Jsou první, koho pacienti vidí, a často poslední, kdo s nimi zůstává. Přesto mají české sestry méně pravomocí než jejich kolegyně v zahraničí. Jaké změny by mohly situaci posunout a co se můžeme naučit z jiných zemí? O svých zkušenostech mluví Marcela Ely a Petra Krulová.
Jaké jsou největší rozdíly mezi Českem a zahraničím v zapojování sester do péče a prevence?
Marcela Ely (ME): V Česku se o prevenci hodně mluví, ale role sester v této oblasti zůstává prakticky nevyužitá. Přitom právě specializované sestry by mohly sehrát zásadní úlohu v podpoře zdraví i v předcházení nemocem. Ve Velké Británii hrají specializované sestry klíčovou roli, ať už jde o Public Health sestry ve školách, nebo Mental Health sestry v komunitách. Prevence a podpora zdraví zde neznamenají pouze edukační kampaně nebo plošná očkování, ale i aktivní překonávání mezer v dostupnosti péče a snižování nerovností ve zdraví. Tyto činnosti v praxi zajišťují právě specializované sestry.
Má zkušenost z Velké Británie ukazuje, že pozice specializovaných komunitních sester se využívají cíleně na základě hodnocení potřeb konkrétních komunit. Jako specializovaná školní sestra jsem například v sociálně znevýhodněných oblastech pomáhala rodinám se snižováním nezdravé hmotnosti. V oblastech s lepšími socioekonomickými podmínkami jsem se pak soustředila na podporu studentů při zvládání úzkostných stavů. Ten kontrast ukazuje, že specializované sestry mohou v rámci prevence a podpory zdraví efektivně reagovat na skutečné potřeby různých skupin populace.
Petra Krulová (PK): V českém prostředí stále vidím velký, zatím nevyužitý potenciál v primární i komunitní péči. Právě zde mají sestry největší pole působnosti. Mohou cíleně oslovovat rizikové skupiny, podchytit epidemiologické hrozby, identifikovat ohrožené seniory, ale také dlouhodobě podporovat zdraví celé populace prostřednictvím screeningu, edukace a prevence. V praxi to může znamenat nejen očkování a prevenci infekčních onemocnění, ale také práci s rodinami ohroženými civilizačními chorobami, podporu duševního zdraví u mladých lidí či individuální pomoc seniorům při zvládání chronických onemocnění.
To vše jsou činnosti, které sestry zvládají, mají pro ně kompetence a často i praktické zkušenosti,. V systému ale zatím nejsou plně ukotveny. Hlavní bariérou je i nedostatečné finanční ohodnocení a nastavení úhradové vyhlášky, která s těmito činnostmi nepočítá. V důsledku toho sestry nemají pro prevenci a komunitní práci adekvátní prostor.
Posílení specializovaných komunitních rolí jako klíč
Jakými konkrétními kroky by se mělo Česko inspirovat? A ze kterých zemí?
ME: První oblastí inspirace je systematicky nastavený systém celoživotního vzdělávání pevně propojený s profesní registrací, kariérním růstem a odpovídajícím finančním ohodnocením. Ve Velké Británii je například povinná registrace a její pravidelné revalidace spojena s kontinuálním vzděláváním, reflexí vlastní praxe i zpětnou vazbou od pacientů. Tento mechanismus nejen zajišťuje vysoký standard odbornosti, ale zároveň podporuje dlouhodobou motivaci sester a působí preventivně proti vyhoření.
V zahraničí je zpětná vazba nedílnou součástí profesního rámce. To vede nejen k individuálnímu rozvoji sester, ale posiluje i kvalitu a transparentnost celého systému.
Druhou inspirací je zapojení pacientů a jejich rodin do hodnocení poskytnuté péče. V zahraničí je zpětná vazba nedílnou součástí profesního rámce. To vede nejen k individuálnímu rozvoji sester, ale posiluje i kvalitu a transparentnost celého systému. Díky pravidelnému sběru a vyhodnocování zkušeností pacientů lze lépe identifikovat slabá místa, zvyšovat efektivitu služeb a zároveň posilovat důvěru veřejnosti ve zdravotnictví jako celek.
Největší inspirací, kterou vnímám jako akutní potřebu i pro Česko, je posílení už zmíněných specializovaných komunitních rolí.
PK: Ze zahraničí je velmi cenný model komunitních a sester specialistek. Ty cíleně pracují s rizikovými skupinami, provádějí screeningová vyšetření, poskytují edukaci rodinám a zajišťují koordinaci péče v komunitě. Jako příklad bych jednoznačně zmínila Velkou Británii, kde mají sestry legislativně ukotvené preskripční pravomoci. Role jako například practice nurse, community nurse nebo mental health nurse jsou naprosto běžnou součástí systému.
Mohlo by vás zajímat
Velkou inspirací je také Nizozemsko, kde sestry specialistky pracují samostatně a mají jasně vymezené kompetence. Za zmínku stojí také severské země, například Finsko nebo Švédsko. Tam sestry hrají zásadní roli v primární péči, často vedou vlastní ambulance, provádějí preventivní prohlídky, očkování a edukaci. Díky tomu se daří zajišťovat vysokou dostupnost péče i v odlehlejších regionech a posilovat roli prevence. V této oblasti Česko stále zaostává.
Existují podle vás kompetence, které by měly být „univerzální“ pro sestry napříč zeměmi, nebo je to vždy otázka místních podmínek?
ME: Já osobně vnímám jako klíčové sjednotit alespoň základní kompetence sester v rámci Evropské unie. Přineslo by to hned několik zásadních výhod. V první řadě by se usnadnila profesní mobilita. Druhou výhodou by byla větší konzistence kvality péče napříč státy EU. Sjednocení kompetencí by také umožnilo lépe harmonizovat vzdělávací programy. To nejen zjednoduší uznávání kvalifikace, ale také podpoří výměnu zkušeností a inovací mezi zeměmi. Současně je ale důležité zachovat do jisté míry flexibilitu, aby jednotlivé státy mohly reagovat na specifické potřeby své populace.
PK: Souhlasím, že sjednocení základních kompetencí v rámci EU by bylo velmi přínosné. Za univerzální kompetence, které mají smysl napříč celou Evropou bez ohledu na místní podmínky, považuji zejména aktivní podporu v péči o zdraví, schopnost včasné identifikace rizik a provádění screeningů, edukaci a podporu pacientů i jejich rodin, koordinaci péče a multidisciplinární spolupráci. Patří sem také základní preskripční pravomoci, například předepisování zdravotnických pomůcek či pokračování v chronické medikaci, a využívání digitálních nástrojů a telemedicíny.
Vzdělávání musí umět reagovat na aktuální potřeby
Jaké vzdělání a příprava jsou nutné, aby sestry mohly využívat rozšířené kompetence?
ME: Z vlastní zkušenosti z Velké Británie mohu potvrdit, že systém celoživotního vzdělávání sester funguje efektivně prostřednictvím specializovaných univerzitních modulů úzce propojených s praxí. Záleží na specializaci, ale často je součástí modulu supervidovaná praxe a až po úspěšném hodnocení dosažených kompetencí získají sestry oprávnění k samostatnému výkonu daných činností. Výhodou je, že vzdělávání je v NHS integrováno do profese v rámci celoživotního vzdělávání. Odpadá tak nutnost nadpracovávat čas strávený studiem.
Klíčové je, aby se celoživotní vzdělávání plně integrovalo do profesního rozvoje, kariérního růstu i finančního ohodnocení.
PK: Základem je kvalitní pregraduální příprava, která poskytne pevné teoretické i praktické základy. Na ni by měl navazovat systém specializačního a certifikovaného vzdělávání zaměřený na konkrétní oblasti praxe, jako je primární péče, geriatrická ošetřovatelská péče, komunitní či paliativní péče. Inspirativní je i zahraniční zkušenost se supervidovanou praxí, která umožňuje bezpečné ověřování a potvrzování nově získaných kompetencí.
Klíčové je, aby se celoživotní vzdělávání plně integrovalo do profesního rozvoje, kariérního růstu i finančního ohodnocení. Vzdělávací programy by zároveň měly být flexibilní a schopné pružně reagovat na aktuální potřeby zdravotnického systému i společnosti – například s příchodem nových technologií, inovací či využíváním AI nástrojů v praxi.
Jak se vyrovnat s tím, že širší kompetence znamenají i větší odpovědnost – a možná i vyšší riziko konfliktů s lékaři?
PK: Je pravda, že rozšiřování a sdílení kompetencí sester přináší i vyšší míru odpovědnosti, a tím možná i potenciál pro vznik nedorozumění či konfliktů s lékaři. Za klíčové je tedy jasné legislativní vymezení kompetencí, aby bylo zřejmé, kdo za co nese odpovědnost. Stejně tak musíme pracovat na kultuře v rámci pracovního týmu. Důležitou roli hraje i vzdělávání nejen odborné, ale opomíjenými oblastmi je i komunikace, týmové práce a leadership.
ME: V současné době nejsou konflikty mezi sestrami a lékaři tolik na úrovni každodenní praxe, ale spíš na úrovni profesní politiky. Lékařská komora dlouhodobě odmítá rozšiřování kompetencí sester. Preferuje model, kde se sestra vnímá spíše jako asistentka lékaře, což však významně podceňuje potenciál sester. Přitom lékařství a ošetřovatelství jsou dvě rozdílné, ale vzájemně se doplňující profese. Pokud se má zdravotnictví připravit na digitalizaci a stárnoucí populaci, bez vzdělaných a kompetentních sester to nepůjde.
Musí být jasně vymezené hranice, kdy sestra může rozhodovat samostatně a kdy je nutné vyhledat lékaře. Klíčové je, že sestra dokáže kriticky rozpoznat své limity a respektovat hranice své role. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že pokud se tento systém jasně nastaví, spolupráce funguje efektivně a obě profese se mohou přirozeně vzájemně doplňovat.
Dlouhodobé reformy potřebují depolitizaci
Pokud byste měla možnost navrhnout jednu jedinou zásadní změnu, která by posunula kompetence sester dál, jaká by to byla?
ME: Byla by to depolitizace zdravotnictví, která je předpokladem dlouhodobě udržitelných reforem. Jen tak lze vytvořit stabilní prostředí, které umožní systematicky a dlouhodobě prosazovat změny, jako je nastavení systému celoživotního vzdělávání, způsobu financování a efektivního využití profesního potenciálu sester v celé šíři jejich působení, od klinické praxe až po prevenci a podporu zdraví.
PK: Pokud bych měla možnost navrhnout jednu zásadní změnu, pak by to bylo jasné legislativní ukotvení rozšířených kompetencí sester, například v preskripci zdravotnických a kompenzačních pomůcek, v managementu ran, indikaci a vyhodnocování vybraných laboratorních vyšetření či provádění screeningů. Tato změna by měla být provázána s odpovídajícím vzděláváním a férovým finančním ohodnocením. Sestry by to motivovalo k profesnímu růstu a zároveň posílilo stabilitu celého systému.
