Kombinovat studium medicíny s prací znamená pro mnoho studentů nejen časovou, ale i psychickou zátěž. Někteří pracují kvůli financím, jiní kvůli zkušenostem či potřebě nezávislosti. Tři studentky medicíny – Tereza, Anna a Bára – otevřeně popisují hledání rovnováhy mezi náročným studiem, pracovními směnami a osobním životem. Mluví o stresu, vyčerpání, ale i o tom, co jim práce přináší a jak se naučily pečovat o své duševní zdraví.
Tereza: Získat praxi a být částečně finančně nezávislá
Tereza studuje pátý ročník medicíny a dva roky pracovala jako ošetřovatelka na kardiologické klinice. „Začínala jsem ve druhém ročníku na poloviční úvazek, ale po půl roce jsem musela snížit úvazek na čtvrt,“ říká.
Přestože ji rodiče podporují, větší finanční svoboda pro ni byla také cílem: „Chtěla jsem získat cennou praxi v oboru, být alespoň částečně finančně nezávislá a také si našetřit na cestu do Afriky, kde jsem později působila jako dobrovolnice.“
Zpětně přiznává, že kombinace práce a studia byla náročná. „Půl úvazek ve druhém ročníku byl nad moje síly – byla jsem často vyčerpaná, i když se mi podařilo ročník úspěšně dokončit. Se čtvrt úvazkem už to bylo výrazně lepší,“ popisuje.
Terapie byla jedním z nejlepších rozhodnutí
Největším přínosem pro ni byla vstřícná nadřízená, která chápala, že škola je na prvním místě: „V období zkoušek mi dovolila mít méně směn, které jsem si pak mohla odpracovat třeba o prázdninách.“
Nejvíc jsem se stresovala tím, abych zvládala školu a zároveň to s prací nepřehnala – každá zkouška byla tím pádem ještě větší zátěží.
Tereza otevřeně mluví i o psychické zátěži: „Kombinace studia a práce pro mě byla hodně náročná. Nejvíc jsem se stresovala tím, abych zvládala školu a zároveň to s prací nepřehnala – každá zkouška byla tím pádem ještě větší zátěží. V určité fázi toho na mě bylo opravdu hodně, a proto jsem začala chodit na terapii. Bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí – hodně mi pomohla a jsem moc ráda, že se o ní dnes otevřeně mluví.“
Nakonec si uvědomila, že dlouhodobě udržitelné tempo je klíčové: „Vím, že někdy jsem opravdu jela na hraně sil, a uvědomila jsem si, že to takhle dlouhodobě nejde. Proto je pro mě důležité mít vyvážený život a prostor i pro odpočinek. Chtěla jsem mít více času na rodinu, přítele a své koníčky. Nechtěla jsem být pořád jen unavená.“
Mohlo by vás zajímat
Anna: Spoustu nabídek musím kvůli škole odmítat
Anna, která právě nastupuje do šestého ročníku, brigádničila během studia na řadě míst – od kavárny přes COVID JIP až po vedení dětského volnočasového kroužku. „Od 2. do 4. ročníku jsem měla více zdrojů příjmu najednou – převážně z práce baristky a chůvy pro dvě rodiny. To obnášelo zhruba 50-100 hodin měsíčně,“ říká. Aktuálně stále hlídá děti a vede zmíněný volnočasový kroužek.
Jde o druhý článek o kombinaci studia medicíny a práce. První se věnoval příběhům Petry, Matyáše, Lenky a Filipa.
Motivace byla především finanční, ale i snaha rozšířit si obzory mimo medicínu. I když se snaží zodpovědně chodit na všechny důležité přednášky, ne vždy to jde.
„Během zkouškového to bývalo složitější, byl to právě i důvod mé výpovědi v kavárně, jelikož s hlídáním mi rodiny vycházejí vstříc mnohem více. Spoustu nabídek ale musím kvůli škole odmítat a s mou absencí bývám na limitu, abych mohla co nejvíce vyjít vstříc i já jim,“ vysvětluje.
Volného času moc nezbývá
Na vlastní kůži zažívá, že práce ubírá prostor pro regeneraci. „Studium samo o sobě je dost psychicky náročné kvůli tlaku okolí, množství materiálu, zkoušek a velké zodpovědnosti. Kvůli práci nám potom chybí čas přijít domů, na chvíli se ‚usadit‘ a nemuset nic řešit – dát psychice prostor na to si oddechnout,“ popisuje.
Dodává, že i když má kolem sebe přátele z práce, na osobní koníčky už místo nezbývá: „Musela jsem je značně omezit a aktuálně se jim věnuji mnohem méně, než bych chtěla. Volného času nakonec moc nezbývá, takže se snažím využít každou volnou chvilku a vybalancovat školu, práci, koníčky a přátele.“
Bára: Boj s únavou i nesystémovostí studia
Bára studuje pátý ročník a brigády má už od prvního. „Pracuji jako recepční a trenérka plavání. Na recepci mám 6-8 směn měsíčně a trénuji zhruba dvakrát až třikrát měsíčně,“ popisuje. Její hlavní motivací jsou peníze. „Podporuje mě maminka, ale kapesné mi bohužel nestačí k pokrytí všech nákladů,“ říká.
Práce jí ale přináší i stres: „Plánování směn nebo trenérských úvazků je pro mě velký stresor ohledně studia. Bojím se, že se pak nebudu stíhat učit na zkoušky nebo připravovat na výuku. Často to tak opravdu je.“
Často zažívám pocit přehlcenosti a že to přece nemůžu všechno stihnout. Ve zkouškovém období se někdy dostávám do panických stavů.
Kromě únavy se potýká i s nesystémovostí studia: „Ne všichni kantoři berou na vědomí, že můžeme mít i jiné závazky. Termíny zkoušek dají vědět i méně než dva týdny dopředu. Ruší praktika, přetahují výuku, protože sami nestíhají – a v práci mám pak problémy.“
Všechno prostě nejde stihnout
Bára otevřeně popisuje i finanční tlak: „Mrzí mě, že se často setkáváme s nedostatečným finančním ohodnocením ve zdravotnickém sektoru. Ráda bych svou práci spojila se získáváním praxe v oboru, který mě zajímá, ale je to pro mě velmi finančně nevýhodné.“
Psychicky na ni kombinace práce a studia silně dopadá. „Často zažívám pocit přehlcenosti a že to přece nemůžu všechno stihnout. Ve zkouškovém období se někdy dostávám do panických stavů. Hodně mi pomáhá podrobně si vše plánovat, ale peníze jsou pro mě velký stresor,“ přiznává.
