Zdravotnická zařízení a jejich památková ochrana nemusí stát proti sobě. Historické budovy, v nichž se po staletí léčí nemocní, dokazují, že moderní zdravotní péče a úcta k architektonickému dědictví mohou jít ruku v ruce. Jak v rozhovoru pro Zdravotnický deník říká vedoucí odboru péče o památkový fond Národního památkového ústavu Jan Holeček, klíčem je komunikace a ochota hledat řešení, která respektují jak potřeby pacientů, tak hodnotu samotných staveb.

Jaký je hlavní důvod, proč se některé nemocniční budovy dostaly pod památkovou ochranu?

Důvodem je architektonická, urbanistická či kulturně historická hodnota objektů. A samozřejmě se do toho promítá i historie zdravotnictví.

Kdybychom se podívali na pražské nemocnice, které jsou kulturními památkami, tak bychom mezi nimi našli celou škálu různorodých a nesmírně kvalitních objektů. K těm asi nejcennějším by patřila zdravotnická zařízení v objektech bývalých klášterů. Tyto objekty mají často nesmírně dlouhou tradici péče o nemocné. Někdy byly jako nemocnice využívány již od svého počátku, jindy velmi dlouhou dobu své existence.

V rámci Prahy jde například o Klášter milosrdných bratří neboli Nemocnici Na Františku, Klášter Milosrdných sester sv. Karla Boromejského pod Petřínem či Klášter alžbětinek s kostelem Panny Marie Bolestné Na Slupi. Je ale i mnoho dalších. Jde o špičkové areály, kde má nemocniční péče dlouhou tradici.

Památkovou ochranou disponují i některé mladší nemocnice. U těch to platí také?

Ano. Máme v Praze skupinu nemocnic, které dokládají již vývoj moderního zdravotnictví. Tyto objekty se začaly v Praze stavět od třetí čtvrtiny 19. století, a to již přímo pro zdravotnické účely. Budovali je často na zelené louce a dělo se tak již podle – na tu dobu velmi pokročilých – hygienických a lékařských požadavků.

Sem jednoznačně patří například Zemská porodnice u svatého Apolináře od architekta Josefa Hlávky, která i dnes, 150 let od svého vzniku, splňuje mnohé náročné parametry na moderní nemocniční péči. Byť pochopitelně prošla za dobu své existence nejrůznějšími úpravami.

Mohlo by vás zajímat

Dále do této skupiny patří například i psychiatrická léčebna v Bohnicích, která vznikla na počátku 20. století. Nebo za první republiky vzniklý areál původního sociálního ústavu hlavního města Prahy, známého jako Masarykovy domovy, tedy dnešní Thomayerova nemocnice.

Všechny tyto objekty jsou památkami již velmi dlouhou dobu. Obvykle byly na seznam kulturních památek zapsány v 50. a 60. letech minulého století. Psychiatrická nemocnice Bohnice je památkou až od roku 2006.

To je zajímavé. Přitom období komunismu si většinou spojujeme s neúctou k památkám, a to i v centru Prahy. Například kvůli stavbě magistrály padlo mnoho historicky cenných staveb. A paralelně s tím tedy docházelo k širokému pokrytí řady objektů památkovou ochranou, včetně nemocnic. Jak si máme vysvětlit tento rozpor?

Rozšíření památkové ochrany celkově souvisí s vývojem památkové péče ve 20. století a se vzniklými zákony o památkové péči. S tím, jak probíhalo poznávání historického fondu, tak docházelo v určitých vlnách k prohlašování staveb za kulturní památky. Navíc o kvalitě objektů, jako byly zmíněné kláštery nebo třeba porodnice u Apolináře, se vědělo dlouhou dobu a nijak se o ní nepochybovalo.

Je ale samozřejmě pravda, že za minulého režimu došlo k nemalým škodám na památkovém fondu. Na druhou stranu byla vypracována celá řada postupů včetně legislativních, které vytvořily předpoklady k ochraně a zachování památek, byť třeba v podmínkách socialistického hospodaření byly naplňovány jen velmi nedostatečně.

Dobrým příkladem zde může být třeba právě centrum Prahy. Tehdejší vláda ho v roce 1971 vyhlásila památkovou rezervací, a přestože byl stav jeho stavebního fondu až do roku 1989 často tristní, bez této ochrany by se řada staveb do dnešní doby vůbec nezachovala. Kromě toho tady vždy byla řada lidí, a nejen mezi památkáři, která se i za bývalého režimu intenzivně snažila památky chránit. Právě oni vykonali často ohromné množství práce, na které vlastně stále navazujeme.

Kromě zmíněné Psychiatrické nemocnice Bohnice, jsou nějaké příklady z pozdější doby – například od sametové revoluce, kdy byla nemocnice či její část prohlášeny za památkově chráněné nebo se o tom alespoň vážně diskutovalo?

Před několika lety se na Ministerstvu kultury objevil návrh na prohlášení kulturní památkou Urologické kliniky VFN na Karlově. Jedná se o stavbu vzniklou v 70. letech 20. století reprezentující styl brutalismu. Opakovaně, leč neúspěšně, byl projednáván návrh na prohlášení památkou polikliniky v Břevnově z 60. let 20. století, navržené významným architektem Richardem F. Podzemným. Zajímavým vstupem do historického rámce je rovněž přístavba křídla ze začátku 80. let 20. století Revmatologického ústavu v ulici Na Slupi, nacházejícího se v bývalém klášteře servitů s kostelem Zvěstování Panně Marii, který je kulturní památkou.

Heliport se nemusí líbit všem

Jak se podle vás slučuje poslání památkové ochrany s tím, že nemocnice musí sloužit primárně pacientům?

Zkušenosti z dlouhodobého užívání pražských nemocničních areálů ukazují, že to často může jít docela dobře. Základní potřeby provozu a památkové ochrany zde nemusí být v nějakém výrazném rozporu a mohou velmi dobře koexistovat.

Samozřejmě je třeba, aby všechny strany byly ochotné hledat vhodné řešení. Což neplatí pouze u památkově chráněných nemocnic, ale zcela všeobecně. V rámci obnovy či přípravy rekonstrukce objektu zkrátka není možné někdy zvolit hned první možnost, ale je nutné poctivě hledat řešení, které je pro daný objekt nejvhodnější. Nemusí to být nutně výrazně dražší, jen to obvykle vyžaduje více úsilí a samozřejmě i větší dávku vstřícnosti od obou stran.

V jakých případech se shoda nachází těžko?

Například při snaze dosáhnout výrazného zvýšení kapacity stávajících nemocničních areálů v centru Prahy. Není to tak, že by to nešlo nikde a vůbec, jen to v prostředí kulturních památek a plošné památkové ochrany není samozřejmé. Vždy vycházíme z možností dané stavby, areálu či urbanismu konkrétní lokality a hledáme přijatelné možnosti řešení.

Máte na mysli třeba přistavění patra?

Ano, zvyšování objektů je věcí, kterou jejich majitelé mají tendenci zvažovat. Obecně můžeme konstatovat, že v prostředí památkové ochrany to vhodné není, nicméně vždy vycházíme ze situace konkrétní stavby.

Objevují se ovšem i návrhy na novostavby. I to je ve specifických případech možné. Je ovšem třeba vyhovět celé řadě požadavků a asi netřeba říkat, že právě toto není jednoduché. V konkrétním případě pak můžeme doporučit navrženou novostavbu zmenšit nebo hledat jiná řešení pro zamýšlený rozvoj.

Je zřejmé, že při plánování projektů dochází ke střetu řady různých zájmů. O které jde?

Je zde samozřejmě platný územní plán, ze kterého je nutné vyjít. V obecné rovině se vede velká diskuze o zahušťování města a o jeho přijatelné míře. Jako památkář bych dodal, že chráníme historický urbanismus.

Za příklad si můžeme vzít areál VFN. Nemocnice zde vznikla v mimořádném prostředí Nového Města, které mělo historicky velký podíl zahradních ploch, šlo vlastně o takové město v zeleni. V areálu nemocnice se tato struktura zachovala do dnešních dob velmi dobře a je skvělým svědectvím o vývoji města. Zájmem památkové péče je tuto kvalitu zachovat. Pokud se už rozhodneme do toho prostředí něco doplnit, pak to činíme s rozmyslem a s velkým ohledem právě na tyto hodnoty. Z širšího pohledu bych doplnil, že proti snaze město dále zahušťovat stojí naopak zájem části veřejnosti zachovat v něm co nejvíce zeleně.

Co třeba případná výstavba heliportu v Nemocnici Na Františku. Je to skloubitelné s památkovou ochranou této stavby?

Heliporty obecně jsou velmi složité, a to nejenom z pohledu památkové ochrany, ale i s ohledem na situaci v centru města. To, co potřebuje nemocnice a její pacienti, nemusí vítat obyvatelé, kteří bydlí poblíž.

Myslíte kvůli hluku helikoptéry?

Ano. Vybudování heliportu se tak může dotýkat celé řady, někdy i protichůdných, veřejných zájmů. V minulosti to zvažovala například Všeobecná fakultní nemocnice a řešili to nejenom zástupci nemocnice a památkové péče, ale i řada dalších.

Heliport nakonec nepožadovali na námi schválené novostavbě záchranky v areálu VFN. Nyní je v parku v Zítkových sadech a stále se mluví o heliportu na Vltavě, ale k tomu jsme se nevyjadřovali, pokud je mi známo.

Zdravotnictví má v centru tradici

Věříte, že nemocnice mají své místo v samotném centru Prahy?

Jednoznačně. Je velmi dobře, že zdravotnická zařízení v centru Prahy jsou. Nejenom, že zde mají bohatou tradici a je to pro její obyvatele přínosem i z hlediska dostupnosti zdravotní péče, ale často je to velmi prospěšné i pro samotné objekty.

Objekty, o kterých se bavíme, mají svou funkci vzhledem ke kvalitám architektury často již dobře nastavenou, mnohé kompromisy zde již byly učiněny a s novými požadavky lze do budoucna dobře pracovat. Pokud by zde zdravotnické využití pominulo, je otázkou, jaký osud by tyto objekty – při cenách nemovitostí v centru města – čekal. Pokud bych to měl říci zcela jasně: stávající využití v sobě může vhodně kombinovat benefity veřejných zájmů zdravotnictví a památkové péče. Využití komerční, typicky třeba v rámci turistického ruchu, je od tohoto žádoucího cíle podstatně dále.  

Už jen z těchto důvodů věříme, že je velmi důležité hledat cesty, aby nemocnice mohly chráněné objekty maximálně využívat, a zároveň byly zachovány klíčové hodnoty architektury. Z pozice památkové péče je to vždy o definici klíčových hodnot a následném jednání s daným partnerem, tedy zdravotnickým zařízením, aby je vnímal a dokázal s nimi pracovat.

O jaké hodnoty může jít?

Takto obecně se na to poměrně těžko odpovídá, a to proto, že objekty, v nichž nemocnice sídlí, jsou velmi různorodé. Něco jiného to bude u barokních klášterních areálů, kde je řada cenných konstrukcí a prvků, a něco jiného u objektů z přelomu 19. a 20. století, kde se ochrana více soustředí na objem, hmotu a celkové urbanistické působení v daném místě. Záleží to samozřejmě i na formě ochrany, tedy zda má objekt individuální ochranu (kulturní památka), nebo požívá plošné památkové ochrany (památková rezervace či zóna).

Mohl byste to více přiblížit na konkrétním příkladu, třeba na porodnici u sv. Apolináře?

Apolinář je naprosto mimořádný objekt, který jeho architekt, již zmíněný Josef Hlávka, vyprojektoval v těsné spolupráci s tehdejšími lékaři a porodníky. Měl díky tomu od nich jasné požadavky, jak by nemocnice měla vypadat, přičemž se mimo jiné inspirovali pařížskou nemocnicí Lariboisière, což byl tehdy nový typ nemocničního objektu s pavilony. Jeho myšlenkou je to, že ve středu se nachází centrální čtyřkřídlý objekt a z toho vybíhají jednotlivé pavilony, které lze různě využívat – v případě epidemie i odděleně uzavírat. V souladu s tehdejším překotným vývojem lékařství zde architekt kladl zásadní důraz na hygienu. Mnoho věcí se v zemské porodnici řídilo právě tímto. Odrazilo se to například už v samotné podobě její architektury – režné cihelné zdivo tehdy považovali za čistší a hygieničtější než zdivo omítané.

Plánují se nějaké změny v porodnici u sv. Apolináře, do nichž zasahuje i váš památkový ústav?

U Apolináře se připravuje celková rekonstrukce a revitalizace s cílem vybudovat neonatologické centrum. Nyní je to ve fázi ověřovací studie. My jsme se k tomu vyjadřovali a s vedením porodnice na tom spolupracujeme. Stále jsme sice v rané fázi, nicméně možnost vybudovat u Apolináře neonatologické centrum za nás určitě je. Dokonce si myslíme, že sem lze umístit i novostavbu, umožňuje to totiž stávající volný prostor za porodnicí. Jde pochopitelně o konkrétní parametry stavby: její půdorys, výšky, objemy, které řeší již zmíněná objemová studie.

Požadavky památkové péče vycházejí ze zákona

Jak byste reagoval na občas se vyskytující výtky, že památkáři brzdí rozvoj? Obzvlášť u nemocnic to může být citlivá záležitost, jelikož pacienti pochopitelně chtějí to nejmodernější vybavení a služby.

Když se podíváte v podstatě na jakýkoli z nemocničních areálů, o kterých jsme se bavili, ať už je to VFN, porodnice u sv. Apolináře nebo Nemocnice sv. Alžběty Na Slupi, tak zvenku vidíte zachovaný historický objekt, ale uvnitř najdete špičkové provozy s moderním zařízením.

Proto říkám, že památková ochrana a nemocniční provoz nemusí být ve sporu. Jenom je potřeba spolu komunikovat a hledat řešení. A znovu: vyžaduje to více úsilí, někdy to provází vznícené rozhovory, ale jsem přesvědčen, že to stojí za to. Jak historické objekty, tak dostupnost péče ve městě si to prostě zaslouží.

Může památková ochrana kvůli nutnosti zohlednit památkový status budovy prodražit její rekonstrukci?

Jakýkoli nárok může finální řešení prodražit. Každá rekonstrukce musí samozřejmě dodržet širokou škálu bezpečnostních a zdravotních norem, které jsou ze zákona. O jejich dodržení často nikdo nediskutuje. Požadavky památkové péče vycházejí ze zákona také. Berme je prosím vážně a snažme se je naplnit. Na druhou stranu existuje fondové financování, které mohou nemocnice čerpat právě z titulu toho, že se jedná o kulturní památku. To může snížit finanční náročnost přestavby, nebo alespoň zaplatit některé náklady, které by z titulu památkové ochrany mohly vzniknout.

Takže památková ochrana nebrání modernizaci nemocnic?

Jistě, že ne. Víte, někdy se ve veřejném prostoru i jinde staví různé pohledy a nároky ostře proti sobě. To však může být při vyjednávání o konkrétních věcech problém. Řada těchto zájmů je totiž oprávněných, často vycházejí i z nároků legislativy. Řešením není některý z nich bagatelizovat nebo odmítat. Řešením je prostě poctivá snaha o dosažení dobré dohody.