Při výjezdech záchranné služby do věznic nejde jen o rychlé poskytnutí pomoci. Záchranáři jsou vystaveni neznámým situacím a neobvyklých pravidlům a musí být připraveni na cokoliv. Mluvčí pražské ZZS Jana Poštová během konference Medicína za mřížemi III popsala práci, která zůstává většině veřejnosti skryta.
Výjezdy do věznic sice nejsou časté, ale zato velmi specifické. „Naprosto nic není tak, jak jsme zvyklí, a to už od začátku, tedy od tísňového volání. Kolegové, se kterými jsem hovořila, říkali: ‚Když volá Ruzyně nebo Pankrác, tak se trošku opotíme, protože víme, že musíme počítat absolutně se vším,‘“ uvedla Poštová. Nejčastěji záchranáři vyrážejí do těchto míst k záchvatům křečí nebo poruchám vědomí.
Netypické prostředí, netypické výzvy
Prostředí věznic je zásadně odlišné od klasického terénu. Při běžném výjezd dorazí posádka k pacientovi během pár minut. Naproti tomu ve věznicích musí absolvovat kontrolu, což může oddálit setkání s pacientem. Někdy záchranáři dokonce odevzdávají standardně používané pomůcky, například nůžky.
Často se také musí řídit „pravidlem“, že to, co nechají v sanitním voze, už vlastně nemají. „Pokud to urgentně potřebují v péči o pacienta, musí zpět přes zamčené dveře k sanitnímu vozu a zase vznikne prodleva,“ popsala Poštová. Zdravotníci si proto raději k pacientovi berou vše, co by mohli potřebovat.
Zamykání a odemykání jako stresor
Právě uzavřené a kontrolované prostředí je pro záchranáře největší výzvou. „Nejvíce frustrující je, když se před nimi neustále otevírají a za nimi zamykají dveře. To je věc, která je pro zaměstnance ZZMS (Zdravotnická zařízení ministerstva spravedlnosti, pozn. red.) naprosto normální. Pro nás je s každými odemčenými, respektive zamčenými dveřmi více a více stresující,“ poznamenala mluvčí pražské záchranky.
Podtrhují to slova kolegů, se kterými mluvila. „Říkali mi: ‚Jsme zvyklí být pány situace. My jsme ti, kdo to řídí, my jsme šéfové a velíme tomu, ale tady šéfové nejsme. Tady je s námi pořád dozorce, který vede situaci.‘“
Nepředvídatelné situace
Výjezdy do věznic jsou specifické i kvůli bezpečnosti. „Víme, že naše bezpečnost je opravdu ohrožena, respektive se tak cítíme. Počítáme s tím, že se může něco stát, jsou tam osoby ve výkonu trestu,“ popsala Poštová časté pocity záchranářů. Ti musí myslet nejen na zdravotní stav pacienta, ale také na možná sekundární rizika a chování osob na místě.
Specifický je také moment, kdy se rozhoduje o převozu vězně. Zkomplikovat ho může několik faktorů. Kromě čekání na eskortu to může být odmítnutí převozu přímo ze strany vězněného. „Vždycky říkáme, že pomoc nabízíme, ale nejsme represivní složka a člověk ji může kdykoliv odmítnout, pokud jsou splněna veškerá kritéria a podepsána potřebná dokumentace,“ vysvětlila Poštová. Záchranáři tak často přijíždějí zbytečně.
Lepší dokumentace a sjednocení pravidel
Do budoucna by jim pomohla zejména lepší dokumentace. „Když jedeme přímo do zařízení, kde není žádný zdravotnický pracovník, mají dozorci zpravidla pouze datum narození, ale žádnou zdravotnickou dokumentaci. Vyjíždíme k lidem s medikací a chronickými chorobami a vlastně o nich vůbec nic nevíme,“ řekla Poštová.
Z celkového počtu 140 tisíc výjezdů pražské záchranky v roce 2024 jich do ZZMS směřovalo 25. I když jich tedy není mnoho, jejich specifika vyžadují hledání možností, jak záchranářům situaci ulehčit. Možné řešení vidí Poštová ve vytvoření jednotných pravidel, která určí, co v jednotlivých případech (ne)dělat. Záchranáři jsou podle ní připraveni pomoci s tím, aby vše probíhalo hladce pro obě strany.
