Vězeňská nemocnice Pankrác se denně potýká s limity, které běžní zdravotníci vůbec neznají. Chybí vybavení i konziliáři, o to více je nutná spolupráce s civilními zařízeními. Její primář David Rath upozorňuje, že ochota a znalost pravidel mohou v mnoha případech rozhodnout o životě pacienta.
Vězeňská nemocnice Pankrác má specifické postavení. Zajišťuje chirurgickou péči pro odsouzené v celé republice a interní obory pro zhruba dvě třetiny věznic v zemi. Její možnosti jsou limitované převážně na neakutní péči a musí proto spolupracovat s mnoha nemocnicemi, od těch malých až po velké fakultní v Praze a dalších městech.
„K tomu, aby to fungovalo, by měly obě spolupracující strany znát tři věci. Základní znalost legislativy, povědomí o možnostech partnera a určitou vůli ke spolupráci a profesionální ochotu,“ vysvětlil David Rath na konferenci Zdravotnických zařízení ministerstva spravedlnosti Medicína za mřížemi III.
Právě ochota podle pankráckého primáře často rozhoduje. „Se záchrannou službou funguje spolupráce výborně. S některými zařízeními už tak dobré není,“ poznamenal.
Mohlo by vás zajímat
Když zákon říká „vždy“
Základy spolupráce mezi vězeňskými a civilními zdravotníky vymezuje především zákon o zdravotnické záchranné službě a zákon o zdravotních službách. U druhé jmenované legislativy Rath upozornil zejména na paragraf, který civilním zařízením ukládá povinnost zajistit péči pro vězněné osoby indikované lékařem vězeňské služby. Pokud totiž jde o akutní, neodkladnou péči, musí ji civilní lékař poskytnout okamžitě.
Podobně jednoznačný je i paragraf o cílovém poskytovateli v zákoně o záchranné službě. „Poskytovatel je povinen převzít pacienta do své péče, a to vždy, je-li pacient v přímém ohrožení života. Takže debaty, kdy někdo říká, že pacienta nepřevezme od záchranky, odpadají,“ podtrhl Rath.
Neodkladnou péče navíc zákon definuje poměrně široce. Vedle záchranné služby ji poskytují všechny urgentní příjmy, traumacentra, JIP a ARO. Kromě náhle vzniklých stavů ohrožujících život nebo možnosti náhlé smrti se do této kategorie ovšem počítá i náhlá intenzivní bolest a náhlé změny chování – a na to se podle Ratha často zapomíná.
Limitované možnosti vězeňské nemocnice
Spolupráce s civilními poskytovateli péče je pro pankráckou nemocnici zásadní vzhledem k tomu, že má sama v oblasti neodkladné intenzivní péče a akutní diagnostiky značné limity.
„Mimo běžnou pracovní dobu většinou metod nedisponujeme a některými dokonce nedisponujeme ani v běžné pracovní době. Nemáme CT, nemáme magnetickou rezonanci, ani vlastní laboratoř. Je zajištěna, ale je tam prodleva i v řádu hodin, protože pro vzorky někdo musí přijet, projít vrátnicí, lustrací a tak dále. To je u akutních případů často nepřijatelné,“ vysvětlil Rath.
Vězeňské nemocnici také chybí konziliáři. „Nemáme neurologa konziliáře, který by mohl zasáhnout a nějakým způsobem udělat diferenciální diagnostiku stavů bezvědomí, ale nemáme ani, mimo Brno, standardně přítomného psychiatra, který by třeba i v noci udělal diferenciální diagnostiku,“ doplnil.
Největší problémy z praxe
Vězeňská nemocnice přebírá pacienta až po jeho stabilizaci, na základě jasně zdokumentovaných výsledků a návrhu léčby. „Náš lékař by měl mít k dispozici diferenciálně diagnostickou rozvahu z civilního zařízení, opřenou o provedená vyšetření,“ uvedl Rath. Zároveň je podle něj nutné přesně se dohodnout na transportu – zda daný člověk není v ohrožení života a může jet s vězeňskou službou, nebo zda je třeba zajistit zdravotnický transport.
Právě tady se v praxi objevují největší problémy. Pacient například se zápalem plic je z okresního zařízení vrácen vězeňské službě k převozu do vězeňské nemocnice. Takový transport však může trvat i několik hodin, protože eskortu často zdržují interní bezpečnostní procedury.
První dávka může rozhodnout
„Dovedete si v civilu představit, že přijde pacient na urgentní příjem, dá se mu diagnóza zápal plic, lékař indikuje nutnost intravenózních antibiotik, a vy ho vrátíte příbuzným, aby si jel domů zabalit žínku, ručník, kartáček na zuby, a pak ho příbuzní vezou dvě hodiny někam do jiné nemocnice? To je průšvih non lege artis jako vyšitý,“ je přesvědčen Rath.
Problémem nejsou jen transporty, ale i zpoždění léčby. Rath jej ilustroval opět na příkladu pacienta se zápalem plic, kterému je důležité co nejdříve podat první dávku antibiotik intravenózně: „Běžně se nám stává, že se domluvíme na převzetí pacienta v osm hodin večer, a on přijede ve tři ráno. To není nic neobvyklého. Ale pak zjistíme, že žádná antibiotika těch pět šest hodin nedostal, což je špatně.“
Situace, které by se neměly stávat
V řadě případů dochází k ještě většímu podcenění situace ze strany civilních zařízení. Za nesprávný postup označil Rath například opakovaný transport konkrétního pacienta – nejprve bez diagnózy, s nejasným zdrojem krvácení, následně s diagnózou arteriálního krvácení z oblasti bronchiálního stromu.
Podle Ratha by se podobné situace neměly vůbec stávat. „Nechceme zvyšovat riziko jak pro vězeňskou službu, tak pro zdravotníky,“ říká. Každý transport vězně-pacienta totiž znamená enormní stres i odpovědnost. „Mým cílem je nastavit pokud možno co nejlepší vztahy s civilními zařízeními a takovým kazuistikám předcházet.“
