Za mřížemi pankrácké nemocnice se neodehrávají jen operace, ale i zápolení s logistikou, nedostatkem personálu a etickými dilematy. Chirurgové ošetřují pacienty, kteří přicházejí v poutech a pod dohledem dozorců – a přesto se snaží poskytovat péči na úrovni civilních nemocnic.
„Jsme jediné chirurgické oddělení v České republice, které sbírá elektivní výkony ze všech věznic,“ uvedl primář chirurgického oddělení nemocnice Pankrác Michal Toběrný na podzimní konferenci Zdravotnických zařízení ministerstva spravedlnosti (ZZMS) Medicína za mřížemi III.
Chirurgický tým na Pankráci zajišťuje plánované operace i akutní výkony pro vězněné osoby z celé republiky. Péče, která by měla být samozřejmostí, se zde často odehrává za přísného bezpečnostního dozoru a v podmínkách, v nichž se lékařská praxe prolíná s režimem výkonu trestu.
Léčba mezi mřížemi a eskortami
Organizace chirurgické péče o vězněné osoby se od roku 2024 přesunula pod zmíněnou organizaci ZZMS. A vězeňská nemocnice Pankrác je centrem, kam proudí pacienti z celkem 34 věznic v republice. Z kapacitního hlediska jde o výzvu. „Kapacita chirurgického oddělení je dvě patra po 25 lůžkách, tuto obložnost v podstatě není možné srovnávat s civilním zařízením,“ poznamenal Toběrný.
Každý přesun, každé vyšetření mimo areál věznice je složitou operací samo o sobě. Pacient musí být eskortován, často také poután. Přesto se lékařům daří udržovat spolupráci s pražskými fakultními nemocnicemi.
„Pacient se přijme k nám, jede s eskortou na specializované pracoviště, podstoupí výkon a vrací se zpět,“ vysvětlil Toběrný. Problémem je však kontinuita péče – i malé zpoždění může znamenat vážné riziko.
Když cesta trvá příliš dlouho
Právě prodlevy při převozu pacientů se někdy mohou stát osudnými. Toběrný zmiňuje případy, kdy vězni s akutními břišními příhodami putovali z okresních nemocnic v těžkém stavu ještě několik hodin. „V jednom případě jsme museli záchranku otočit a nasměrovat do fakultní nemocnice. Pacient pak zemřel,“ popsal otevřeně.
Na Pankráci proto platí zásada: akutní stavy se řeší v místě, kde pacient kolabuje – až po stabilizaci se převádí k doléčení do vězeňské nemocnice. „Nedisponujeme jednotkou intenzivní péče, takže o nestabilní pacienty nejsme schopni se postarat,“ konstatoval primář.
Mohlo by vás zajímat
V případě specializovaných výkonů, například chirurgicky cévních nebo kardiochirurgických, se vězeňská nemocnice snaží výkon trestu pacientů takzvaně „přerušit“. Takový krok může udělat ředitel věznice, a to na dobu 30 dnů. „Pokud se jedná o závažné stavy, například onkologické, tam žádáme soud o přerušení trestu po dobu léčby nebo definitivní přerušení trestu,“ doplnil Toběrný.
Něco za něco: Méně infekcí, ale i méně personálu
Zajímavým paradoxem je, že přísný režim má i svá nečekaná pozitiva. Izolované prostředí znamená menší riziko přenosu onemocnění. Na Pankráci se tak mohou pochlubit nižším procentem nozokomiálních infekcí.
Tím však výhody oproti civilním zařízením končí. Vězeňské zdravotnictví trápí nedostatek kvalifikovaného personálu – přilákat zdravotníky do prostředí s mřížemi, eskortami a omezeným komfortem je ještě těžší než pro klasické nemocnice. Podle Toběrného je navíc stávajícím problémem také částečný nedostatek technického vybavení.
Inspirace ze zahraničí
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) i OSN mají vězněné osoby právo na stejnou zdravotní péči jako běžní občané. V Evropě k tomu přistupují různě. Například v Německu mají některé velké univerzitní nemocnice specializovaná oddělení pro vězněné osoby, na nichž je ostraha a o personál se zde dělí s civilní nemocnicí. Podobný systém funguje také v Nizozemsku.
Švédsko pak kladně důraz na resocializaci – pacienti z řad vězňů nemají speciální oddělení, ale leží mezi civilními pacienty.
Kam dál?
V zahraničí také kladou velký důraz na telemedicínu. „Určitě je to budoucnost jak z hlediska poskytování zdravotní péče, tak i z hlediska výcviku personálu a vzdělávání,“ je přesvědčen Toběrný. Zatímco jiné státy už sbírají data o prospěšnosti vězeňské telemedicíny, v Česku jsme teprve na startu.
Budoucnost vězeňského zdravotnictví podle Toběrného spočívá především ve zlepšení infrastruktury, zvýšení počtu personálu a těsnější spolupráci s civilní sférou: „Tak, aby cílové nemocnice poskytovaly primární akutní péči, zejména u neodkladných stavů, a my pak pacienty přebírali do léčení.“
