Pandemie covidu-19 proměnila život domovů pro seniory k nepoznání. Pečovatelé a pečovatelky čelili psychickému i fyzickému vyčerpání, zatímco administrativa se přesouvala na home office. Nová studie socioložky Jaroslavy Hasmanové Marhánkové z Národního institutu SYRI ukazuje, že i když zaměstnanci stáli „v jedné první linii“, jejich zkušenost byla velmi rozdílná. A někdy bolestivě osamělá.
Zatímco většina společnosti se uzavírala do svých bytů, pečovatelé a pečovatelky v domovech pro seniory se ocitli v opačné situaci. Jejich práce je k místu ještě více připoutala. Některé zaměstnankyně shodně popsaly, že během pandemie byly pro klienty jedinou formou sociálního kontaktu. To přineslo nové nároky na péči.
„Opravdu jsme byli takoví psychiatři, takoví ti, co se jim můžou i vypovídat. A určitě, stoprocentně jsme nahrazovali i rodiny a tak, protože někteří neměli ani možnost mluvit mezi sebou,“ popsala jedna z účastnic výzkumu.
Kvůli zákazu návštěv se zaměstnankyně stávaly jediným pojítkem mezi seniory a jejich blízkými. „Jak jsme byli na pokojích, snažili jsme být lidštější… Vytočila jsem babičce telefon, chvilku jsem to dala na handsfree, aby mohla mluvit se synem,“ vzpomínala tatáž pečovatelka.
Strach, který se nosil domů
K extrémní zátěži se přidával i strach. Pečující byli denně vystaveni nákaze, sledovali vysoký počet úmrtí a žili s obavou, že by mohli ohrozit nejen klienty, ale i vlastní rodinu.
„Já jsem sama třeba strašně těžce nesla to, že jsem si neuměla představit a asi bych se ani nesmířila s tím, že bych byla ten člověk, který by to nedej bože přinesl do domova a nakazil ostatní. S tím jsem se prala strašně dlouho,“ uvedla další respondentka.
Mohlo by vás zajímat
Jiná zmínila: „Nemohla jsem za rodiči, protože jsem se bála, abych je nenakazila. To bylo hrozné … A já jsem třeba mamku neviděla přes rok. Děti taky ne. Ty jsou v Praze tři, jednu dceru mám tady. Takže to také byl problém.“
Když péče znamenala vzdálenost
Protipandemická opatření přinesla i zcela nové dilema – co vlastně znamená „dobrá péče“. Sociální distance se stala projevem odpovědnosti a ochrany, zároveň ale popírala samotnou podstatu péče – blízkost a dotek.
„U takových změn jsem si říkala, jestli to není moc. Oblékání do ochranných obleků bylo náročné. Veškerou hygienu, podávání pokrmů i všechno ostatní jsme dělali v oblecích, v roušce, v brýlích a štítu. To pro nás bylo asi nejhorší, protože jsme byli zpocení, umordovaní, klienti byli navíc vyděšení a kvůli tomu nám vázla komunikace. V roušce navíc automaticky zvyšujete hlas, takže jsme prakticky pořád křičeli,“ poznamenala jedna z pečovatelek.
Další doplnila: „A ti staří lidé, když ještě máte respirátory, tak oni vlastně neslyší, jsou hluší. Podle mě to pro ně muselo být hrozné – jako když k nim přijde někdo z kosmu, kdo na ně mluví E. T. jazykem.“
Různé světy jedné instituce
Výzkum upozorňuje, že domov pro seniory se během pandemie rozdělil na několik „sociálních světů“. Zatímco vedení a administrativa řešily krizové řízení, nákupy pomůcek či on-line komunikaci, pečující zaměstnanci nesli tíhu každodenního kontaktu s nemocí i smrtí.
Tento kontrast se promítal i do vnímání samotného smyslu práce – zatímco management mluvil o „výzvě“ a potřebě udržet chod organizace, pečující přemýšleli, jak dát svému počínání znovu lidský rozměr.
Hrdinství vyžadující ticho
„Opravdu za tu dobu nám tady zemřelo strašně moc lidí. Víc než polovina. To se nám nikdy nestalo,“ přiznala jedna z pečovatelek. Věty jako tato se v rozhovorech opakovaly – klidně, bez patosu, ale s tíhou, která i po letech zůstává.
Studie Jaroslavy Hasmanové Marhánkové ukazuje, že pandemie sice přinesla vděčnost a symbolické uznání práce pečujících, ale zásadní změnu v jejím ohodnocení či organizaci nikoli.
„Obor byl vystaven zcela bezprecedentní situaci,“ připomíná socioložka. Dodává, že „vzpomínky zaměstnankyň zviditelňují existenci různých světů“ – všech ale spojených snahou poskytnout co nejlepší péči v čase, kdy bylo téměř nemožné ji naplnit.
