O Vánocích se svět zdravotních klaunů z organizace Zdravotní klaun mění. Na psychiatrických odděleních je méně dětí, ale smutek těch, kteří zůstávají, bývá intenzivnější. Jitka Rosenová, garantka klauniád na těchto odděleních, vysvětluje, jak jejich návštěvy mohou dětem přinést radost, odvahu a pocit, že na ně někdo myslí.
Jak se atmosféra Vánoc projevuje v klauniádách na dětských psychiatrických odděleních? Mění se nějak přístupová metoda během svátků?
Během Vánoc je na psychiatriích méně pacientů, což je skvělé. Na druhou stranu o to více trpí ti, kteří na odděleních zůstávají – akutní případy a ti, pro které by bylo propuštění, byť na pár dní, nebezpečné, či by jim hrozila regrese. Děti, které zůstávají, si tím pádem mnohem více uvědomují jakousi zoufalou situaci, ve které se nacházejí. Tím, že jich je na oddělení méně, nějak stoupá vlna smutku.
Klauni, kteří přicházejí během svátků, mohou tuto náladu velmi ovlivnit. Výhodou je jim právě zmíněná intimnější atmosféra. Děti podle mě klauny přijímají s větší vděčností než při klasických klauniádách během roku. Možná jim přináší jakési ujištění, že na ně nebylo zapomenuto. Klauniády tak bývají vřelou návštěvou, jakoby klauni přišli navštívit svou širokou rodinu. I zdravotnický personál je více otevřený a šťastný, že jsme dorazili. Vládne až sentimentální nálada.
Největší výzva? Nebrat si to osobně
Děti na psychiatrii často prožívají sváteční období náročněji než jejich vrstevníci. Jak se na to při vánočních návštěvách připravují zdravotní klauni a co je pro ně největší výzvou?
Největší výzvou asi je, nebrat si to osobně. Právě kvůli tomu, jak je to o svátcích intimní a více citlivé, děti jsou více smutné – někdy je těžké to nevidět jako člověk. Je ale důležité zůstat v roli klauna a uvědomovat si, že právě tím, že tam jsme, jim v tu chvíli hodně pomáháme. Vidět svoji práci jako momentální přísun radosti. Nebrat si osudy dětí domů. Říct si: udělal jsem dobrou práci, že jsem jim dal svoji přítomnost a zlepšil jim den.
Do jaké míry mohou vánoční tradice či symboly pomoci dětem otevřít se nebo uvolnit napětí? Máte nějakou oblíbenou vánoční klaunskou hru nebo rituál?
Už několik let s jedním klaunským kolegou pravidelně vyrábíme pro psychiatrické děti dárky. Máme tradici, že na motolskou psychiatrii chodíme na Vánoce spolu a rozdáváme dětem svoje výrobky. Výjimečné je na tom podle mě právě to, že dárky vyrobili přímo klauni – často to taky tak vypadá (úsměv).
Jsou to maličkosti a „blbůstky“, ale dětem vždy udělají velkou radost. Nejde o to, jim něco dát, ale o princip, že jsme to vyráběli pro ně, že na ně někdo myslel a dal si s tím práci. Tato návštěva je vždy dojemná a taky hodně legrační, protože ani já, ani kolega nejsme úplně zruční, takže ty dárečky jsou opravdu pro smích.
Jaké reakce dětí během vánočních klauniád vás nejvíce dojaly nebo překvapily?
Na psychiatriích jsou často děti velmi umělecky nadané. Někdy hrají na nástroje, malují, zpívají, píší básně. Při vánočních klauniádách na sebe máme více času a často se stane, že dojde k jakési improvizované „besídce“, kdy ne my jim, ale děti nám zpívají, zahrají na klavír, přečtou svoji báseň nebo ukážou své malby.
To jsou vzácné okamžiky sdílení krásy, protože děti jsou často šikovné a talentované. V rámci takové citlivé klauniády se pak rády otevřou a dají tak dárek naopak ony nám. Já vlastně chodím během svátků na psychiatrii moc ráda, už si to bez toho ani neumím představit. Je to součást mých Vánoc.
Prožívají zdravotní klauni sami nějak intenzivněji svou roli na psychiatrii během Vánoc? Třeba ve smyslu větší potřeby podpory?
Citlivější jsou často děti a my na to musíme reagovat, vnímat to, ale snažit se to změnit. Nejsme tam od toho, abychom se také rozesmutnili a naladili se na jejich smutnou náladu. Jsme tam, abychom ji dali na chvíli zapomenout, kde jsou. Musíme jím přinést svoji náladu, svoji radost ze života. Snažíme se, aby se ony napojily na nás a ne naopak my na ně.
To samozřejmě nevylučuje ohromnou empatii, kterou musí klauni mít. Jde o to, cítit jejich náladu, ale umět ji svým působením přetavit na radost. Často funguje jen to, že tam chceme být, že jsme se na ně těšili.
Mohlo by vás zajímat
Má cenu tu být
Co by si podle vás děti hospitalizované na psychiatrii přály o Vánocích nejvíc? A jak se k tomu může zdravotní klaun alespoň částečně přiblížit?
Děti často jako dospělí na konci roku rekapitulují. V tomto směru je důležité upřesnit, že dětmi na psychiatriích o Vánocích myslíme spíš teenagery. Malé děti zůstávají jen opravdu výjimečně. Převážně jde o pubescenty starší 12 let, kteří by svátky možná využili k nějaké další psychiatrické epizodě, pokusu o sebevraždu, sebepoškození, nejedení a tak dále. Přichází tedy rekapitulování a často uvažování na tom, jak to bude další rok, že bude vše jinak, že bude lépe.
Je důležité být vděčný. Pokud děti vidí, jak jsem vděčná a dokážu se radovat z maličkostí, učí se to ode mě.
Klaun může dodat odvahu tím, jak se k dítěti chová. Nenálepkuje, vidí v něm vždy to dobré, pozitivní. Přeje mu ze srdce to nejlepší a věří, klaun je sám symbolem pozitivního myšlení, chce vše dělat nejlépe, jak dokáže a že pokud chybuje, i z toho se raduje. Díky klaunům podle mě mohou děti také uvěřit, že život je vlastně veselé místo k bytí a má to cenu. Má cenu tu být.
Jaké vánoční poselství byste ráda předala lidem, kteří přemýšlejí, jak podpořit psychicky zranitelné děti ve svém okolí?
Začít u sebe. Pokud budu já spokojená a budu pro svou spokojenost dělat maximum, mohu ji pak přenášet na ostatní. Jít příkladem v tom, jak se chovám k sobě i k druhým. Pokud jsem laskavá k sobě i k druhým a dítě to vidí, učí se.
Také je důležité být vděčný. Pokud děti vidí, jak jsem vděčná a dokážu se radovat z maličkostí, učí se to ode mě. K tomu mi pomáhá také upřímnost – opět k sobě samé i druhým – vše říci, tak jak to opravdu cítím. Tím to nenechávám v sobě, pracuji na své spokojenosti a lidé kolem mě jsou spokojení.
