Sára Kaplanová je sestra, jejíž tvorbu zaměřenou na zdravotnictví sledují na sociálních sítích tisíce lidí. Začínala na LDN, po čase odešla pracovat do zubní ordinace. Zjistila však, že jí chybí kontakt s pacienty a dynamika nemocničního prostředí, a proto přešla na internu. O vlastní profesní cestě, důležitosti kolektivu a slabinách českého zdravotnictví mluví v první části rozhovoru pro Zdravotnický deník.
Kdy jste zjistila, že chcete být zdravotní sestrou? Co vás k téhle práci přitáhlo?
Moje mamka je zdravotní sestra, takže zdravotnictví jsem v podstatě žila už od dětství. Brávala mě občas do práce, doma jsme otevřeně mluvily o věcech, o kterých se většina lidí bojí vůbec přemýšlet. O smrti, ranách, o tom, co všechno člověk v nemocnici může zažít. Bylo to pro mě přirozené prostředí.
Do svých patnácti jsem vlastně vyrůstala v tomhle světě. Poslouchala jsem máminy příběhy, viděla, jak mluví s pacienty, jak řeší těžké situace, a uvědomila si, že mě to k tomu táhne. Nejen medicína, ale hlavně komunikace, kontakt s lidmi, lidskost.
Nikdy jsem neměla blok vůči těžkým věcem, ani vůči smrti. Naopak jsem to vnímala jako něco, co k životu patří. Moje mamka rozjela v našem regionu hospicovou péči, takže jsem od malička viděla, jak důležité je, když člověk nemusí odcházet sám. To mě hodně ovlivnilo.
Dnes, když na oddělení vidím, že pacient umírá, snažím se vždycky zařídit, aby rodina stihla přijet. Aby se rozloučili, aby jednou nelitovali, že už přišli pozdě. Tenhle lidský rozměr je pro mě podstatnější než samotný systém. A právě proto jsem se rozhodla být sestrou – protože v tom vidím smysl. Nejen ošetřit, ale i doprovodit. Nejen dělat práci, ale být člověkem.
Chtěla jsem víc zodpovědnosti
Jaké byly vaše profesní začátky?
Po maturitě jsem začínala na LDN, kde jsem si poprvé sáhla na reálnou práci sestry. Bylo to náročné, ale dalo mi to dobrý základ. Po dvou letech jsem přešla do zubní ordinace, kde jsem nakonec strávila nejdelší období své kariéry. Zubní svět mě bavil. Byla v tom chirurgie, precizní práce a mohla jsem pracovat na prestižních pražských klinikách s doktory, za kterými jezdili lidé z celé republiky. Hodně jsem se tam naučila a ničeho z toho nelituji.
Na zubním je sestra hodně šikovná pravá ruka, ale stále je to prostředí, kde má hlavní slovo lékař. A já cítila, že chci větší samostatnost, více komunikace s pacienty, více zodpovědnosti.
Časem mi tam ale začalo chybět něco víc. Na zubním je sestra hodně šikovná pravá ruka, ale stále je to prostředí, kde má hlavní slovo lékař. A já cítila, že chci větší samostatnost, více komunikace s pacienty, více zodpovědnosti. Chtěla jsem mít ve svých rukách i věci, které jsou čistě „sesterské“ – od odběrů po kanyly.
Uvědomila jsem si, že pokud se jednou vrátím po mateřské do nemocnice, nechci mít stres z toho, že něco neumím. A tak jsem se rozhodla, že se vrátím zpátky do nemocničního prostředí a naučím se znovu celý základ.
Mohlo by vás zajímat
Proč jste si vybrala zrovna internu?
Protože je to obor, kde se sestra naučí nejvíce. Je tam všechno: somatika, neurologie, urologie, psychiatrie, chronici, akutní příjmy… Každý den jinak. Je to všeobecný základ, na kterém člověk může stavět celý život. A přesně to jsem chtěla – naučit se zdravotnictví do hloubky, ne jen úzce v jedné specializaci.
Jaký byl návrat do nemocničního kolektivu? Co vás překvapilo?
Zjistila jsem, že kolektiv je stejně důležitý jako odborná stránka této profese. Najednou máte kolem sebe dvacet žen, každá je úplně jiné povahy, má jiné zkušenosti i nároky. A vy se jako mladá sestra učíte fungovat nejen s pacienty, ale i v týmu.
Chvílemi se mi zdálo, že vlastně hraji dvě role – abych byla dobrou sestrou a zároveň se naučila proplouvat mezi vztahy na pracovišti. A to byl možná největší šok. Ne negativní ve smyslu „špatný“, ale zkrátka překvapení, jak moc kolektiv ovlivní to, jestli tu práci budete dělat rádi. Více, než jsem čekala.
Často jsem měla pocit, že sestry neodcházejí kvůli náročným pacientům nebo smrti. Odcházejí kvůli tomu, že se necítí dobře v týmu. Mrzí mě to, protože si myslím, že zdravotnictví by si zasloužilo větší podporu v oblasti komunikace a vztahů na pracovišti. Kdyby se nemocnice víc věnovaly prevenci vyhoření, týmové komunikaci nebo pravidelným supervision setkáním, spousta lidí by neodešla.
Prevence vyhoření by mohla zachránit spoustu zdravotníků
Otevíráme téma slabin zdravotnictví – jaké jsou podle vás ty nejzásadnější?
První oblast jsou finance. Životní náklady jsou dnes úplně jinde než před deseti nebo dvaceti lety. Jako mladá žena, která si v Praze sama platí nájem, cítím, jak těžké je s běžným platem sestry důstojně žít. Nedovedu si představit, že bych k tomu uživila dvě děti nebo fungovala sama na mateřské. Nejde o srovnání s minulostí – jde o to, že realita roku 2025 je prostě ekonomicky jinde. A kvalitní zdravotníci by měli mít podmínky, které odpovídají odpovědnosti jejich práce.
Sestry jsou neustále pod tlakem – směny, úmrtí, náročné situace, komunikace s rodinami, kolektiv… A přitom často platí, že když řeknete, že jste unavená, působí to jako slabost.
Druhá slabina je absence systematičtější psychické podpory. Sestry jsou neustále pod tlakem – směny, úmrtí, náročné situace, komunikace s rodinami, kolektiv… A přitom často platí, že když řeknete, že jste unavená, působí to jako slabost. Přitom jsme jen lidé. A prevence vyhoření nebo dostupná psychologická pomoc by podle mě mohla zachránit spoustu lidí, kteří ze zdravotnictví odcházejí ne kvůli nekompetenci, ale kvůli vyčerpanosti.
Jak vnímáte personální krizi ve zdravotnictví?
Ano, to je další velký problém. Dostávám stovky zpráv od sester, které úplně odešly z oboru, protože už to nebyly schopné ustát. A to je smutné i z pohledu budoucnosti. Rodí se méně dětí, starší generace zdravotníků bude odcházet do důchodu a otázka je – kdo se jednou postará o nás?
Nejde o to, co je špatně dnes, ale kam systém směřuje, pokud se nezmění nastavení podmínek, vzdělávání a podpora personálu. Myslím si, že by se o tom nemělo říkat ‚to nemá cenu‘. Naopak – pokud se nezačne mluvit teď, budoucnost může dopadnout tak, že o pacienty nebude mít kdo pečovat. A to je problém, který se týká úplně každého.
Ve druhé části rozhovoru bude Sára mluvit o své tvorbě na sociálních sítích nebo o předsudcích, se kterými coby adoptovaná Romka musela čelit. Rozhovor přineseme v následujících dnech.
