Paliativní péče v Česku zažívá rychlý rozvoj. Vznikají nové nemocniční týmy, roste zájem o vzdělávání. Do popředí se také dostává otázka, jak pacientům a jejich rodinám nabídnout podporu včas, citlivě a tam, kde ji opravdu potřebují. Ondřej Kopecký, primář Kliniky paliativní medicíny 1. LF UK a VFN v Praze, předseda České společnosti paliativní medicíny ČLS JEP a zakladatel Nadačního fondu pro rozvoj paliativní péče, v rozhovoru vysvětluje, co se mění a proč je teď klíčové nastavit jasnou státní strategii.
V jaké kondici je současná paliativní péče v Česku?
Svět paliativní péče v Česku se v posledních letech velmi rychle rozvíjí. Probíhá mnoho aktivit, a to nejen prostřednictvím odborné společnosti, ale i řady institucí, poskytovatelů, ministerstva zdravotnictví, projektů podporovaných filantropy, krajskými samosprávami atd. Jednou z nich je i náš Nadační fond pro rozvoj paliativní péče.
V odborném prostoru roste počet poskytovatelů, daří se formulovat adekvátní výkony v ambulantní péči i podporovat rozvoj jednotlivých týmů. Šíří se myšlenka specializovaných paliativních týmů v nemocnicích. A také se zvyšuje povědomí o tom, že paliativní péče jako odbornost je něco, co patří k péči o pacienty s pokročilou nemocí.
V jakých situacích a prostředích dnes pacienti nejčastěji přicházejí do kontaktu s paliativní péčí? A jaké priority určují její další rozvoj?
Jádro je v tom, že paliativní péče je pro pacienty s pokročilou nemocí. Typickým místem, kde se potkávají s nabídkou systému, jsou nemocnice a akutní péče. Specifikem v rozvoji specializovaných služeb je tedy snaha dostat se v systému péče do situace, kdy budou všichni poskytovatelé akutní lůžkové péče schopni vyhovět potřebám nemocného s pokročilou nemocí v závěru života. V tomto směru se snažíme maximálně podporovat rozvoj nemocničních týmů.
Paliativní péče není něco specificky vázaného na odbornost paliativní medicíny. Jde o komplexní dovednosti, které jsou základním atributem pečujících profesí ve zdravotnictví.
Na druhou stranu většina nemocných a jejich blízkých stojí o to, aby závěr života prožili ve vlastním prostředí, které znají a mají rádi. Jiní naopak žijí sami a nechtějí zůstávat doma právě v takovém období. Na tuto potřebu navazuje rozvoj služeb, které pomáhají lidi doprovázet v závěru života – například formou lůžkových zařízení hospicového typu.
Další věc je, že paliativní péče není něco specificky vázaného na odbornost paliativní medicíny. Jde o komplexní dovednosti, které jsou základním atributem pečujících profesí ve zdravotnictví. Jde je nabízet lépe, hůře i úplně špatně. Potřebujeme tedy rozvíjet tyto dovednosti obecné povahy. Aby každá profese věděla, o čem je paliativní péče a jak přispět k tomu, že se nemocný a jeho rodina dočkají podpory a budou se moci obrátit na odborníka, který rozumí jejich potřebám. To je velká práce, ale k posunu dochází.
A daří se téma paliativní péče více dostávat do veřejného prostoru?
Myslím si, že se téma dostává do veřejného prostoru mnohem častěji a také s větší přiměřeností. Daří se otvírat porozumění, že paliativní péče tady je pro složitosti, které těžká nemoc přináší. Vznikají nové dokumenty, o téma se mnohem častěji zajímají i novináři. To se určitě proměnilo.
Růst v kompetencích napříč profesemi
Jak vypadá současná úroveň vzdělávání zdravotníků v paliativní péči? Daří se v Česku budovat systém, který myslí nejen na lékaře, ale i na sestry, psychology, pečovatele a další profese?
Pro odbornou komunitu v paliativní péči je typická multiprofesionalita. Všechny vámi zmíněné profese, i další, se dotýkají péče v závěru života s pokročilou nemocí. Někdy takový život s pokročilou nemocí trvá i roky. Specializačnímu vzdělávání se věnují standardní instituce. V Nadačním fondu je pro nás důležité napomáhat tomu, aby se lidé napříč profesemi dostali k relevantní odbornosti i v období dokončené specializační erudice. Ne že by fond sám o sobě generoval odbornost. Je ale velmi otevřený tomu, aby lidé napříč profesemi získali podporu k růstu ve své kompetenci, která se dotýká paliativní péče.
Pokročilá, sofistikovaná profesní příprava je ve standardním vzdělávacím systému určena hlavně lékařům. Pro ostatní jsou paliativní dovednosti spíše nástavbou. Protože ale řada aktivit v paliativní péči stojí na nelékařích, přijde nám důležité, abychom právě i u nich v rámci Nadačního fondu rozvoj vzdělanosti podporovali.
Mohlo by vás zajímat
Jaká je zpětná vazba zdravotníků na vzdělávací programy Nadačního fondu?
Každý program vyhlašujeme ve spolupráci s některou z odborných komunit. Dbáme na to, aby byl obsah dobře připravený odborníky. Pro praktické lékaře primárně funguje program nadačního fondu ABAKUS ve spolupráci s Českou společností paliativní medicíny, Nadační fond pro rozvoj paliativní péče pomáhá ke zprocesování kroků. V dalších programech je Nadační fond iniciátorem. Odborného partnera ale zveme v každém případě.
Pro nás jako pro organizátora nebo partnera programů je důležité, aby každý účastník dostal to, kvůli čemu do programu přišel. A v kvalitě, kterou považuje za motivující. A že způsob, jakým program probíhá, je dobře slučitelný s jeho odborným světem a aktivitami. Na takovou zpětnou vazbu hodně hledíme.
Hodnocení také reflektuje to, že řada lidí dosud nebyla k problematice paliativní péče cíleně a komplexně vzdělávaná. U mnoha účastníků se tak odráží i určitá vděčnost za to, že se mohou dotknout situací, které v paliativní péči nastávají, a s porozuměním s nimi pracovat.
Z konkrétních dovedností pak oceňují pomoc s orientací v medicínské odbornosti ve smyslu tlumení symptomů, mezioborové komunikace nebo způsobů a možností formulace léčebné nabídky. Zmínil bych také oblast rozhodování o zdravotní péči a eticko-právní kontext. Toho se každá lékařská profese dotýká v pokročilé nemoci velmi palčivě, ale leckdy také s velkou nejistotou. Určitě nelze opomenout pomoc s dovednostmi komunikační povahy. Pro mnoho zdravotníků je velkou podporou, když se mohou učit, jak být dobrým průvodcem v situacích, které jsou plné velkých emocí, nejistoty a obav.
Náročná pozice vedoucích pracovníků
Paliativní medicína stojí na empatii a citlivé komunikaci, ale zároveň vyžaduje schopnost udržet si profesní odstup. Jak lékař nebo sestra pozná, že hranice začínají být ohrožené?
Balancovat empatii a odstup je možná složitý úkol. To, co může zdravotníkovi pomoci, je dokázat poskytnout podporu druhému na míru. Takovou podporu, kterou daný člověk potřebuje, aniž by do toho zdravotník vstupoval osobně. Když je vybavený základními nástroji, zejména psychologickou dovedností, dokáže zůstat v režimu profesionála a být průvodcem i v těžké situaci. Pokud vybaven není a přesto má potřebu průvodcem být, je naopak riziko nepřiměřeného osobního angažmá v příběhu nemocného velké.
Za mě to tedy není tolik o tom balancovat osobní zapojení a profesionalitu, ale spíše být si vědom toho, co dělám. Samozřejmě i profesionála může nějaký příběh zasáhnout víc než jiné. Musí si ale všimnout, že se to děje a že by měl své prožívání někde komunikovat – mít třeba svého psychologa či supervizora. Případně tým, kde je možné takové věci sdílet a v kritické situaci péči o daného pacienta předat někomu z kolegů.
S rozšiřováním paliativních služeb přibývá i potřeba nových týmů a nových lídrů. Co je na vedení paliativního pracoviště nejnáročnější – odborně, organizačně i lidsky?
Každá z těch zmíněných položek má své zákonitosti a pravidla. Když chci vést paliativní tým, logicky musím přinášet odbornost, kterou týmu můžu zprostředkovávat a předávat, ale také dopřát prostor k tomu, aby odbornost rostla i jednotlivým členům daného týmu. Klidně i s troufalostí a motivací k tomu, aby jejich odbornost nakonec byla větší než odbornost vedoucího pracovníka.
Vedle toho musí být rolí vedoucího pracovníka schopnost koordinace činnosti týmu tak, aby různé zájmy a potřeby jeho členů byly naplněné do té míry, že se práce rádi účastní.
Těžko si představit službu, která vznikne a stojí na místě. Svět kolem se proměňuje, odbornost se rozvíjí, podmínky pro činnost týmů se proměňují.
Určitě se vedoucí pracovník musí podílet na strategickém přemýšlení a výhledu služby směrem dopředu. Těžko si představit službu, která vznikne a stojí na místě. Svět kolem se proměňuje, odbornost se rozvíjí, podmínky pro činnost týmů se proměňují. Mají před sebou také poslání služby síťovat a nějakým směrem vést dopředu.
Ve světě jsou vedoucí pracovníci propojení také s plánováním ekonomické stability a udržitelnosti. Tím se třeba odlišují týmy terénních služeb od nemocnic. Zatímco nemocniční tým má garanci podpory v poskytovateli a managementu, u poskytovatelů mobilní specializované paliativní péče funguje leckdy náročný překryv rolí v rozvoji odbornosti a zároveň ve zmíněné ekonomické udržitelnosti a stabilitě.
Nová strategie jako nástroj systémové změny
Aktuálně dochází ke změně na pozici ministra zdravotnictví. Jaké by měly být první kroky nového ministra v rámci paliativní péče?
V současné době vzniká dokument s názvem Strategie rozvoje paliativní péče v České republice pro období do roku 2035. Podílí se na něm odborná společnost i řada dalších institucí. Jedná se o mezirezortní aktivitu s velmi širokým záběrem. Je v rukách ministerstva zdravotnictví, zda se v tomto směru dobereme žádoucího konce – tedy zda samotná strategie vznikne. Logicky tak potřebujeme, aby se k ní ministr hlásil, protože on bude tím, kdo ji bude obhajovat na vládě.
Jaké konkrétní výstupy si od strategie slibujete?
Za mě by jedním ze smysluplných výstupů mělo být to, aby se stanovil prostor pro systémovou proměnu a také zodpovědnosti úřadu, plátců nebo odborné komunity. Také by se měl ujasnit rozdíl mezi tím, co je startovací pobídka, motivace k rozvoji služeb nebo poskytovatelů, a co je naopak součást dlouhodobého systému financování, udržitelnosti či vzdělávacích programů. Ať už v kontextu filantropických aktivit, aktivit různých nadačních fondů a nadací, ale i krajských úřadů a jejich dotačních programů.
Dovedu si představit, že v tomto směru může strategie dobře pojmenovat místa, kde je možné přinést nesystémové finance k tomu, aby se podařilo dobře nastartovat komplexní síť specializované paliativní péče.
Jaké aktivity čekají Nadační fond pro rozvoj paliativní péče v roce 2026?
Budeme pokračovat v už zahájených programech. Nedávno jsme vyhlašovali programy na rozvoj individuálního vzdělávání jednotlivých profesí. Ve spolupráci se Stavební spořitelnou České spořitelny – Buřinkou pokračujeme třetím rokem s programy, které cílí na rozvoj odborných manažerských dovedností a podporují organizace mobilních hospiců.
Protože lékařů s odborností paliativní medicíny musí přibývat, připravujeme programy, které mají pomoci dosáhnout specializačního vzdělávání i pro ně. Chystáme také program na pomoc institucím, které chtějí rozvíjet specializovanou paliativní péči v jakékoliv její formě. Rádi bychom těmto institucím zprostředkovali mentorskou podporu – ať už v rozvoji existujících služeb, nebo v zakládání nových. Navážeme tak na předchozí dva běhy programů, ze kterých atestovalo již 13 lékařů v oboru paliativní medicína a ve kterých jsme také podpořili rozvoj specializované paliativní péče v několika nemocnicích.
Práce v Nadačním fondu budeme mít určitě mnoho. Mám radost, že se daří přitahovat i dárce. Protože naše programy jsou kriticky závislé na tom, že najdou motivované filantropy, kteří chtějí tento způsob práce podpořit.
Blíží se Vánoce, období často spojené s bilancováním a rodinnou blízkostí. Mění tato doba nějak vaši práci nebo pohled na to, co je v paliativní péči nejdůležitější?
Pro mě jsou Vánoce období, ve kterém nehledám bilancování, ale připomínám si, že lidský život může mít na světě nějaký smysl. Je to prostor k tomu si některé věci nově uvědomit. Pokud lidé prožívají ztrátu nebo se blíží úmrtí jejich blízkého, může toto období nějakým zvláštním způsobem daný prožitek zesílit. A nemusí to být nutně špatně.
