I když na konci minulého roku po čtvrtstoletí složil vedení kliniky, neznamená to odchod z medicíny. Naopak. Předseda České dermatovenerologické společnosti Petr Arenberger v rozhovoru pro Zdravotnický deník mluví o dalších profesních plánech, o pokroku v dermatovenerologii i o tom, jak je tento obor klíčový v prostřední ozbrojených konfliktů.

Po 25 letech jste skončil ve funkci přednosty Dermatovenerologické kliniky 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (FNKV). Jaký k tomu byl důvod?

Důvodem je, že mi 31. prosince 2025 vypršel mandát na dobu určitou, který běžně přednostové ve fakultních nemocnicích mají. Druhým důvodem je, že už prý nejsem nejmladší a že akademická obec místo lidí určitého věku, kterému se trochu necitlivě říká „důchodový“, preferuje ve vedení svých zařízení mladou krev. Přestože nejsem typ člověka, co by příliš odpočíval, respektuji, že je tato funkce obvykle vázaná na dovršení určitého věku.

Neznamená to ale, že bych z nemocnice nebo z fakulty odcházel. Úvazky, které jsem měl předtím, mi zůstávají. Odpadla mi pouze povinnost administrativního řízení pracoviště. Pro mediky, lékaře v popromoční přípravě i pacienty jsem k dispozici stále na stejném místě.

Nadále tedy zůstanete na klinice jako vyučující?

Ano, mám plný úvazek na 3. lékařské fakultě, takže vyučuji, zkouším a zároveň vedu i postgraduální studenty a věnuji se i popromočnímu vzdělávání. To je teď i oficiálně má nová povinnost.

Jak to myslíte?

Od prvního ledna jsem se stal vedoucím Katedry dermatovenerologie Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví (IPVZ). Dosud jsem vykonával funkci vedoucího subkatedry pro korektivní dermatologii, ale nyní mám na starosti celý obor dermatovenerologie

Z externistů internisté

Jaký hlavní posun jste během svého působení na klinice zaznamenal?

Musím říct, že naprosto nepředstavitelný. Když jsem v roce 1984 odpromoval a nastoupil na kožní, tak na řadu věcí, které jsme dnes schopni řešit, léčba jednoduše neexistovala.

Dnes dokážeme i v pokročilých případech více než 50 % pacientů nabídnout přežití alespoň pět let.

Sama dermatovenerologie byla mnohými považovaná za „externí“ obor, protože se věnoval zevní terapii. Někteří kolegové žertem říkají, že jsme na rozdíl od internistů byli externisté. Ale to dnes v řadě případů neplatí. Svým způsobem jsme už i „internisty“, neboť celá řada léků se už podává v tabletách, injekcích či infuzích nebo působíme i extrakorporálně na leukocyty, typicky při extrakorporální fotoferéze u mycosis fungoides, Sézaryho syndromu nebo autoimunitních nežádoucích účinků protinádorové imunoterapie.

A také jsme navíc i „chirurgy“, protože zajišťujeme operativu v dermatoonkologii včetně sentinelových uzlin, velkých disekcí kůže a podkoží axil, třísel a dalších oblastí s apokrinními žlázami v pokročilých stadiích hidradenitis suppurativa, provádíme lalokové plastiky…

Dříve jsme často nezvládali úspěšně, bezpečně a rychle léčit těžké formy zánětlivých dermatóz, jako jsou psoriáza nebo atopický ekzém. Pacienti kvůli tomu trávili někdy i celé měsíce v nemocnicích. Dnes jim dokážeme pomoci ambulantně během několika dnů až týdnů.

Mohlo by vás zajímat

Vyléčit je?

Bohužel jde o chronické a nevyléčitelné onemocnění, takže vyléčit ne. Ale umíme odstranit projevy v takové míře, že na pacientovi nejsou vidět.

Přelomové je také využívání imunoterapie v dermatoonkologii. V něco takového jsme dříve ani nedoufali. Například u maligního metastazujícího melanomu se v minulosti používala cytostatická léčba, kdy u některých stadií činila doba přežití jen půl roku. A to navíc u pár procent pacientů. Dnes dokážeme i v pokročilých případech více než 50 % pacientů nabídnout přežití alespoň pět let. Rozdíl oproti době, kdy jsem s dermatovenerologií začínal, je tedy obrovský.

Nezvažujete návrat do politiky nebo správní rady některé zdravotní pojišťovny?

Zatím jsem o ničem konkrétním neuvažoval. Když ze mě teď spadly povinnosti spojené s vedením kliniky, mohu se ještě více věnovat medicíně, a to si velmi užívám.

Vlastní zkušenost nelze nahradit

Hovoří se také o rozšíření kožního oddělení Ústřední vojenské nemocnice (ÚVN) v Praze na dermatovenerologickou kliniku. Jak se v tom angažujete?

S kožním oddělením Ústřední vojenské nemocnice spolupracujeme už řadu let a během pregraduální výuky tam posíláme část našich studentů. Je to dáno tím, že 3. lékařská fakulta, stejně jako ostatní fakulty v Praze, mají mediků hodně a zřejmě se od nich očekává, že jich vzdělají ještě více.

S tím souvisí, že studentů je v jednotlivých skupinách, které přicházejí ať už na praktickou výuku nebo na semináře, hodně. Pracoviště ovšem mají limitované kapacity. A když se dostaví 50 nebo 60 mediků najednou, nelze se jim věnovat natolik individuálně, nakolik by bylo třeba.

Při válkách vzniká celá řada poranění kůže a ÚVN by na to superspecializované pracoviště mít měla.

Některé kliniky proto mají další spolupracující pracoviště mimo FNKV, tedy ve Fakultní Thomayerově nemocnici, Ústřední vojenské nemocnici, ve FN Bulovka a dalších, kde část mediků praktikuje. A něco takového si dovedu představit, že by si zasloužila i naše dermatovenerologie. Náš obor je totiž vizuální a čím více toho student vidí, tím více se toho naučí. Diagnostiku vlastníma očima u nás nejde nahradit.

V jaké fázi je nyní tato spolupráce?

Vedení Ústřední vojenské nemocnice oslovilo na podzim fakultu s tím, by mělo zájem o rozšíření a zkvalitnění svého provozu tímto způsobem. Vedení naší fakulty tento plán podporovalo. S tamním panem primářem Zdeňkem Antalem jsme už připravili rámcový projekt pro vedení ÚVN. Vše je tedy v základních přípravách.

Jaké by to mělo výhody?

Zřízení fakultního pracoviště zvyšuje spektrum možností nejen výuky a vzdělávání pro mediky a lékaře, ale také rozšíření spektra poskytovaných služeb. To potencuje i současná turbulentní doba, kdy pár set kilometrů od nás probíhá „speciální vojenská operace“. Při válkách vzniká celá řada poranění kůže a Ústřední vojenská nemocnice by na to superspecializované pracoviště mít měla.