Krev jako strategická surovina: Má stát plán, když přijde válka nebo katastrofa?

Krev je v krizových scénářích strategickou surovinou stejně jako nafta nebo elektřina. Rozdíl je pouze v tom, že ji nelze synteticky vyrobit ani dlouhodobě skladovat. Logicky proto vyvstává otázka, zda se stát může v případě náhlého konfliktu nebo katastrofy spolehnout nejen na „vlastní“ zásoby krve, ale i těch ze soukromých stanic. Bezpečnostní ředitelka ministerstva zdravotnictví Markéta Galiová ujišťuje, že stát disponuje legislativou, která umožňuje „přivřít kohoutky“ vývozu a v krizových stavech mobilizovat zdroje napříč celým trhem.

Co se stane, když se Česko ocitne v krizovém stavu a spotřeba krve i jejích derivátů násobně převýší běžný provoz? Má stát mechanismy, jak zajistit, aby krev neodešla za hranice k lépe platícím odběratelům? A může „sáhnout“ do zásob i soukromým subjektům? Právě na tyto otázky se Zdravotnický deník zeptal Markéty Galiové, bezpečnostní ředitelky a vedoucí oddělení krizového řízení a bezpečnosti ministerstva zdravotnictví.

Soukromé stanice a „neviditelná ruka“ státu

V zapojení jednotlivých transfuzních zařízení do krizového systému nepanuje jednotnost, upozornil primář oddělení hematologie a krevní transfuze ÚVN Miloš Bohoněk na nedávné konferenci Střešovické transfuzní dny. V současnosti mají takovou povinnost pouze státní zařízení, nikoliv však soukromá pracoviště. „Musíme najít způsob, jak zavázat všechny poskytovatele transfuzních služeb, aby se zapojili do systému, když bude potřeba,“ řekl Bohoněk. Na stejný problém upozornil také ředitel sekce vojenského zdravotnictví ministerstva obrany, brigádní generál Michal Baran.

Podle Galiové je však realita mnohem více provázaná, než se na první pohled zdá. Systém není postaven na diktátu, ale na metodice. „V současné době je systém zajištění transfuzních přípravků a krevních derivátů při mimořádných událostech a krizových stavech stanoven příslušnou metodikou vydanou ve Věstníku ministerstva zdravotnictví. Je založený na dobrovolném smluvním ujednání mezi danými subjekty,“ vysvětluje Galiová.

Tato dobrovolnost však neznamená libovůli. Metodika totiž jasně definuje požadavky na garanci okamžitých dodávek, které jsou zajišťovány na základě smluv ve stanovených spádových oblastech. „Tedy určitým způsobem jsou a mohou být soukromá zařízení transfuzní služby do tohoto systému zapojena,“ dodává ředitelka. V praxi by to mělo znamenat, že soukromníci jsou součástí širší sítě, která se v případě potřeby aktivuje podle předem daného klíče.

Mohlo by vás zajímat

Papírové poukazy dožily. Kdo je použije mimo výjimečné situace, riskuje pokutu. Jak vysokou?

Legislativní závora pro vývoz

Klíčovou otázkou pro bezpečnost státu je také schopnost udržet strategické suroviny na vlastním území. Pokud by soukromý sektor preferoval distribuci krevních derivátů do zahraničí z ekonomických důvodů, stát má v ruce další nástroj: zákon o léčivech.

Galiová v tomto ohledu jasně definuje kompetence ministerstva. Podle zákona o léčivech vydává resort souhlas s vývozem transfuzních přípravků do třetích zemí i v rámci EU. A tento souhlas není automatický. „Ministerstvo jej nevydá, jestliže jeho vydáním by mohlo dojít k ohrožení života nebo zdraví osob nacházejících se na území České republiky,“ zdůrazňuje.

Tento mechanismus funguje jako pojistka. Pokud by hrozil nedostatek, stát „zaklapne“ hranice pro odliv krve. Podobné pravomoci má resort i u hotových léčivých přípravků, kde může omezit nebo zcela zakázat jejich distribuci do zahraničí za účelem zajištění dostupnosti pro české pacienty.

Galiová upozorňuje, že přechod na krizový režim neznamená právní vakuum, ve kterém by stát mohl jednat zcela bez pravidel. Naopak. „V této souvislosti zdůrazňujeme, že i v době vyhlášených krizových stavů – ať již vojenského nebo nevojenského charakteru – právní předpisy nadále platí a je potřeba postupovat v souladu s nimi,“ dodává.

Bez civilistů to nepůjde

Zajímavým aspektem je napětí mezi požadavky Armády ČR a možnostmi civilního zdravotnictví. Armáda má sice své vlastní zdravotnictví vyčleněné mimo civilní sektor, ale v případě rozsáhlých operací nebo vyslání sil mimo republiku se bez civilních zdrojů neobejde.

Právě zde se v minulosti objevily určité třecí plochy. Galiová vysvětluje, že ministerstvo obrany je primárně odpovědné za své potřeby samo. Pokud jsou však jeho kapacity vyčerpané, obrací se na ministerstvo zdravotnictví.

Aktuálně podle bezpečnostní ředitelky probíhají intenzivní jednání, aby požadavky vojáků neohrozily běžnou péči o občany. Cílem je najít model, kde krevní deriváty pro ozbrojené síly budou zajištěné tak, „aby nebyla ohrožená dostupnost krevních derivátů a transfuzních přípravků pro civilní obyvatelstvo“.

Dárce zůstává dobrovolníkem

Častou otázkou v debatách o krizové připravenosti je, zda by stát neměl v případě nedostatku přistoupit k finanční motivaci dárců. Nové evropské nařízení o látkách lidského původu (SoHO) však v tomto směru zaujímá nekompromisní postoj. A české ministerstvo jej plně sdílí. Dárcovství krve musí zůstat dobrovolné a bezplatné.

Důvody nejsou pouze etické (zákaz komercializace lidského těla), ale především bezpečnostní. „Princip dobrovolného bezplatného dárcovství je v ČR dlouhodobě uplatňován a je opodstatněný i z medicínského hlediska, neboť finanční motivace by mohla dárce věstit k zamlčení podstatných skutečností, které by mohly ovlivnit kvalitu transfuzního přípravku a tím ohrozit příjemce,“ vysvětluje Galiová. Penězi motivovaný dárce by tak mohl teoreticky zatajit rizikové chování nebo nemoc. To by v konečném důsledku napáchalo více škody než užitku.

Systém proto sází na „finanční neutralitu“ – dárce by neměl na darování vydělat, ale ani prodělat. I to je argument pro zachování dobrovolnosti krevního dárcovství. „Ministerstvo zdravotnictví podporuje tento princip sloužící ochraně nejen dárců, ale také příjemců,“ dodává Galiová.