Strach z psychiatra ničí šanci na uzdravení. Přednosta kliniky bourá největší mýty

Strach z nálepky často oddaluje léčbu a zhoršuje prognózu. Přednosta Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN Praha Martin Anders v rozhovoru pro Zdravotnický deník boří mýty, které lidi odrazují od vyhledání pomoci – od obav z ústavní péče až po strach z léků a ztráty kontroly nad vlastním životem. Vysvětluje, proč se stigma u některých diagnóz drží tvrdohlavě dál, jak se proměňuje pohled společnosti a co může pro nemocné udělat rodina a okolí. Jedno je ale jasné: čím dřív člověk požádá o pomoc, tím větší má šanci na návrat k normálnímu životu.

Proč je podle vás stále tak silné stigma kolem návštěvy psychiatra?

Stigma duševních chorob se zdá být staré jako tyto choroby samy. Zpočátku byly považované za posedlost ďáblem či trest za spáchané hříchy. Nikdo tak nechtěl být takto poznamenaný a následně i léčený nepříliš příjemnými metodami. A to v nás asi zůstává zakořeněno.

Dnes se to už spíše týká obavy ze ztráty zdravého rozumu a kontroly nad sebou samým, ale i slabosti a selhání, jež se nenosí. Je zřejmé, že stigma nevnímají pacienti už tak silně, ale jde o to, jakou nemocný člověk trpí. Zcela se vytrácí u poruch nálady, úzkosti či ADHD. Trvá však u vážných onemocnění typu schizofrenie nebo demence.

Pozorujete v posledních letech změny v tom, jak společnost nahlíží na psychiatrické pacienty?

Myslím si, že především pandemie a hektická doba, kterou si sami vytváříme, přinesly poznání, že nikdo nejsme imunní vůči psychické dysbalanci, indukované silnými stresory, byť přechodně. Také množství „pacientů“ už dosáhlo takového počtu, že pravděpodobně neexistuje v České republice rodina, v níž by se nějaká forma duševní poruchy nevyskytla.

Ze zkušenosti vyplývá, že teprve osobní setkání tváří v tvář s duševním utrpením přináší korektivní zkušenost, změnu pohledu a náhledu na tato onemocnění. U většiny těch, kteří se „nějak“ setkají s duševním onemocnění, dochází k pozitivnímu posunu v názoru na ně. Vždy ale budou existovat i lidé, kteří své postoje nebudou nebo nedokážou korigovat.

Není antidepresivum jako antidepresivum

Jaké nejčastější předsudky nebo obavy u pacientů pozorujete, když uvažují o tom, že vyhledají odbornou pomoc?

Pokud už někdo dospěje k názoru, že jeho potíže souvisí s nemocnou duší, tak překážkou je určitě stigma, o kterém jsem hovořil. Další okruh obav se vztahuje k léčebným metodám a přesvědčení, že léky škodí, nefungují a lidé se na nich stanou doživotně závislí. Svou roli hrají také obavy z hospitalizace, ztráty řidičského či zbrojního průkazu i ztráty zaměstnání, až se to někdo dozví.

S antidepresivy se ročně potká téměř milion Čechů. Jde tedy přibližně o 10 % populace.

Co by lidé měli vědět o tom, jak vypadá první návštěva psychiatra – aby se nebáli, že „neví, do čeho jdou“?

Když se pacienti návštěvy „konečně“ dočkají, tak většina mých kolegů pracuje při prvním setkání formou rozhovoru. Při něm získávají nezbytné informace o pacientově současném i minulém zdravotním stavu. Umožní jim to určit charakter potíží a adekvátní léčbu, a to i s ohledem na preference pacienta a limity jeho tělesného zdraví.

Už jsme zmínili, že stigma se pojí i s braním antidepresiv. Jak tyto léky vlastně na člověka působí?

Antidepresiva jsou možností, jak ochránit jedince před dopadem stresu na jeho organismus – zejména mozek, ale i jiné orgánové systémy včetně kardiovaskulárního. Mechanismů, kterými to činí, je vícero a nejedná se jen o notoricky známý vliv na koncentraci serotoninu v mozku.

Máte přehled, kolik procent české populace je užívá?

Podle posledních dat lze konstatovat, že se s antidepresivy „potká“ v průběhu roku téměř milion českých občanů různého věku. Jde tedy přibližně o 10 % populace.

Pochopení nejbližšího okolí je zásadní

Jak velkou roli hraje v úspěchu léčby fakt, že pacient přijde včas, a ne až ve chvíli totálního vyčerpání?

Stručně řečeno, je to jako všude v medicíně. Platí, že čím dříve se začne s léčbou, tím větší je pravděpodobnost, že „škody“, respektive následky, budou minimální, že léčba bude trvat kratší dobu a že se onemocnění v budoucnosti nevrátí.

Jak může okolí – rodina, přátelé, zaměstnavatelé – přispět k destigmatizaci psychických onemocnění?

Pomoc rodiny začíná akceptováním toho, že se u jejich příbuzného jedná o duševní nemoc, která může kdykoliv postihnout každého z nás. Tím mohou předejít nekompetentnímu až hazardnímu chování vůči pacientovi. Neměli by si namlouvat, že mu nic není, že jde jen o běžné zhroucení, že byl již několikrát trochu „špatný“ a že to vždy přešlo bez doktora.

Je škodlivé apelovat na pacientovu vůli, aby se vzchopil či přemohl. Duševní poruchy, jako je deprese, totiž nelze vůlí překonat.

Je třeba odmítnout zastaralý názor, že duševní nemoc vznikla z vlastní viny nemocného nebo byla dokonce způsobena zásahem vyšší moci. Uvědomme si, že je stejnou chorobou jako každá jiná tělesná nemoc, například zápal plic. Jakmile vám to dojde, budete lépe chápat jeho chování a přestanete ho odsuzovat za simulování či lenost. Nebudete mu dávat rady jako „vykašli se na to“, „hoď to za hlavu“, protože toho není schopen.

Nevymlouvejte nemocnému příznaky, nepřete se s ním. Za zbytečné až škodlivé lze považovat snahu rodiny ho násilně rozveselit například návštěvami veseloher či komedií. V takovém prostředí si totiž ještě více uvědomí, že se nemůže radovat jako ostatní lidé. Stejně tak je škodlivé apelovat na pacientovu vůli, aby se vzchopil či přemohl. Duševní poruchy, jako je deprese, totiž nelze vůlí překonat.

Mohlo by vás zajímat

Exkluzivně: Legalizace eutanázie je na stole. Senátorka navrhuje i změny v paliativní péči

Nemocného musíme seznámit s tím, že jeho potíže způsobuje duševní porucha, za kterou nemůže a za kterou se nemusí stydět.

Co následuje po akceptaci duševního onemocnění a stanovení diagnózy?

Po stanovení diagnózy je důležité, i za cenu maximálního úsilí, udržet nemocného v určité aktivitě pravidelným plněním nenáročného denního programu, který ještě zvládne. Nejlépe je ho stanovit po poradě s lékařem, který má dostatek zkušeností, aby odhadl funkční schopnosti nemocného.

Středně a těžce depresivní již nejsou schopní dostát povinnostem a požadavkům svého zaměstnání. Měli by proto odejít do pracovní neschopnosti. Neměli by řídit motorová vozidla nebo činit závažnější právní rozhodnutí, neboť vlivem deprese je přechodně narušena jejich reaktivita a úsudek.

Deprese jako přechodná a léčitelná nemoc

Jak by měla vypadat spolupráce rodiny pacienta a ošetřujícího lékaře?

Rodina by si měla vyměnit telefonní čísla s lékařem a být s ním v pravidelném kontaktu, zvláště při zhoršení duševního stavu. Nelze spoléhat, že nemocný vždy vše důležité lékaři při své návštěvě sdělí, neboť může být přesvědčen o marnosti svého počínání.

Není pravda, že ten, kdo mluví o sebevraždě, ji nikdy nespáchá. Ve skutečnosti je tomu často naopak.

Příbuzní by také měli nemocného podporovat v jeho důvěře ke zvolenému ošetřujícímu lékaři a prováděné léčbě. Zároveň by měli diskrétně kontrolovat, zda užívá předepsané léky. Při podezření, že je nebere, má lékař možnost tento fakt prokázat laboratorním vyšetřením na přítomnost příslušných látek v krvi či moči.

Co byste ještě poradil blízkým pacientů?

Pro úspěšný průběh léčby deprese je důležité, aby pacienta příbuzní a přátelé opakovaně ujišťovali, že onemocnění je přechodné a léčitelné. Pokud se nejedná o první potíže tohoto druhu v jeho životě, lze se odvolávat na jejich úspěšné vyléčení v minulosti.

Blízký člen rodiny může hrát důležitou roli při otevírání dveří k uzdravení, protože osoba trpící depresí bývá emocionálně „na dně“, neschopná požádat o pomoc. Takový příbuzný je někdy tím nejvhodnějším člověkem k navázání kontaktu a ukončení izolace, a to tím, že projeví svou náklonnost a zájem a přesvědčí nemocného, aby vyhledal lékařskou pomoc.

Jak by měli postupovat ve vyhrocených situacích, například když nemocný otevřeně uvažuje o sebevraždě?

Blízcí či důvěrní přátelé by se neměli vyhýbat rozhovoru o případných sebevražedných myšlenkách pacienta. Pokud jim sdělí, že již uvažuje o zcela konkrétním způsobu sebevraždy, nesmí být ponechaný ani na okamžik o samotě a je nutné neprodleně informovat lékaře.

Také je možné se poradit na linkách důvěry či naděje nebo v krizových centrech při psychiatrických klinikách. Tam může depresivní pacient kdykoliv přijít a požádat o pomoc. Není pravda, že ten, kdo mluví o sebevraždě, ji nikdy nespáchá – ve skutečnosti je tomu často naopak.

Co byste vzkázal lidem, kteří vědí, že potřebují pomoc, ale stále se bojí udělat první krok?

Aby případně kontaktovali anonymně telefonicky odborníky, aby se ujistili, že ten krok za to stojí. Existují také krizová centra, která mohou pomoci a nasměrovat je do správných rukou.