Česká populace se příliš nehýbe. Problém je to zejména u dětí a adolescentů. „Klíčová je rodina, protože dědíme nejenom geny k metabolismu a obezitě, ale i návyk,“ říká v podcastu Zdravotnického deníku předseda Česká společnost tělovýchovného lékařství Martin Matoulek. Krátká, uspěchaná procházka v pracovním oblečení a nevhodné obuvi cílenou aktivitu nenahradí, zdůrazňuje.
Podle profesora Matoulka nejde jen o aktuální kondici dětí, ale o jejich budoucí zdraví. Existují období, kdy je mozek mimořádně vnímavý a silné emoce se hluboce ukládají do paměti. Pokud jsou spojené s radostí z pohybu, mohou fungovat jako celoživotní zdroj motivace. Pokud jsou naopak spojené s neúspěchem nebo studem, návrat k pohybu je v dospělosti mnohem těžší.
Viníků je více, základ pramení z jediného
Nabízí se jednoduché vysvětlení: za všechno mohou telefony a počítače. „Když se podíváte do statistiky, kolik hodin na tom to dítě, ale i dospělí stráví, jde přesně o čas, který nám chybí,“ podtrhuje lékař. Kritika často padá také na školy a tělesnou výchovu. Nic z toho ale není tím zásadním, co vztah dětí k pohybu formuje.
„Klíčová je rodina, protože dědíme nejenom geny k metabolismu a obezitě, ale i návyk,“ míní Matoulek. Právě rodiče a prarodiče formují vztah dítěte k pohybu nejdříve a nejsilněji – už v prvních letech života.
Mezi pátým a sedmým rokem pak dítě objevuje soutěž, hru a radost z pochvaly. Pokud je pohyb spojený s pozitivní emocí, vzniká pevný základ. Pokud je zdrojem stresu, srovnávání a tlaku na výkon, může se stát traumatem.
Nezáleží na sportu. Záleží na radosti
Které pohybové návyky jsou pro budoucí zdraví nejdůležitější? Odpověď je překvapivě prostá. „Úplně jakékoliv, které přinesou pozitivní emoci,“ říká Matoulek.
Pro někoho je to turistika a dobývání kopců, pro jiného míčové hry nebo tanec. Rozhodující není pořadí ani výkon. Děti podle profesora Matoulka primárně neřeší, kdo je první a kdo poslední – to je často tlak dospělých. Klíčové je, aby si spojily námahu s radostí, ne s ponížením.
Mohlo by vás zajímat
Když pohyb předepisuje lékař
Specifickou kapitolou je situace, kdy se k pohybu člověk dostává až kvůli diagnóze – obezitě, diabetu nebo vysokému tlaku. Pohybová medicína se v takovém případě neobejde bez individuálního přístupu. Jiná doporučení dostane bývalý sportovec s lehkou hypertenzí a jiná pacient s pokročilou artrózou.
U lidí, kteří nikdy systematicky nesportovali, se odborníkům osvědčuje velmi jednoduchý postup. Začít měřit běžnou aktivitu a postupně ji navyšovat, například o 10 až 15 %. Pomoci mohou krokoměry či chytré hodinky. Základ ale zůstává stejný – najít pohyb, který bude přijatelný a ideálně i příjemný.
Chůze je nejčastější volbou. Jenže ani ta podle profesora Matoulka nemá být nahodilá. Proto boří oblíbený mýtus: „Je důležité si uvědomit, že nejde o to vystoupit z tramvaje a jít jednu zastávku pěšky, jak se všude v letáčcích píše, proti tomu velmi bojuji.“
Krátká, uspěchaná procházka v pracovním oblečení a nevhodné obuvi podle něj často nepřinese kýžený efekt a může pohybový aparát spíše zatížit. Smysl má cílená aktivita – převléct se, vyhradit si dvacet až třicet minut, jít svižně a postupně čas prodlužovat.
