Jedna odpověď v rozhovoru stačila k tomu, aby se rozproudila citlivá debata o depresi, bolesti a stigmatizaci. Výrok herečky Sarah Haváčové ukázal, jak o duševním zdraví mluvíme ve veřejném prostoru. A proč na slovech záleží.
„Bylo období, kdy jsi životu říkala ne?“ zeptal se nedávno Tomáš Poláček z magazínu Reportér herečky Sarah Haváčové. „Nikdy. Už od střední školy jsem ráda a možná až moc pila víno – k tomu se třeba moje o devět let mladší ségra Terezka nikdy ani nepřiblížila, aspoň doufám –, ale sebedestruktivní tendence neznám a u jiných mě většinou rozrušují, neřkuli nasírají. Na lidi, kteří životu říkají ne, se nějak nedovedu naladit. Vím, asi teď působím bezcitně, ale nemám moc pochopení pro deprese a třeba myšlenky na sebevraždu mě vyloženě urážejí,“ odpověděla Haváčová.
Toto je celá odpověď, která není nijak vytržena z kontextu. Na sociálních sítích se k vyjádření strhla lavina negativních komentářů. A podle mého názoru právem. Sarah Haváčová není lékařka, je herečka. A mluvila o svém pocitu – který je legitimní. Zároveň ale platí, že když veřejně známý člověk pojmenuje takto citlivé téma, jeho slova nezůstávají jen osobní výpovědí. Vstupují do prostoru, kde už dávno nejde jen o názor, ale o dopad.
Deprese není vzdor vůči životu
Organizace Nevypusť duši v komentářích připomněla, že deprese nebo sebevražedné myšlenky nejsou slabost, vada charakteru ani vědomá volba. „Nikdo si je nevybral. A každý, kdo se s nimi potýká, si zaslouží respekt a porozumění, ne soudy,“ zdůraznila.
Odborný hlas zazněl například od psycholožky Lucie Tolmanové, podle které jde ze strany Haváčové o hluboké nepochopení toho, co deprese je. „Deprese není postoj. Je to vážné duševní onemocnění, které mění vnímání reality, myšlení i biologii mozku. Nejde o slabost charakteru. Nejde o nedostatek vůle. A rozhodně nejde o vzdor vůči životu,“ poznamenala.
Mohlo by vás zajímat
Sebevražedné myšlenky nejsou útokem na hodnotu života, ale výrazem nesnesitelné psychické bolesti. „Lidé, kteří mluví o sebevražedných tendencích, nejsou slabí. Naopak – v tu chvíli dělají jeden z nejodvážnějších kroků: místo aby odešli ze světa, zůstávají a hledají podporu. Zlehčování nebo moralizování v této oblasti může mít reálné důsledky,“ míní Tolmanová.
Když stigma přehluší odvahu mluvit
Na hereččina slova reagovali i lidé s vlastní zkušeností. Upozorňovali, že psychické zdraví není oddělené od fyzického. „Vaše prohlášení vede jen k další stigmatizaci a právě té bolesti, která vede k pokusům. Nikdy jsem neřekla životu ne, právě proto jsem bojovala za své zotavení. Já si život i přes bolest vybrala,“ uvedla Jana.
Michael se pak dostal do deprese v době, kdy mu umřel otec. Chodil na terapie, bral medikaci a s odchodem blízkého se vyrovnával roky. „Proto mám pochopení pro lidi, kteří deprese mají. Není to slabost a je úplně normální se za to nestydět, anebo o tom citlivě mluvit,“ dodal.
Mezi zkušeností a nepochopením
Právě zde je jádro problému. Když se deprese a sebevražedné myšlenky líčí jako něco, pro co „není pochopení“, vracejí se do hry staré a překonané představy o slabosti, přecitlivělosti nebo nedostatku vůle. Nejde o pouhá slova. To, jak se o psychickém zdraví mluví, formuje prostředí, ve kterém se lidé rozhodují, zda o svých problémech promluví.
Diskuse znovu ukazuje, jak odlišná může být zkušenost těch, kteří duševní onemocnění nezažili, a těch, pro něž je každodenní realitou.
Podobná vyjádření mohou vést ke stigmatizaci s reálnými dopady – k uzavírání se do sebe a odkládání či odmítání odborné pomoci. V oblasti duševního zdraví přitom mlčení může znamenat prohlubování potíží.
Není cílem Sarah Haváčovou za její vyjádření pranýřovat. Mluvit o tom, že se s určitými pocity člověk neumí ztotožnit, je lidské. Zároveň ale tato diskuse znovu ukazuje, jak odlišná může být zkušenost těch, kteří duševní onemocnění nezažili, a těch, pro něž je každodenní realitou. Právě proto bychom měli hledat porozumění, ne prohlubovat odstup.
Osobní názor s veřejným dopadem
Jak už padlo několikrát, deprese není postoj ani vzdor vůči životu. Je to onemocnění, které zasahuje psychiku i tělo. Sebevražedné myšlenky pak nejsou provokací ani „urážkou“ hodnot, ale výrazem extrémní psychické bolesti. A když je interpretujeme jako něco, co druhé pohoršuje, může to v lidech v krizi posílit přesvědčení, že jejich utrpení je nepatřičné a že by o něm raději neměli mluvit.
Veřejné výroky známých osobností mají velký dosah. Právě proto je důležité připomínat, že citlivost v této oblasti není přehnanou opatrností, ale prevencí. Společnost, která bere duševní onemocnění vážně a odmítá jejich bagatelizaci, nevytváří kult slabosti, ale prostor, kde je bezpečnější říct si o pomoc.
