Český biomedicínský výzkum se sice někdy utápí v pocitu vlastní výjimečnosti, objektivní data ale mluví jasně: zaostáváme. Podle ředitele Ústavu organické chemie a biochemie Jana Konvalinky brzdí českou vědu roztříštěnost oborů i akademický konzervatismus. A abychom se vyšvihli vzhůru, musíme přestat fňukat, začít mluvit anglicky a zařídit, aby se tu i mozky z ciziny cítily jako doma. Návrhy, jak zlepšit úroveň české biomedicíny, představil Konvalinka na sympoziu Zdravotnického deníku na téma Genové a buněčné terapie v Česku.
„Česká biomedicína na tom není tak dobře, jak by mohla být. A na českých univerzitách to neradi slyší. Pořád si hrajeme na excelenci a že podle různých kritérií, která si sami vymyslíme, jsme vynikající. Bohužel to tak není a když se podíváte na objektivní kritéria, dopadá to špatně,“ konstatuje Konvalinka.
Při pohledu na mapu univerzit, které vévodí evropskému výzkumu, je patrné, kde byla železná opona. Za její hranicí totiž není žádná. Pokud se v základním medicínském výzkumu podíváme na množství článků publikovaných v renomovaných časopisech či na jejich citovanost, jsme na tom sice o maličko lépe než Maďarsko nebo Polsko a obdobně jako Slovinsko, ale zůstáváme daleko za Rakouskem, o Británii, Holandsku nebo Německu vůbec nemluvě.
Problém? 5 lékařských fakult
Kde jsou příčiny tohoto stavu? Jedna věc je, že máme méně aktivních vědců než řada jiných evropských států. A když se podíváme na jejich publikační činnost, nemáme se moc čím chlubit. Ani v jediném oboru nejsme nad průměrem EU.
„Pořád slyším, že máme moc studentů, moc vysokých škol a že klesá prestiž diplomu. Jsem přesvědčen, že tím to není. Máme méně studentů, než by odpovídalo počtu obyvatel ve srovnání s jinými evropskými zeměmi,“ konstatuje Konvalinka.
Mohlo by vás zajímat
Podle něj je sice pravda, že do vědy stále nedáváme dost peněz (byť se to o dost zlepšilo), ale rozhodně to není jediný faktor. Rozdíl ve financování totiž stále neodpovídá výkonnosti. Jeden ze základních problémů je ale fragmentace. Tedy třeba fakt, že Univerzita Karlova má 17 fakult, z toho 5 lékařských. A fragmentace existuje i uvnitř samotných fakult, kde jsou obory oddělené a soutěží spolu.
„Na Univerzitě Karlově máme asi desetkrát víc oborů než univerzity v Heidelbergu nebo Lovani. A nedá se s tím nic udělat. Tím pádem kvalita výuky a vědy klesá,“ podotýká Konvalinka. Navíc má podle něj kdekdo v ruce vidle, kterými se nebojí hodit.
Akademická samospráva a přístup „všeci kradnú“ brání změnám
Navíc je u nás oddělené rozhodování a pravomoci, jak ve vědě obecně, tak i konkrétně v biomedicíně. Zasedají sice akademické senáty a rady pracovišť, rozhodují ovšem děkani a rektoři. Zároveň jsou svázáni rozhodnutím demokraticky volených orgánů.
„Akademická samospráva je tu od toho, aby bránila změnám. Ta dobrá část je, že i změnám k horšímu. Máme tu ovšem rozpor, který se nepodařilo zatím vyřešit: jak vytvořit systém, který by zachoval důležitou hodnotu nezávislosti, ale současně ho bude možné řídit a přijímat nepopulární opatření? To dnes skoro nejde,“ přibližuje Konvalinka s tím, že na tuto otázku sám nezná odpověď.
A věci neprospívá ani v Česku rozšířený názor, že „všeci kradnú“ – a z toho vyvozená opatrnost ředitelů akademických ústavů, že se přece se nenechají zavřít. Zažitá je tak nechuť dělat změny a být v něčem odvážní.
Konkrétně v biomedicíně je také problém skloubení vědy a praxe. „Je strašně komplikované zkombinovat klinickou praxi s vědou. A jedním z důvodů, proč nám to nefunguje dobře, je fakt, že neděláme dost, aby kombinování šlo,“ poukazuje Konvalinka.
Využijme „moudré“ politiky Donalda Trumpa
Co bychom tedy mohli udělat, aby byla česká věda v oblasti biomedicíny lepší? Zaprvé musíme za každou cenu přitáhnout nové, špičkové mladé vědce s rozsáhlou zahraniční zkušeností. S tím může pomoci ERC pipeline, což je dlouhodobý, systematický proces podpory vědců při přípravě na prestižní granty Evropské výzkumné rady (ERC).
Dalším nástrojem jsou start-upové granty či otevřené mezinárodní konkurzy na všechna místa vedoucích skupin. Každopádně by žádná velká instituce neměla zastávat názor, že na to nemá – jde „jen“ o otázku priorit.
„Pak je třeba zvýšit mezinárodní charakter pracoviště. Praha je velmi atraktivní místo a dnes s tím, co se děje vlivem ‚moudré‘ politiky Donalda Trumpa, máme obrovské možnosti získávat extrémně zajímavé lidi ze Spojených států a západní Evropy, kteří by normálně směřovali do Kalifornie nebo Wisconsinu. V Tartu nebo Budapešti to mají těžší,“ načrtává Konvalinka.
Aby se tak ale mohlo stát, je třeba zavést angličtinu jako pracovní jazyk. A to nejen na semináře, ale i pracovní schůzky, oběžníky, zprávy na síti, pracovní dohody či bezpečnostní předpisy. Měla by také být vyučovacím jazykem, minimálně na přírodovědeckých a matematicko-fyzikálních fakultách v magisterském studiu. A anglicky musí umět také administrativa.
Mladí vědci se chtějí stát Elony Musky, ne dostat Nobelovku
Dalším důležitým bodem je podpora technologického transferu. „Mladá generace je jiná, než jsme byli my. Opravdu chtějí zakládat spin-offy a stát se Elony Musky nebo Stevy Jobsy. A když jim dáte možnost to udělat – dáte jim know-how, mentory, a když budou dobří, tak i peníze do začátku – je to pro ně atraktivnější než velký plat,“ podtrhává Konvalinka.
Podle něj bychom také měli přestat předstírat výsledky aplikovaného výzkumu, když je reálně nemáme. A doopravdy je dělat tam, kde to má smysl.
„Důležitá rada je přestat fňukat. Pohybuji se ve sdělovacích prostředcích i mezi politiky hodně dlouho, a mohu říct, že nikoho nedojmeme platy pod prodavačem v Lidlu. Zaprvé je to arogantní, protože jde o poctivou, těžkou práce, a zadruhé není fňukání sexy. Ministr financí se nerozpláče a nepřidá nám miliardu. Musíme přesvědčit politiky a spoluobčany, že to, co děláme, je důležité. Že jim to pomůže zlepšit životy. Což by navíc mělo být v biomedicíně snazší než u kolegů z filozofické fakulty,“ konstatuje Konvalinka.
A proč nestačí jen produkovat dobře vyškolené lékaře či farmaceuty a získávat potřebné technologie, léky a léčebné postupy ze zahraničí?
„Nejde o citace, H-indexy a první kvartily. Jde o zdraví a prosperitu národa. O to, že když přijde zdravotní krize, ukáže se, že máme univerzitní profesory medicíny, kteří neumí anglicky, nečtou literaturu, nesledují vědecký vývoj a autoritativně se vyjadřují k věcem, kterým nerozumí. Což by se jim možná nestalo, kdyby si občas zkoušeli dělat vědu. Na úrovni vědy také závisí úroveň vysokých škol. A na úrovni vysokých škol dramaticky závisí úroveň národní prosperity, kultury a medicíny,“ dodává Konvalinka.
