Česko má špičkovou nemocniční péči i moderní technologie, v primární prevenci ale výrazně zaostává. Právě slabá práce s rizikovými faktory a chronickými onemocněními přitom stojí za tím, že zdravotní výsledky Česka nedosahují průměru EU. A to navzdory štědrému veřejnému financování. Ve druhé části rozhovoru pro Zdravotnický deník to říká Zsofia Pusztai, vedoucí Kanceláře WHO v ČR.
Jaké jsou podle vás specificky české silné a slabé stránky připravenosti na zdravotní hrozby?
Pozitivem je velice štědrý systém zdravotní péče, ke kterému mají lidé přístup. Česko také vyniká v zapojení pacientů, máte v této oblasti velmi pokročilou legislativu. Máte také mnoho inovací a vynikající akademickou a vědeckou úroveň a také bohatou datovou infrastrukturu. To jsou bezesporu pozitiva.
Ale samozřejmě vždy existují i prostory ke zlepšení. V systému zdravotnictví například existují určité problémy s efektivitou a kvalitou. Ale chci zdůraznit, že jsme začali společně pracovat na jejich systematickém zlepšování.
Můžete nějaký konkrétní problém jmenovat?
Český zdravotnický systém je například silně orientovaný na nemocniční péči. Jsou tu fantastické nemocnice, fantastická terciální péče. Pokud dostanete infarkt, máte k dispozici tu nejlepší high-tech kardiologickou péči. Ale pokud jde o prevenci onemocnění, tedy především o primární prevenci, máte se v čem zlepšovat. V sekundární prevenci – tedy ve včasném odhalování nemocí a screeningu – došlo v posledních letech k velkému zlepšení, i když existují nerovnosti v účasti v některých regionech. Primární prevence ale zaostává.
Pomohlo by dát více kompetencí praktikům, aby se mohli zaměřit na zvládání chronických onemocnění.
Mezery v prevenci vedou k nízké efektivitě. Výdaje na zdravotní péči v Česku v uplynulém desetiletí výrazně vzrostly, přičemž úroveň veřejného financování je vyšší než ve zbytku střední Evropy. Výsledky v oblasti zdraví však nadále zaostávají za průměrem EU. Tato mezera je do značné míry způsobena vysokou mírou úmrtnosti, které lze předejít. Souvisí to s preventabilními nemocemi, jako jsou srdeční choroby nebo rakovina, které jsou způsobeny přetrvávajícími rizikovými faktory životního stylu, třeba nejvyšší mírou konzumace alkoholu, vysokou mírou obezity nebo kouření.
Zdanění sladkých nápojů: jednoznačný efekt
Jak primární prevenci zlepšit?
Pomohlo by dát více kompetencí praktickým lékařům, aby se mohli zaměřit na zvládání chronických onemocnění. Pacienti by pak méně často končili v nemocnicích. Důležité je také posilovat zdravotní gramotnost populace.
A nikdo nemluví o jedné věci, která je v České republice velmi specifická. Nazýváme to komerční determinanty zdraví. Například marketing zaměřený na děti silně tlačí nezdravé potravinářské výrobky.
S tím souvisí i otázka regulací v oblasti alkoholu, která silně rozděluje českou politickou scénu. Je to podle vás otázka politická, nebo odborná?
Ta otázka má oba tyto aspekty. Samozřejmě je třeba mít velmi jasný politický závazek, ale také je na místě přinášet jasná vědecká fakta.
Připravili jsme 25 doporučených akcí v oblastech rizikových faktorů a léčby nepřenosných chronických onemocnění, které zaručí návratnost investice za jeden rok, za tři roky a za pět let. Byly vyvinuty na základě nedávné studie zveřejněné v časopise The Lancet, která se zabývá 25 „rychlými nákupy“ WHO, které mohou mít měřitelný dopad na zdraví obyvatelstva během jednoho volebního období.
Když tedy v nějaké zemi nastoupí nová vláda, připravíme jí – na míru daného státu – „menu“, co může udělat. Ať už jde o alkohol, tabák, fyzickou aktivitu nebo stravu. V příštích dnech toto menu, které připravujeme spolu s českými odborníky a stakeholdery, nabídneme i české vládě. Data z něj mohou sloužit i k dialogu s politiky a mezi politiky – ať už o daních nebo omezení marketingu na alkohol či třeba sladké nápoje.
Mohlo by vás zajímat
Když jsme u zdanění sladkých nápojů: Co ukazují data ze zemí, kde je zavedeno? Má to opravdu efekt?
Ano, některé efekty jsou už viditelné. Primárně je to snížení spotřeby, ke kterému ve většině těchto zemí dochází. Sekundárně změna složení výrobků ve snaze zabránit jejich zdanění. V obou případech víte, že lidé nespotřebovávají tolik cukru, státům to navíc generuje příjmy. A zemí, které toto zdanění – a nejde jen o sladké nápoje – zavádějí, je nyní mnohem více než před 10 nebo 15 lety. Existuje i posouzení dopadů, které obvykle také podporujeme. Ukazuje velmi jasná data a důkazy.
O stárnutí populace a s ním spojené sociální a ekonomické propasti se v Česku nemluví dostatečně.
Debata na toto téma probíhá i v Česku. Pracovali jsme zde s některými think tanky, takže již máme k dispozici data a můžeme pokračovat v diskusi o nějakém jasném politickém závazku.
Sociální sféru dusí nízké platy
Jednou ze zmíněných oblastí spolupráce je i stárnutí populace. Jak může Česku v této oblasti pomoci WHO?
Česká republika má mimořádně rychle stárnoucí populaci. Takže nemluvíme o něčem, co přijde. Ono už to přišlo. O stárnutí a s ním spojené sociální a ekonomické propasti se tu ale nemluví dostatečně. Naše data přitom ukazují, že tento problém narůstá – a to i přesto, že má Česko velmi štědrý systém péče. Týká se to třeba nákupu léků.
Co se týče strategie pro zdravé stárnutí, které úzce souvisí s životním stylem a rizikovými faktory, snažíme se nejen o vytváření strategií, ale i o to, aby byly skutečně implementovány. Aby zdravotníci věděli, že existuje velmi odlišná sada dovedností, kterou potřebují pro řešení potřeb starší populace. Také se snažíme podporovat rozšiřování kapacit zdravotnických pracovníků.
Za klíčové považuji, že se v Česku podařilo propojit data z oblasti zdravotnictví a sociálních služeb. Protože upřímně řečeno, pokud jde o stárnutí, zásadní je právě kombinace těchto dvou sfér. A je klíčové přesunout akutní nemocniční péči do péče dlouhodobé a následné. To není české specifikum, potýká se s tím celá Evropa. V oblasti veřejného zdraví – a především v sociální sféře – vnímáme jako problém také nízké platové ohodnocení.
Stále více lidí se dostává do pozice pečovatelů o své blízké. A o ně je také třeba se postarat. Může se Česko v tomto směru inspirovat v zahraničí?
Snažíme se v této oblasti připravovat v evropském regionu nové strategie a přinášet praktické příklady. Co se týče inspirativních zemí, hrají prim ty skandinávské a Nizozemsko. Pochopili, že řešením není čistě ústavní péče v domovech pro seniory, ale ani to, když za péči přebere odpovědnost jen rodina, jejíž členové pak například nemohou pracovat. Vytvořili proto mezigenerační blokové budovy, v nichž spolu žijí mladší rodiny i senioři. Jsou zatím v pilotní fázi, ale zdá se, že to funguje velmi dobře. Protože i když senioři nemají podporu rodiny, funguje společná odpovědnost komunity. Vyžaduje to samozřejmě nějaké další financování, ale dobře v tomto směru fungují dohody s místními samosprávami.
V Česku mimochodem skvěle funguje národní síť Zdravých měst (do programu WHO Healthy Cities je zapojeno přes 1 300 měst, obcí a regionů ve více než 30 zemích evropského regionu, spolupracují na systematické podpoře zdraví a kvality života, pozn. red.), je úplně nejsilnější v celé Evropě. A v jejím rámci vzniká mnoho pilotních projektů na místní úrovni.
Každá třetí sestra trpí depresí
Velkým tématem dneška je také duševní zdraví. Jak znepokojivý je podle vás trend výrazného globálního nárůstu problémů populace v této oblasti?
To je obrovský problém, na který ukazují jak globální, tak i evropská a česká data. Některá čísla jsou devastující. Například každá třetí zdravotní sestra v Evropě má velmi vážné problémy s depresí. Kromě zdravotníků jsou samozřejmě nejzranitelnějšími skupinami v oblasti duševního zdraví děti, dospívající a starší lidé. Duševní zdraví se stává prioritou ve všech zemích. A jsme velmi rádi, že se v posledních letech dostává na vládní úroveň, protože jde o oblast, která dalece přesahuje rámec zdravotnictví – do vzdělávání, sociální oblasti a mnoha dalších sfér.
Nárůst výskytu duševních poruch u dětí a dospívajících je celosvětový trend, situace je globálně alarmující.
Péče o duševní zdraví nutně potřebuje změny. Je pozitivní, že Česká republika před mnoha lety začala s deinstitucionalizací, tedy s přechodem na komunitní služby v oblasti duševního zdraví. Větší důraz je ale třeba klást i na prevenci. A také na to, jak převést duševní zdraví na úroveň primární zdravotní péče. To nyní silně podporujeme, dokonce jsme se připojili i ke společnému programu ministerstev zdravotnictví a školství, který má za cíl realizovat různé programy v prostředí škol. Vyškolit a podpořit v oblasti duševního zdraví rodiče, učitele i studenty.
Zmínila jste duševní zdraví zdravotních sester. Měly by mít nemocnice nějaké specializované programy zaměřené na duševní zdraví ošetřovatelského personálu?
V tomto směru vyvíjíme společnou iniciativu s Evropskou komisí. V jejím rámci mimochodem také chceme přivést specializované odborníky podporované britskou zdravotní službou NHS, aby nám pomohli politiky v této oblasti – získané analyzováním dat – rozvíjet a efektivně zavádět do praxe.
Česká republika součástí této iniciativy původně nebyla, ale loni se nám ji do ní podařilo zařadit. A to považuji za nesmírně důležité, protože duševní stav ošetřovatelského personálu je pro Česko jedním z klíčových témat. Dalším žhavým tématem je, jak dát ošetřovatelům mnohem více kompetencí. Proto jsme společně pracovali na strategiích pro pracovníky ve zdravotnictví a podporovali jsme vývoj a účinné provádění politik v této oblasti na základě analýzy dat.
V Česku roste výskyt duševních poruch u dětí a dospívajících. Zároveň nemáme dostatek dětských psychiatrů a dalších odborníků. Je to specifický český problém, nebo jde o problém globální?
Tento trend je bohužel celosvětový, situace je globálně opravdu alarmující. Souvisí s tím, že se výrazně zvyšují potřeby dětí a mladých lidí v této oblasti.
Řešení tohoto problému je pro nás prioritou číslo jedna. Tvoříme různé škálovatelné programy, a to i ve vzdělávacím sektoru, protože některá péče nevyžaduje psychiatrii. Musíme ale mít dost dalších odborníků na duševní zdraví – psychologů, specializovaných pedagogů a dalších. S Radou vlády pro duševní zdraví v posledních měsících diskutujeme také o digitálních nástrojích a jejich dopadech na mladší generaci. A o tom, co v této oblasti můžeme dělat.
Hledání nástupce a stěhování
Dovolte nám na závěr trochu osobnější otázku. V pozici vedoucí Kanceláře WHO v České republice působíte už tři roky. Jak se v naší zemi cítíte?
První zahraniční zemí, kterou jsem se svou maminkou, učitelkou zeměpisu, navštívila, byla v mých šesti letech Česká republika. Mám vaši zemi ráda, je to příjemné místo k životu. A miluji český humor, českou kulturu, literaturu a filmy, protože jsem na nich vyrostla. Mám tu i řadu českých přátel, které jsem získala, když jsem studovala v USA a Velké Británii. Takže si to v Česku z hlediska kvality života užívám.
Ale užívám si to tu také z pohledu zdravotníka. Vidím výzvy, kterým čelíte, a motivuje mě to, protože opravdu věřím, že můžeme společně udělat hodně pro sektor veřejného zdraví. Mým cílem není jen podporovat systémové myšlení a hledat způsoby, jak pomoci systému. Snažím se také zviditelnit oblasti, ve kterých český zdravotní systém vyniká a které nejsou tak viditelné. Z některých se totiž mohou ostatní země opravdu inspirovat a učit.
Jaké jsou vaše další profesní plány? Plánujete v Česku zůstat?
Ve WHO působím už 20 let. A jak je pro mou pozici běžné, ve čtyřletých cyklech obvykle měním zemi své působnosti. Takže letos ještě v Česku určitě zůstávám, dokud nenastoupí můj nástupce. Zároveň se už diskutuje o tom, do které země se vydám.
Zůstanu tu ale určitě tak dlouho, jak bude potřeba, abych podpořila svého nástupce. Je to důležité, protože váš nový ministr zdravotnictví je velmi odhodlán provést hluboké reformy a už nás požádal o silnou podporu. A naše kancelář mu chce poskytnout veškerou pomoc a expertízu, které jsou pro Českou republiku potřebné. Které pomohou prosazení reforem a zajistí lepší zdraví a spokojenost českých občanů.
