Vedla kardiochirurgické centrum, měla docenturu. Po ruské invazi ale ukrajinská lékařka odjela s devítiletou dcerou evakuačním vlakem a v Česku začínala od nuly. Musela znovu složit zkoušky a vzdát se titulů. Dnes Valentýna S. pracuje jako internistka v Oblastní nemocnici Mladá Boleslav. Začátky byly těžké, ale už jsem tu doma, říká.

Jak dlouho jste na Ukrajině pracovala jako lékařka?

Na Ukrajině jsem zrealizovala prakticky všechny své profesní cíle. V Kyjevě jsem získala PhD. A docenturu. 15 let jsem působila jako vedoucí lékařka v kardiochirurgickém centru, 5 let jako primářka kardiologické služby v soukromé nemocnici.

A pak přišla ruská okupace… Jak těžké bylo rozhodnutí opustit po začátku války Ukrajinu?

Rozhodnutí opustit Kyjev, svůj stát, svůj domov a život, na který jsem byla zvyklá, přicházelo těžce. Ale moje priorita byla jasná – zachránit svou devítiletou dceru před válkou. První týden války se mnou trávila nonstop v práci a na vlastní oči viděla tanky a slyšela rakety.

Všechno jsem stokrát zvážila – a nakonec jsem se rozhodla odjet a začít svůj nový život od nuly.

Konečně jsme přijely domů, během pár hodin jsme zabalily jeden kufr a jeden batoh a odjely jsme evakuačním vlakem do Lvova. Cesta byla dlouhá a hrozná, vagony plné, lidé cestovali i ve stoje. Nevěděla jsem, co a jak, kam máme jet dál. Naštěstí mi cestou zavolali moji pacienti, aby se zeptali na situaci v Kyjevě. A pozvali nás k sobě do města Čop v Zakarpatské oblasti. Tam jsme s dcerou čekaly dva týdny a doufaly, že bombardování skončí a budeme mít možnost se vrátit domů.

To se ale nestalo.

Situace se bohužel naopak ještě zhoršila. A jediné východisko, které jsem tehdy viděla, bylo odjet z Ukrajiny. Můj bývalý kolega z Kyjeva bydlel s rodinou už čtyři roky v Žatci a jednou mi zavolal a pozval nás k sobě. Neváhala jsem a poslala jsem svůj životopis primáři interního oddělení žatecké nemocnice – a dostala obratem nabídku.

Všechno jsem stokrát zvážila – a nakonec jsem se rozhodla odjet a začít svůj nový život od nuly. Do Čopu mezitím už dorazila moje maminka, do Žatce už odjížděla s námi, v Kyjevě zůstával jen můj táta s kočkou. Dlouho jsme čekaly na hranicích, asi 18 hodin, cesta do Prahy celkem trvala 34 hodin. Jak odjet za mnou, mezitím řešila i moje maminka.

Začátky v administrativě

Znala jste tehdy už Česko?

Docela dobře, v tom je můj příběh specifický. S Českem jsem se seznámila poprvé v roce 2005 a zamilovala jsem se do Prahy na první pohled. Od té doby jsme výlety do Prahy podnikali často. Abych neměla jazykovou bariéru, začala jsem se v roce 2016 učit česky na kurzech české ambasády v Kyjevě. Doporučila mi je manželka mého pacienta, která je z Brna a na ambasádě pracovala. Za dva roky se mi podařilo udělat zkoušku z češtiny na úrovni B1. Moji kamarádi obdivovali můj výběr studia cizího jazyka, já se vždy jen smála a říkala si, že je život dlouhý a člověk nikdy přesně neví, co na něj čeká.

Mimochodem, moje prababička byla Češka. Přestěhovala se do Kyjeva s rodinou na začátku 20. století, měli vlastní dům a továrnu, po revoluci jim ale vše sebrali.

Jak probíhala vaše aklimatizace po příjezdu do Žatce?

Když jsme dorazily, městská nemocnice nám zařídila bydlení na měsíc i důležité věci jako školu pro dceru. Za dva týdny jsem nastoupila do práce jako administrativní pracovnice. A na základě rozhodnutí ministerstva zdravotnictví jsem už za další tři měsíce pracovala jako internistka.

Měla jsem velké štěstí na lidi, kteří mi tehdy byli nablízku a snažili se mi pomáhat. Díky absenci jazykové bariéry jsem rychle začala komunikovat a poznávat nové prostředí. Horší to bylo s uznáním mého vzdělání.

Mohlo by vás zajímat

Na jaké problémy jste narazila?

Podle zákona o vzdělávání v cizině jsem musela projít všemi stadii, které jsem už absolvovala při získávání svých lékařských diplomů na Ukrajině. Testy z medicíny a legislativy, praxe a 4 zkoušky, trvalo to dva a půl roku. Bohužel ministerstvo zdravotnictví nerozlišuje lékaře – cizince podle počtu let lékařské praxe, zkušeností, vzdělání a odbornosti. Všichni jsou na tom stejně – profesor, docent, mladý doktor se dvěma lety praxe i čerstvý absolvent.

Zažila jsem i negativní reakce, například na ukrajinskou značku mého auta, můj slovanský vzhled, můj přízvuk.

Nezbylo mi nic jiného, než ve 45 letech opakovaně absolvovat své vzdělání, jen tentokrát už v češtině. Podle zmíněného zákona nemohu užívat své tituly a dosažený stupeň vzdělání. I když jsou stejné jako u českých lékařů. Teď tedy už nejsem docentka, ale „jenom“ lékařka. Zbylo mi buď tu situaci přijmout, nebo ne. A vybrala jsem si první variantu.

Pozitivní reakce převažují

Nakonec jste ale zakotvila v Oblastní nemocnici Mladá Boleslav. Proč zrovna tam?

Žatecká nemocnice neměla možnost zajistit mi absolventskou praxi. Tak jsem ji hledala sama. Rozeslala jsem životopisy do nemocnic ze seznamu ministerstva zdravotnictví. Jednou z těch, které se ozvaly, byla mladoboleslavská Klaudiánova. Po pohovoru na ředitelství jsem se seznámila s primářem interního oddělení doktorem Polákem a podepsala jsem pracovní smlouvu. Prostředí to bylo povědomé, po ukončení studia na univerzitě jsem kdysi začínala v podobné nemocnici.

V Mladé Boleslavi jsem spokojená. Mám velmi šikovné kolegy lékaře i zdravotní sestry. Od samého začátku se ke mně chovají přátelsky a pozitivně. Ani jednou nikdo z nich nepoukázal na moji národnost, všichni mě podporují a dokonce mě oslovují paní docentko. V práci jsem spokojená. Snažím se pracovat, jak nejlépe umím, a pomáhat mladým lékařům.

A co pacienti?

Hodně českých pacientů obdivuje mou úroveň češtiny. A diví se, že jsem z Kyjeva, protože tu jinak pracují převážně Ukrajinci ze západní části země. Jsem neskonale vděčná České republice za pomoc a za podporu nás všech, kdo jsme byli nuceni opustit svou zemi kvůli válce. Vážím si toho, že máme my a naše děti možnost žít v míru.

Setkáváte se přesto někdy i s negativními reakcemi?

To ano. Větší část Čechů, se kterými jsem se setkala, na mne a mou národnost reagovala adekvátně. Ale zažila jsem i negativní reakce, například na ukrajinskou značku mého auta, můj slovanský vzhled, můj přízvuk. Setkala jsem se i s pacienty, kteří odmítli mou péči v ambulanci nebo ve stacionáři, ale bylo jich málo. Jak vždy říkával můj otec: „Neexistují špatné národnosti, existují jen špatní lidé.“ Většina pacientů komunikuje a je spokojena.

Více šikany bohužel zažila moje dcera ve škole, má z toho do dneška strach a komunikační problém s dětmi. Naštěstí na novém gymnáziu v Praze šikana není, posttraumatický syndrom už je u ní menší.

Kdyby válka na Ukrajině skončila, chtěla byste se tam vrátit?

Prvního půl roku jsem doufala, že válka skončí za chvíli a my se vrátíme zpět domů, ale situace se každým dnem zhoršovala. V Česku jsme už čtyři roky, dcera se učí na gymnáziu, já jsem získala diplom, částečně už jsme integrovaly do českého prostředí a kultury, máme spoustu dalších plánů. Podle mne jsme si už nejtěžším adaptačním obdobím prošli. Proto o návratu domů neuvažujeme.