České děti vyrůstají s digitálními technologiemi jako s běžnou součástí života. Už prvňáci tráví průměrně 3,5 hodiny denně před obrazovkami. Pro rodiče je regulace potomka na sociálních sítích výzvou, většina z nich ovšem sahá pouze po zákazech nebo omezeních. Na odborném semináři o problematice digitálních závislostí v Poslanecké sněmovně o tom mluvila Kateřina Lukavská z Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN.
Rychlost vývoje digitálního světa je obrovská. Zatímco v roce 2008 mělo chytrý telefon celosvětově 10 milionů uživatelů, v roce 2024 se jejich počet vyšplhal na téměř 5 miliard. Odmalička jsou technologiemi obklopené i děti. V nejmladší generaci přitom roste počet problematických uživatelů – týká se jich vyšší riziko depresí, osamělosti, emocionálních problémů či problémů s chování (více jsme psali například zde).
Kdo je primárně zodpovědný za digitální wellbeing dětí? Klíčovými aktéry, na které je třeba působit, jsou rodiče. Právě doma se děti s digitálními médii setkávají poprvé, navíc se podle Kateřiny Lukavské rodiče osvědčili jako prvek v prevenci různých typů rizikového chování. „Další dobrý důvod je, že sami rodiče jsou velmi často z používání digitálních médií dětí rozhořčení, vystresovaní nebo znepokojení,“ říká.
Vřelost místo zákazů
Z výzkumů vyplývá, že nejúčinnějším „ochranným faktorem“ proti problémovému používání médií není ani zákaz, ani přísná kontrola. Je jím tzv. rodičovská vřelost. Tedy míra, do jaké dítě vnímá svého rodiče jako zájemce o jeho život, laskavého a podporujícího. „Jednoznačně se ukazuje, že rodičovská vřelost je záporně korelovaná s problémovým používáním médií,“ uvádí Lukavská. Děti, které své rodiče vnímají jako málo vřelé nebo příliš autoritářské, mají výrazně vyšší riziko vzniku digitální závislosti.
Riziková je zejména kombinace autoritářské matky a zanedbávajícího otce – v jedné ze screeningových studií tuto konstelaci zažíval každý pátý adolescent ve věku 14 až 15 let. „Přesně toto jsou děti, které jsou v tom největším pásmu rizika. Když to srovnáme s dětmi, které mají oba rodiče takzvané autoritativní nebo demokratické, to znamená takové, kteří jsou dostatečně vřelí a zároveň ale dostatečně kontrolující, tam jsou asi čtyři procenta těch, kteří jsou v pásmu rizika,“ dodává výzkumnice.
Restrikce nestačí – a někdy i škodí
Kromě zmíněné vřelosti se zkoumají také cílené postupy – tedy kroky, které rodič podniká proto, aby zreguloval působení svého potomka na internetu nebo při aktivitách spojených s digitálními technologiemi. V případě aktivní mediace si rodiče s dítětem povídají o tom, co vidělo a internetu nebo mu pomáhají hledat vhodný obsah. Většina českých rodičů ovšem sahá po restriktivní mediaci – zákazech nebo omezeních.
Jsou restrikce účinné? Studie se v tomto směru výrazně rozcházejí. „Některé ukazují vyšší až střední efekt zákazů, ale jiné naopak ukazují vysokou až střední korelaci pro. To znamená, že čím víc rodič zakazuje, tím je více problémů. (…) Máme určité longitudinální studie, ze kterých vyplývá, že když se objeví u dítěte nějaké problémové používání, rodič nastartuje restriktivní výchovu. Ta nicméně nevede ke snižování problémového používání, spíše ho naopak akcentuje,“ vysvětluje Lukavská. Dodává, že přesvědčivou vazbu s problémovým používáním digitálních technologií nemá ani aktivní mediace.
Problém dětí, které na sítích nemají co dělat
Primární restrikcí, kterou rodiče volí, je omezení času, které děti na sociálních sítích tráví. Z dat ovšem vyplývá, že ani v tom příliš úspěšní nejsou. „Děti v České republice tráví průměrně 3,5 hodiny denně před obrazovkami už v mladším školním věku, konkrétně 1. až 3. třídě,“ popisuje Lukavská s tím, že podobné číslo nezávisle na sobě vykázaly studie realizované před pandemií covid-19, během ní i po ní.
Upozorňuje také na to, že mezi problémové uživatele sociálních sítí patří děti ve věku, ve kterém by na těchto platformách ještě vůbec neměly být. V Česku je zákonem stanoveno, že dítě je způsobilé samostatně používat sociální sítě dovršením patnácti let, v praxi si je ale samy zakládají i mnohem mladší děti.
Mohlo by vás zajímat
Podle Lukavské by tak ani možné zvýšení věkové hranice pro vstup na sítě nebylo samospasným řešením. „Panují obavy, že by to bylo obcházeno úplně stejně, jako je obcházena aktuální hranice. A v případě, že by vymáhání bylo lepší, sofistikovanější, děti mohou přejít na něco úplně jiného, co bude naprosto mimo kontrolu – platformy, které nebudou oficiální a na které nebude vůbec žádný tlak,“ říká s tím, že je nutné jít více směry – jak podporovat seberegulaci dětí, tak vyvíjet tlak na provozovatele platforem, aby je dělali bezpečnější pro děti a odstraňovali návykové elementy.
Digitální svět se bez rodičů neobejde
U dětí mezi 7. a 9. rokem dochází k prvnímu velkému zlomu: často dostávají svůj první chytrý telefon, začínají být samostatnější. Právě v této době by měl být rodič obzvlášť aktivní – nejen jako dohlížitel, ale jako partner. Pomoci dítěti naučit se digitální svět číst, spolu hledat vhodný obsah, kultivovat jeho „digitální vkus“. „Rodič je v optimální pozici spoluvytvářet to, co jeho dítě bude v digitálním světě dělat,“ říká Lukavská. Když se rodič zapojí, nenechává dítě napospas algoritmům platforem. Druhý kritický moment přichází kolem 13.–14. roku – děti chtějí větší autonomii, rodiče prožívají nejvyšší míru stresu a mají pocit, že „ztrácí kontrolu“. Pokud chyběl kvalitní základ v předchozích letech, je situace o to náročnější.
Rodiče tak čelí velkému náporu, na který by ale neměli být sami. Pomoci jim mohou například školy. Ty se zabývají rizikovým chováním jako takovým, vzaly si za své také pomáhat rozvoji digitálního wellbeingu jako součásti celkového wellbeingu. V této souvislosti vznikají nové koncepce a školy by na to měly být postupem času připravené. Pomocnou ruku by podle Lukavské měli podat metodici prevence, poradenští psychologové, neziskové organizace i pediatři. Připraveni spolupodílet se musí být i adiktologové, psychiatři nebo kliničtí psychologové.
