Británii sužuje nerovnost v dostupnosti zdravotní péče, ze které pramení horší zdravotní stav určité části populace. A ukazuje se, že ovlivňuje i volby. Naznačuje to názorový text Jennifer Dixonové, šéfky britského think-tanku Health Foundation, pro britský list Financial Times.

Příjmová nerovnost, nerovnost v bohatství, vzdělání nebo i příležitostech. Prakticky nikoho nepřekvapí, když se o těchto typech nerovnosti hovoří jako o potenciálních, ale i reálných rizicích pro sociální smír. Jenže zkušenost Velké Británie ukazuje, že by nás měla zajímat také nerovnost v přístupu ke zdravotní péči. Protože i ta může mít velké politické a následně celospolečenské dopady.

Hrozivě podobné mapy

Tak jako Česká republika má svou mapu někdejších Sudet, kterou lze aplikovat například na mapu Česka podle výše nezaměstnanosti nebo podílu obyvatelstva v exekucích, má Velká Británie „mapu“ špatného zdravotního stavu obyvatel. A tu když překryjeme mapou volebního zisku strany Reform UK v posledních všeobecných volbách, získáme prakticky stejné kartografické obrázky.

Jinými slovy voliči z regionů jako Lincolnshire, Kent, Essex, Barnsley, Hull nebo Rotherham se vyznačují dvěma shodnými charakteristikami. Jejich zdravotní stav je výrazně podprůměrný a zároveň výrazně častěji volí stranu Reform UK, v jejímž čele nestojí nikdo jiný než známý podporovatel Brexitu Nigel Farage.

Špatný zdravotní stav ruku v ruce s chudobou

A ukázalo se, že prakticky stejný vzorec platí i pro výsledky komunálních voleb, které se ve Velké Británii konaly tento měsíc. Může být tedy špatný zdravotní stav, a tedy nerovnost v dostupnosti zdravotní péče odpovědí na to, proč se právě v těchto regionech daří populistům?

Podle Jennifer Dixonové, ředitelky britského think-tanku Health Foundation je nerovnost v dostupnosti zdravotní péče a z ní pramenící horší zdravotní stav určité části populace jedním z klíčových faktorů, proč ve stejných regionech populisté získávají tak vekou voličskou přízeň.

„Kořeny jdou ale mnohem hlouběji. Špatný zdravotní stav je úzce spjatý s chudobou, rozdrobenou sociální infrastrukturou, ekonomickou neaktivitou a z toho všeho pramenícím plíživým kolapsem občanského a společenského života,“ napsala Dixonová pro Financial Times.

Mohlo by vás zajímat

Naděje dožití stagnuje už 14 let

Podle ní ale nejde o nějakou náhlou změnu. Uvedené regiony „krvácely po celá desetiletí“. Právě zde se koncentrují oběti deindustrializace, finanční krize, úsporných opatření vlády, pandemie covidu nebo dlouhodobého poklesu životní úrovně.

Dopady všech uvedených událostí nejsou patrné pouze na vnějším vzezření obcí či měst, ale je to vidět i na obyvatelstvu. Nárůst očekávané délky životy ve Spojeném království se zastavil už v roce 2011, což je mnohem delší doba než v jiných vysokopříjmových ekonomikách. Navíc došlo k navýšení míry úmrtnosti u lidí ve věkové skupině mezi 25 a 49 lety, tedy u lidí na vrcholu svého produktivního věku.

Dixonová také poukazuje na to, že se rozevírají nůžky mezi Velkou Británií a jinými vyspělými zeměmi v úmrtnosti žen. „Dvě třetiny tohoto rozdílu připadají na takzvané úmrtí ze zoufalství, tedy především sebevraždy, úmrtí v důsledku užívání drog či alkoholu nebo na nehody. U mužů je těmito faktory vysvětlitelná necelá polovina rozdílu v úmrtnosti mezi Velkou Británií a jinými vyspělými zeměmi.

Voliči, kteří nevěří, že je někdo poslouchá

V některých britských regionech lidé mohou očekávat, že se ve zdraví dožijí pouze 50 let. A ve stejných regionech se vláda těší nejnižší důvěře coby instituce, která by měla plnit roli jakési poslední instance, jež by byla schopná uvedené problémy řešit. Populace v těchto regionech zároveň patří mezi populaci s nejnižší mírou sociální mobility v celém Spojeném království.

„Jde o voliče, kteří nevěří, že jim někdo naslouchá. A stále je přitahují strany, které alespoň předstírají, že jim naslouchají. Brexit, Boris Johnson a současná labouristická vláda získali jejich důvěru, protože slibovali změnu. Reform UK je poslední případ, kdy se to někomu povedlo – tentokráte řečmi o zradě a úpadku,“ vysvětluje Dixonová.

Prakticky každá vláda v posledních desetiletích slibovala, že těmto regionům pomůže, že zlepší financování různých investic a podobně. Jenže pozornost politiků vůči lidem z těchto regionů byla proměnlivá a tok investic přerušovaný. „Mezitím zdraví i naděje pokračovaly ve svém tichém ústupu,“ píše dále Dixonová. A to je podle ní doslova živná půda pro další vlnu populistických politiků.