Jak si Zdravotnická záchranná služba (ZZS) Libereckého kraje vede ve výjezdech k pacientům? A jaké kroky podnikla k tomu, aby byla efektivnější? O tom na konferenci Kvalita a bezpečí zdravotní péče Spojené akreditační komise ve spolupráci s Českou společností biomedicínského inženýrství a lékařské informatiky ČLS JEP promluvil její vedoucí lékař kraje Petr Mokrejš.
Aby byla záchranná služba efektivní, může a musí ovlivňovat řadu věcí. Mezi nimi práci operátora, dostupnost složek, postup na místě záchrany a směřování pacienta. Zásadní je zejména reakční doba – podle standardů má být tísňový hovor přijatý do 10 vteřin.
Rychlost jako klíčový prvek
Liberecká záchranka si v tomto směru vede poměrně dobře. Od roku 2019 reagovala s požadovanou rychlostí ve více než 95 procentech případů. Výjimkou byl rok 2021, kdy nastal propad pod devadesátiprocentní hranici. Záchranáři přijali opatření, které se brzy pozitivně promítlo: v loňském roce se do 10 vteřin podařilo zvednout 99 procent telefonátů.
Samotné výzvy jsou pak hodnoceny podle mnoha kritérií. „Kromě doby vyzvánění hodnotíme, jestli se operátor představí, jestli lokalizuje událost, jestli má odpovídající indikace toho, co v hovoru skutečně zaznělo, jestli poskytl telefonicky asistovanou první pomoc a jestli v případě, že nebylo potřeba hovor vést dál, třeba v důsledku provádění resuscitace, je schopen dostatečně rychle ukončit náběr tísňové výzvy do 120 vteřin, v případě resuscitace včas poslat posádku,“ vyjmenovává Mokrejš.
Nová pozice: Operátor pro neakutní výzvy
U případů náhlé zástavy oběhu rozhoduje každá sekunda. „Sledujeme čas rozpoznání zástavy do nebo nad 90 vteřin, uložení pacienta do horizontální polohy, záklon hlavy, spuštění hlasitého odposlechu, stlačování hrudníku a případně aktivaci dalších složek,“ dodává vedoucí lékař.
Významným opatřením na liberecké záchrance bylo zavedení operátora pro neakutní výzvy, například plánované sekundární transporty, které vyžadují více času. „Díky této změně zůstali ostatní operátoři k dispozici pro tísňové volání a tím se snížilo riziko nedostupnosti,“ podtrhuje Mokrejš. Všechny hovory, které nejsou zvednuty do požadovaných 10 vteřin, jsou dále manuálně hodnoceny a procházejí zpětnou vazbou. Cílem je vychytat konkrétní nedostatky. Operátoři nově také situace trénují.
Konkrétní organizační opatření
Indikátorů kvality je ale mnohem více, jedním z dalších je opoždění výjezdu. I zde se v analýze chyb a následném zlepšování ZZS v Liberci opírá o data. Zákon ukládá vyjet do 120 vteřin od doby, co posádce vysílačkou zazvoní telefon. Od roku 2019 se libereckým záchranářům nejvíce dařilo tento časový limit splnit v roce 2022, kdy do dvou minut nevyjeli pouze v 1,6 procentech případů:
Na základě všech výše zmíněných zjištění ZZS Libereckého kraje přijala několik organizačních opatření. „Zrevidovali jsme rozmístění výjezdových základek a analyzovali jsme zatížení jednotlivých lokalit jednotlivých posádek. Došlo k zavedení dynamického rozmístění neaktivních posádek dle aktuální provozní situace, začali jsme sledovat počty vysílaných posádek sekundárního sledu a začali jsme výstupy také personifikovat. (…) Analýzou všech těchto údajů jsme došli k navýšení počtu výjezdových skupin,“ říká Mokrejš.
Méně praktiků = více zásahů záchranářů
Ve srovnání s ostatními kraji je Liberecký jedním z těch s vyšší výjezdovostí. Mokrejš také poukazuje na souvislosti výjezdů záchranek s nedostupností primární péče. „Ukázalo se, že čím horší dostupnost praktických lékařů, tím více je zásahů záchranné služby,“ poznamenává s tím, že v tomto směru vyčnívá nejen Liberecký, ale zejména Karlovarský a také Ústecký kraj. Naopak nižší výjezdovost a výrazně vyšší pokrytí zaznamenal lékař v Jihomoravském kraji a na Vysočině.
Zvláštní kapitolou je úrazovost. Liberecký kraj má spolu s Královéhradeckým, Jihočeským a Karlovarským krajem vyšší podíl výjezdů k traumatům. „Jsou to kraje s horskými oblastmi, jezdí se sem za sportem, ať už zimním, nebo letním. Nezanedbatelný podíl tvoří právě rekreační úrazy,“ upozornil Mokrejš.
Hledání svatého grálu
Podle Petra Mokrejše má sběr dat a jejich analýza vést nejen ke zjištění, jaká je aktuální situace záchranných služeb, ale zejména k zlepšování a také vzájemnému sdílení. „Ne vždy je potřeba, aby si každý tu cestu prošlapával sám,“ uzavírá s důrazem na sdílení dobré praxe mezi kraji. Systematická práce s daty pak může přispět k lepší péči o pacienty i spokojenému personálu – ačkoli jde podle něj tak trochu o hledání svatého grálu.
