Česko je na evropské mapě očkování v lékárnách dinosaurem, ale asteroid se blíží. Ředitelka Asociace provozovatelů lékárenských sítí a bývalá ředitelka SÚKL Irena Storová se rozhodla současný stav změnit. Z očkování v lékárnách udělala své klíčové téma a tvrdí, že se podařilo pohnout ledy – návrhy změn už se připravují a jednání s ministerstvem zdravotnictví nabírají konkrétní obrysy. Ve druhé části rozhovoru pro Zdravotnický deník (první část zde) popisuje, proč by tato služba pomohla pacientům i systému, jaké překážky je třeba ještě překonat a proč věří, že první vakcíny by lékárníci mohli aplikovat už během příštích dvou let.
Když jste nastupovala do funkce ředitelky Asociace, řekla jste nám v rozhovoru, že se chcete mimo jiné zaměřit na „inovace, digitalizaci a zefektivnění procesu k udržitelnému rozvoji lékárenství“. Co se tedy podařilo? Čemu se teď v Asociaci věnujete?
Moje velké téma je zvyšování kompetenci lékárníků a věřím, že společná touha všech lékárníků je, aby lékárník nebyl vnímán jenom jako osoba, která pacientovi podá krabičku, ale více jako zdravotník. To znamená, že s ním pacient zkonzultuje nejen léky na předpis a volně prodejné, ale také svoji léčbu a dokáže mu případně poradit s nějakým jednoduchým zdravotním problémem.
Lékárník totiž dokáže daleko více věcí a třeba preventivní služby, které nabízí nejen naše lékárny, jsou toho důkazem. Zahrnují například měření glykémie či cholesterolu, testování paměti a další. Rozvoj těchto služeb odpovídá světovým trendům, které kladou stále větší důraz na snadnou dostupnost prevence přímo pro pacienty, aniž by byli odkázáni výhradně na specializovaná zdravotnická zařízení. Toto jsou všechno služby, které lékárníci mohou po absolvování kurzů garantovaných Českou lékárnickou komorou nabízet. Tyto služby by se daly poskytovat ještě lépe, ale legislativa jim klade určité limity.
Jaké limity máte na mysli?
Lékárníci v tuto chvíli například nesmí podle zákona narušit integritu kůže, což zahrnuje i obyčejné píchnutí do prstu. Pacient si tak samotné píchnutí provede sám pod dohledem lékárníka, který mu je pak schopen do určité míry pomoci s interpretací výsledků a třeba i odhalit příčiny toho, proč některá hodnota vyšla nestandardně.
Výhodou lékáren je ale i to, že obyčejně, když chcete jít k lékaři, tak se musíte objednat a přesto můžete dlouho čekat. Pro pracující generaci, která žije v rychlém rytmu, to není optimální. Kvůli tomu pak mohou někdy prevenci zanedbávat. Dojít do lékárny už ale není takový problém. Lékárna je dnes na každém rohu, v každém obchodním centru, které jsou obvykle otevřené i o víkendu a je to tudíž pro pacienty velmi snadno dostupné zdravotnické zařízení.
Je o preventivní služby, které jste zmínila, v lékárnách zájem?
Ano, je o ně zájem. Lékárníci je nenabízí proto, aby jenom ukazovali, že je zvládnou, ale vyhovují tím poptávce pacientů. Jenom v našich řetězcích bylo za uplynulý rok provedeno téměř dvacet tisíc měření hladiny krevního cukru, což dokazuje, že je o to velice slušný zájem – tím spíše, že jde o službu, která je místy zpoplatněná.
Už jsme naťukli často diskutované téma, a to očkování v lékárnách. Ve světě je to rozšiřující se trend a i tuzemští lékárníci po této kompetenci již roky volají. Česká legislativa jim to však neumožňuje. Co vy o tom soudíte?
O tom už bylo namluveno skutečně hodně. Ale pokud o tom budeme pouze mluvit, tak se vůbec nic nestane. Ve státní správě jsou přitom i proaktivní lidé a tací, kteří jsou otevření novým věcem. Jednání ale často ztroskotají na špatné komunikaci a zůstane jen u těch přání.
Jak se v této věci angažujete vy?
Já jsem si očkování v lékárnách vzala po svém příchodu do Asociace jako své hlavní téma. Upřímně jsem si myslela, že kooperace lékárníků v této věci bude větší. Mluví se o tom sice hodně, ale já jsem se pustila do činů. A nebyla jsem první. Stejně tak to udělalo již mnoho lidí přede mnou, díky čemuž dnes již máme takřka přesný manuál toho, co je potřeba udělat pro to, aby se mohlo očkovat v lékárnách. Víme například, jakou legislativu změnit a jak.
Pokud je třeba změna legislativy, je na to tedy potřeba politická vůle.
Určitě. Já vnímám ministerstvo zdravotnictví jako velkého partnera, protože se očkování v lékárnách týká jak zdravotních služeb, tak hygieny a dalších oblastí. Společnou kooperací bychom měli dojít ke konkrétním podmínkám, za kterých by to mělo fungovat. Potřebujeme si ale ještě ujasnit například vzdělávání lékárníků, tedy zdali mají mít nějaké nadstavbové znalosti nebo schopnosti. Důležitá je také finanční stránka věci, kterou já osobně ale dávám až nakonec v souladu s krédem „pojďme nejprve ukázat, co umíme“.
Proč řadíte finanční stránku až na konec?
Když se začneme bavit třeba o očkování proti chřipce, tak bychom cílili hlavně na skupinu těch, kteří nemají tuto vakcínu hrazenou z veřejného zdravotního pojištění, byli by tedy samoplátci. Proto nemá smysl se o tom v tuto chvíli bavit.
Očkování v lékárnách je již běžná praxe v řadě zemí a Zdravotnický deník to v minulosti několikrát mapoval. To by mohl být pádný argument pro jeho zavedení i v Česku, nemyslíte?
To je pravda. Například ve Francii mohou lékárníci očkovat proti chřipce a covidu-19 a celé řadě dalších onemocnění, nově dokonce také na Slovensku, ve Velké Británii navíc očkují i proti lidskému papilomaviru (HPV). V Portugalsku a v Irsku lékárníci zájemce testuji na cholesterol, cukrovku či krevní tlak. V Kanadě pak mohou lékárníci dokonce měnit dávkování některých léčiv. Samozřejmě všechno je to ve spolupráci s lékaři. Česká republika v tomto ohledu na evropské mapě svítí jako jakýsi dinosaurus, kde není dovoleno vůbec nic. I když – a doufám, že nejsem přehnaně optimistická – zdá se mi, že už mírně opadla obava řady odborníků o to, zdali to lze v Česku zvládnout.
Proč myslíte, že se to v Česku zatím nepodařilo prosadit?
Myslím si, že na začátku probíhal mezi lékárníky a praktickými lékaři jakýsi statusový souboj. Došlo tam k určitému nepochopení, a to možná i proto, že se to téma hodně řešilo přes média, což věci příliš nepomohlo. Přitom lékárníkům stoprocentně nejde o to, aby s lékaři soupeřili, či je dokonce v něčem nahrazovali.
Dnes už jsme ale ve fázi, že řada expertů včetně vakcinologů s očkováním v lékárnách nemá problém. V tom jsme ušli již velký kus cesty. Mělo by jít o další službu pro tu skupinu pacientů, která zkrátka tak často nestíhá zajít k lékaři. Neznamená to, že by měli odcházet od praktika – to v žádném případě. Naopak by mezi lékařem a lékárníkem měla vzniknout platforma spolupráce.
Jak to myslíte?
Dnes funguje u léků v systému eRecept funkcionalita známá jako tzv. lékový záznam, v němž se může lékař i lékárník podívat, jaké léky daný pacient bere a dokonce v něm může lékárník lékaři napsat poznámku. Věřím, že takové služby přispívají k tomu, že spolu budou lékař a lékárník spolupracovat, přičemž nejvíce z toho bude profitovat občan a v dlouhodobém horizontu i samotný zdravotní systém. Moderní lékárna by se měla stát přirozenou součástí digitalizovaného zdravotnictví – ať už správou lékového záznamu, zápisem očkování do ISIN nebo dalšími službami, které podporují bezpečnou a efektivní péči o pacienta.
Může to mít i jiné benefity?
Mohlo by to přispět i k větší uvědomělosti pacientů. S tím, jak máme v Česku solidární systém, tak si řada lidí stále myslí, že hrazené léky jsou zdarma. Když jsem ještě pracovala jako lékárnice a nějaký pacient se radoval, že má léky zadarmo, tak jsem se jim vždy snažila vysvětlit, že to za ně zaplatila jejich zdravotní pojišťovna. Často tím byli udivení. Věřím, že když si lidé uvědomí, že jejich léčba něco stojí, tak by to mohlo zlepšit i jejich adherenci k ní.
Říkala jste, že očkování v lékárnách je od nástupu do Asociace provozovatelů lékárenských sítí vaším hlavním tématem. Přestože jste v ní zatím přibližně jenom osm měsíců, podařilo se někam posunout?
Přestože bývám někdy příliš optimistická, tak si dovolím tvrdit, že jsme se od loňského září, kdy to vypadalo jako neuvěřitelná utopie, posunuli. Dnes se již s ministerstvem zdravotnictví, odbornými útvary a právníky bavíme velmi konkrétně o parametrech vyhlášky i provozních řádech lékáren, kde by se očkovalo.
Nyní jde o to, aby vyhláška o minimálním technickém a věcném vybavení zdravotnických zařízení se pokud možno zprocesovala. Výhodou vyhlášky je to, že ji není potřeba prosadit klasickým dlouhým legislativním procesem. Je to spíše už jen otázka právního purismu, ale vůle tam je. Vnímám to jako velký úspěch a jsem za to velmi ráda. Zároveň jsem vděčná, že jsme se na ministerstvu sešli všichni odborníci, kteří k tomu máme co říct, díky čemuž jsme si mohli osobně vysvětlit a vyjasnit věci, které si jinak dopisováním vysvětlit nelze.
Mohlo by vás zajímat
Kdy myslíte, že bychom se realisticky mohli dobrat toho, že se v českých lékárnách bude očkovat?
Je jasné, že letošní chřipkovou sezónu to nebude. Je totiž otázkou, jestli potřebujeme lékárníky nějak dlouze školit – podle některých by to mělo být podmíněno více, než absolvováním krátkého kurzu, podle jiných není potřeba ani to. Takže je otázka, jestli zvolit nějaký kompromis. U studentů vysokých škol by stálo za to zvážit, zdali by to nemohlo být součástí studijních programů, ale také je třeba nějakým způsobem doškolit ty, co už pracují v terénu, například prostřednictvím celoživotního vzdělávání pod záštitou lékařské fakulty.
Kdyby se toto zvládlo prosadit na sezónu 2026/2027, tak by to byla výborná práce. Možná to je příliš optimistické, ale ty cíle musíme mít. Když si budeme říkat, že to bude až další rok, tak ta vůle zase ochabne.
Jaká příprava by tomu musela předcházet v terénu?
Bude potřeba, aby lékárníci mohli očkování zaznamenávat do systému – v tuto chvíli do ISINu (Informačního systému infekční nemoci) – a k tomu musí dostat přihlašovací údaje. To už ale není žádné drama, jelikož ten systém je vytvořený a potřebují se k němu pouze připojit.
Zavedení očkování v lékárnách by přitom mělo být vždy zcela dobrovolné – záleží na každé lékárně, zda na to bude mít kapacitu a zda tuto službu bude chtít poskytovat.
Zároveň chci ale říct, že očkování v lékárnách není něco, co by musela dělat každá lékárna. Jde pouze o další možnou službu a pokud nějaká lékárna na to nemá kapacitu, prostory nebo to dělat z nějakého důvodu nechce, tak to dělat nebude. Zavedení očkování v lékárnách by přitom mělo být vždy zcela dobrovolné – záleží na každé lékárně, zda na to bude mít kapacitu a zda tuto službu bude chtít poskytovat. Byla by to každého volba.
Ale dovedu si představit, že když bude procesně všechno přichystané, tak už třeba v té příští očkovací sezóně by to mohlo pár lékáren zvládnout. Já bych za to velice orodovala. Věřím, že budoucnost lékárenství není jen ve výdeji léčiv, ale především v aktivní podpoře zdraví pacientů, prevenci a jejich edukaci.
Častým argumentem proti zavedení očkování v lékárnách je zvládání případného anafylaktického šoku, tedy alergické reakce na podaný lék. Jak validní je to námitka?
Anafylaktická reakce může teoreticky vyvstat po aplikaci jakéhokoliv léku. Každý lékárník proto musí pravidelně absolvovat kurz první pomoci a je ze zákona povinen poskytnout první pomoc tak, jako jakýkoliv jiný zdravotník. V každé lékárně se také nachází ambuvak (ruční dýchací přístroj, pozn. red.). Zkolabovat totiž pacient může v lékárně i nyní, například z vyčerpání nebo horka, a postup je v té chvíli úplně stejný – zavoláte záchranku. Stejně by postupoval i ambulantní specialista a kdokoliv jiný. Druhá věc je, že výskyt nežádoucích účinků po podání očkování je velice vzácný. Anafylaktický šok se prakticky nevyskytuje.
