Vyšetření panenské blány má při dokazování znásilnění stále velkou váhu – přestože je zastaralé a pro oběti emočně zatěžující. Chceme to změnit, říká ředitelka organizace proFem Jitka Poláková pro Zdravotnický deník. Popisuje i další slabiny systému, včetně nedostatku specializovaných služeb.
Specializované centrum pro oběti sexuálního násilí PORT organizace proFem v nedávné době řešilo několik žádostí o vyšetření panenské blány jako průkazného důkazu sexuálního násilí. V soudních znaleckých posudcích má tento úkon velkou váhu – i proto, že znásilnění je velmi těžko dokazatelný trestný čin. Jitka Poláková to však označuje za dávno překonanou praxi.
To vyplývá i z interního souhrnu soudních rozhodnutí, který zpracovaly právničky proFem. Nejvyšší soud opakovaně potvrdil, a to i na základě znaleckých posudků, že při pohlavním styku nemusí vždy dojít k porušení panenské blány. Přímo pak konstatuje, že když se nezjistí poranění panenské blány, nelze tím dovodit, že by k jednání pachatele nedošlo. Nejvyšší i Ústavní soud dále několikrát potvrdily odsuzující rozsudky nižších soudů, které neporušenost panenské blány nijak ve svém rozhodnutí o vině pachatele nezohlednily.
Argumentačně neobhajitelný „důkaz“
„Podle Světové zdravotnické organizace i dalších institucí se ze stavu panenské plány sexuální násilí usoudit nedá. Když se podíváme jen na technickou stránku věci, tak i u žen, které žijí sexuálním životem, se blána stále může vyskytovat. Naopak ji lze protrhnout jinak, například úrazem na kole,“ míní ředitelka proFem.
S důkazní nouzí si koneckonců musí orgány činné v trestním řízení poradit i u dospělých obětí. „U velké většiny sexuálního násilí není zranění nebo poškození. Ve chvíli, kdy je žena starší a žije pohlavním životem, se otázka hymenu neřeší a soud se s tím musí vypořádat,“ poznamenává s tím, že tato praxe v dnešní době není argumentačně obhajitelná, přesto zůstává běžnou součástí vyšetřování.
Odmítnout, nebo být součástí ‚menšího zla‘
Pro mladé oběti je navíc vyšetření panenské blány často prvním kontaktem s gynekologickou prohlídkou. V centru PORT tak u těchto případů řešili dilema – zda úkon na bezpečném místě a citlivě provést i s vědomím toho, že je vědecky nepodložený a mnohdy traumatizující, nebo odmítnout.
„Věděli jsme, že když to neuděláme, policisté oběť odvezou někam, kde úkon provedou v ne tak příjemném prostředí a nešetrně. Ve zmíněných případech jsme tedy službu nabídli – s empatičtější sestřičkou i gynekoložkou. Řekli jsme si, že to pro oběť nebude tak velký zásah, ale je hrozně těžké být součástí ‚menšího zla‘,“ vysvětluje Poláková s tím, že se od té doby snaží praxi změnit.
Policisté případům věří, naráží na nedostatek důkazů
Aktuálně proFem oslovil Českou lékařskou komoru s žádostí o vyjádření, plánuje se obrátit také na soudní znalce v oboru zdravotnictví a gynekologie. „Cílem je získat odborné vyjádření, kterým se můžeme zaštítit ve chvíli, kdy se po nás takové vyšetření bude chtít,“ vysvětluje Jitka Poláková a dodává, že hledají i další cesty, jak praxi ovlivnit.
Působit se snaží také na policejní orgány. Poláková zmiňuje, že policisté bývají v tomto směru součinní, naráží ale na tlak ze strany jiných institucí trestního řízení. „Případu věří, ale nemají důkazní materiál, takže jim to často shodí ze stolu. Bývají frustrovaní z toho, že jim samotným to přijde nefér, ale potřebují důkazy,“ podtrhuje.
Mohlo by vás zajímat
Jak lze měřit trauma?
Neporušenost hymenu ovšem není jediný důkazní prostředek, který se ve znaleckých posudcích používá jako polehčující okolnost. Objevuje se také zlehčování či popírání psychických dopadů znásilnění, jak na konkrétních pasážích ukázala analýza realizovaná socioložkami Petrou Havlíkovou a Ivou Šmídovou:
„Už chybí zájem o tom znovu hovořit, absentuje úzkostný prožitek a traumatizace.“
„Není jediný důkaz pro to, že by jednání obžalovaného zanechalo na poškozené nějaké stopy (…) rozhodně touto skutečností není poznamenána.“
Podle Jitky Polákové se znalecké posudky často zaměřují jen na tělesná zranění a přehlížejí psychické dopady, které si oběti nesou. „Znásilnění se nazývá vražda duše. Velmi se mnou cvičí případy, kdy soudce z jednoho rozhovoru usoudil, že čin na ženu neměl vliv. Jak to pozná? Jak lze vůbec měřit trauma?“ ptá se.
„Panuje obecná představa, že oběť je zamlklá, zakřiknutá, ubrečená. Často to tak není, z čehož ale nepramení to, že se s tím vyrovnala. Měli jsme případ ženy, která byla v dětství zneužívána. Sama to v sobě uzavřela, popřela celou zkušenost, aby mohla fungovat a jít dál. Celé se jí to vrátilo v době, kdy byla její dcera ve stejném věku jako ona, když byla zneužívána,“ poznamenává Poláková. Dodává, že podle zahraničních výzkumů se oběť s tím, co se jí stalo, vyrovnává v průměru 17 let.
Lex Anička může pomoci, ale…
S častým nepochopením ze strany soudních orgánů by mohla pomoci novela zákona o soudech a soudcích, tzv. lex Anička, který nedávno schválila Poslanecká sněmovna. Podle Polákové obsahuje řadu pozitivních změn, mimo jiné má zlepšit vzdělávání soudců a soudkyň, zejména v oblasti citlivého rozhodování v trestních věcech spojených s domácím a sexualizovaným násilím.
Bude ovšem problematické na edukaci dohlížet. Podle původního znění novely si totiž soudci a soudkyně měli vytvořit individuální vzdělávací plán, který měl schválit předseda nebo předsedkyně soudu. Tato povinnost se ale zrušila a podle aktuální verze by plány vznikaly bez jakékoli vnější kontroly (více zde).
Osvěta se zlepšuje, chybí konkrétní služby
Česko však v oblasti osvěty a prevence sexuálního násilí udělalo za poslední volební období obrovský posun vpřed. Jitka Poláková zmiňuje třeba zákon o domácím násilí nebo redefinici znásilnění.
Co ale pokulhává, to je konkrétní pomoc a nedostatek služeb. „Lidé často v médiích vidí, že se jednotlivé případy otvírají. Oběti více vyhledávají pomoc – ale nemají se kam obrátit. Máme centrum v Praze, organizaci v Brně. Pro lidi z jiných regionů je to daleko,“ míní s tím, že bude třeba rozšířit nejenom dostupnost služeb, ale také jednotlivé odbornosti.
Potřeba dalších center
Nedostatek služeb pro oběti sexuálního násilí reflektuje i to, že do PORTu jezdí ženy z celé republiky. Za rok a půl fungování centrum pomohlo více než tisícovce klientů a klientek a provedlo přes čtyři a půl tisíce úkonů – od krizové intervence přes ordinaci až po právní služby.
I když by PORT byl ještě schopný své kapacity navýšit – podle Jitky Polákové na 1500 lidí ročně – zoufale nízkou dostupnost v tuzemsku to nevyřeší. „Lidé nám volají z různých koutů Česka, že se nemají kam obrátit. Kdyby center bylo dohromady alespoň pět, mohla by se situace zlepšit,“ poznamenává ředitelka proFem s tím, že s dalšími třemi centry počítá i vládní Akční plán prevence domácího a genderově podmíněného násilí.
Předat know-how někomu dalšímu
Centrum PORT je v provozu od ledna 2024. A právě jeho otevření podle Polákové rozvířilo diskuzi o specializovaných službách. „Dříve jsem vnímala, že téma sexuálního násilí je vnímané primárně přes trestné činy. Ale v poslední době se otevřela i debata týkající se zdraví. Toho, co sexuální násilí dělá se zdravím nejen po fyzické, ale i duševní stránce,“ kvituje.
PORT plánuje ve stávajících službách nejen pokračovat, chce je také rozvíjet. V plánu je rozšíření pobytové krizové služby. Jitka Poláková doufá, že to nebude dlouho trvat a centrum bude někdo následovat. „Cesta je otevřená. Pokud by někdo chtěl udělat část stejných služeb, může se u nás inspirovat a know-how si k nám přijít poslechnout,“ uzavírá.
