Včasná inovativní dermatologická léčba může pacientům přinést i celoživotní remisi a systému miliardové úspory. V Česku se ale k pacientům dostává často až po dekádách od propuknutí nemoci. Jak by se to dalo změnit, nastiňuje v rozhovoru pro Zdravotnický deník Filip Rob, přednosta Dermatovenerologické kliniky Fakultní nemocnice Bulovka a 2. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Pane docente, v čem nejzásadnějším se vlastně inovativní dermatologická léčba liší od léčby konvenční, která byla dříve výhradně používána?

Předchozí léky používané v dermatologii jsou zpravidla širokospektrální imunosupresiva (léky využívané k tlumení imunitní reakce organismu – pozn. red.), která jsou primárně určena pro transplantované pacienty nebo pro lidi s hematoonkologickým onemocněním. Takže sice fungují, ale ne úplně ideálně na dermatologické choroby. U některých pacientů zabírají docela dobře, ale kvůli tomu, že nejde o léčbu zacílenou na ty „naše“ choroby, mají dost často nežádoucí účinky, a to i kumulativní. To je problém i vzhledem k tomu, že dermatologické choroby jsou často dlouhodobé, nebo dokonce celoživotní – a čím déle pacient tyto léky užívá, tím více hrozí, že se nežádoucí účinky začnou projevovat. Po čase proto musíme takovou léčbu z bezpečnostních důvodů často ukončovat.

Inovativní léčba je za prvé účinnější, protože opravdu cílí, na co cílit má. Ale její hlavní benefit je podle mne fakt, že je opravdu výrazně bezpečnější.

Jak jste zmínil na našem summitu Technologie a inovace ve zdravotnictví, inovativní léčba pacientů začíná v tuzemsku často velmi pozdě, v případě psoriázy dokonce v průměru po více než 20 letech od propuknutí onemocnění. Čemu to přičítáte?

Že pacientům opravdu trvá často i dekády, než se k léčbě dostanou, je velký problém. Důvodů existuje více. I když je inovativní léčba stále častější, osvěta mezi pacienty stále ještě není ideální. Mnozí lidé tak nevědí, že na jejich kožní chorobu dnes existuje účinná léčba.

Krom nedostatečného povědomí u nás existují především bariéry ekonomické. Pacienty od počátku nemůžeme léčit draze inovativní léčbou, snažíme se využít levnější varianty. To ale bohužel spoustu pacientů odradí, protože konvenční léky nejsou samozřejmě tak účinné. Pacienti dostanou léčbu, která jim často moc nefunguje – a pokud má navíc ještě nějaké nežádoucí účinky, tak velmi často řeknou, že se dál léčit vůbec nebudou.

To je samozřejmě špatně. Dneska máme data o tom, že u některých dermatologických imunitně podmíněných chorob hraje včasnost cílené léčby klíčovou roli – pacientům výrazně přidává šanci být bez choroby, nebo ji alespoň mít v remisi. Protože i naše imunita má paměť, a čím déle choroba probíhá, tím více těchto „špatných“ paměťových buněk vzniká. Víme – minimálně u lupénky –, že pokud bychom pacientům moderní cílenou léčbu dali brzy po vypuknutí nemoci, stačila by u některých jenom velmi krátká doba léčby, a někteří z nich by byli dlouhodobě – možná i doživotně – v remisi.

Mohlo by vás zajímat

To by se systému zdravotnictví dlouhodobě jednoznačně vyplatilo, ne?

To rozhodně ano, protože jestli musíte pacienta léčit 20 let jeho života v kuse, nebo jestli mu dáte moderní lék na začátku po dobu jednoho nebo tří měsíců a potom mu dalších 10 let nemusíte dávat žádnou léčbu, tak to je ekonomicky velký rozdíl. Náš systém ale bohužel není úplně nastavený na to, aby počítal, co se mu vyplatí za 10 let, kalkuluje se jen okamžitý efekt.

Jaké cesty by podle vás mohly vést k tomu, aby se doba zahájení léčby zkrátila? Můžeme hledat inspiraci v zemích, kde se to daří?

Třeba v Německu funguje systém jinak, vše se tam v posledních letech zjednodušilo. Zaprvé na rozdíl od České republiky se léčba uvolnila i mimo specializovaná centra, zadruhé se velmi zjednodušila kritéria preskripce – ty jsou oproti těm našim opravdu velmi jednoduchá. Pacienti nemusí selhat na konvenční léčbě, nemusí mít tak těžké postižení, aby léčbu mohli dostat. To znamená, že se k moderní léčbě dostane i pacient s nižší tíží onemocnění a nemusí absolvovat terapie, které ho často odradí. To může být cesta – snížit práh vstupu pro pacienty a zvýšit dostupnost.

Inspiraci můžeme hledat i ve skandinávských zemích, kde zase lépe funguje organizovaný systém různých pravidelných prohlídek, a pomáhá i to, že tam skvěle fungují rodinní praktičtí lékaři, kteří dokážou pacienty poměrně rychle odesílat ke specialistům.

Nicméně my trošku zaostáváme například i za Slovenskem, protože Slovensko, ač dvakrát menší země, má víc pacientů s psoriázou léčených touto moderní terapií. Přitom tam s moderní léčbou začali později než my.

Je ale nutné dodat, že na tom zase nejsme tak špatně. I ve vyspělém světě totiž existují země, které jsou na tom naopak výrazně hůř než Česká republika, jmenovat mohu například Velkou Británii.

Vidíte u nás systémovou diskuzi, která je otevřená změnám?

Diskuze je primárně o financích, a my jsme bohužel v situaci, kdy zdravotním pojišťovnám docházejí peníze a jejich rozpočty jsou škrcené. Pokud nebudeme ochotni akceptovat, že bude systém stát více peněz a víc peněz do něj nepřijde, nemá smysl se bavit o tom, jak kritéria preskripce otevřít.

Samozřejmě by bylo ideální udělat si nějaké dlouhodobé ekonomické analýzy a říct si: Dobře, teď do toho dáme víc peněz a usnadníme vstup pacientů do systému. Minimálně ze strany odborné společnosti by po tom byla velká poptávka, protože by to snížilo náročnost administrování toho, kdo všechno moderní léčbu může mít, zvýšilo by to kvalitu života pacientů i penetraci léčby. Ale to bude bez financí na léčbu k ničemu.

Může být částečným řešením spoluúčast pacientů?

To je určitě jedna z důležitých věcí, která musí následovat, pokud má být systém dlouhodobě ufinancovatelný. Spoluúčast dává podle mne největší smysl u chorob, které mají negativní vliv na kvalitu života, ale nepředstavují vysoké ohrožení celkového zdravotního stavu pacienta, například u alopecie či vitiliga.

Jen pro představu – kolik taková inovativní dermatologická léčba jednoho pacienta vlastně stojí?

Terapie i jejich cena jsou u všech „našich“ nemocí velmi podobné. Jedná se o cenu kolem 15 tisíc, řekněme v rozsahu 10 až 20 tisíc korun měsíčně.

Jako jednu z cest dlouhodobě zmiňujete také prodloužení aplikačních intervalů léčiv a prodloužení kontrol u stabilních pacientů. Nemůže to u nich ale vést k pocitu, že péče o ně polevuje a slábne?

To si nemyslím. Pacienti by obecně takové kroky spíše uvítali. Jako příklad na vysvětlení uvedu léčbu lupénky. Při využívání těch nejmodernějších preparátů nemá 9 z 10 pacientů na kůži po dlouhé roky žádné nebo téměř žádné příznaky. Přesto chodí každé tři měsíce na kontroly. To je návštěva vlastně trochu společenská – popovídáme si, pacienta rychle prohlédnu a zase běží domů. Myslím si, že by takový pacient určitě ocenil, kdyby k nám mohl zaběhnout jenom za půl roku, a ne každé tři měsíce.