OpenAI minulý týden odhalila novou generaci své umělé inteligence ChatGPT-5. Oproti předchozím verzím je ještě lepší a výkonnější. Zeptali jsme se jí proto, jak by se daly vyřešit nejpalčivější problémy českého zdravotnictví – od nedostatku personálu, přes klesající finance zdravotních pojišťoven až po optimalizaci sítě poskytovatelů péče. Přinášíme pohled „všeobecného odborníka“, který nabízí nejen konkrétní návrhy na krátkodobá řešení, ale i vizi dlouhodobých reforem potřebných pro udržitelný a kvalitní zdravotnický systém.

1) Nedostatek zdravotnického personálu

Prompt: Navrhni komplexní strategii pro řešení nedostatku zdravotnického personálu v Česku. Zahrň krátkodobá, střednědobá a dlouhodobá opatření. Uveď kroky pro lékaře, sestry i další zdravotnické profese, včetně vzdělávací politiky, pracovních podmínek, financování a legislativních změn. Zohledni zkušenosti a data ze zahraničí a u každého opatření uveď jeho očekávaný přínos, možné překážky a orientační náklady.

Odpověď ChatGPT: České zdravotnictví dlouhodobě čelí kritickému nedostatku zdravotnického personálu, a to nejen u lékařů, ale zejména u všeobecných sester, praktických lékařů a některých specializací, jako je anesteziologie, pediatrie či urgentní medicína. Podle ÚZIS chybí v systému více než 3 000 lékařů a přes 5 000 sester. Problém není jen v absolutním počtu, ale i v nerovnoměrném regionálním rozložení – například v Karlovarském kraji je hustota praktických lékařů o třetinu nižší než v Praze. Bez cíleného zásahu se kvůli odchodu generace lékařů v důchodovém věku může situace během 5–10 let výrazně zhoršit.

Krátkodobým opatřením s rychlým efektem by bylo zavedení retenčních programů pro stávající personál. To zahrnuje finanční stabilizační příspěvky v nedostatkových oborech a regionech (podmíněné setrváním v zaměstnání po určitou dobu), flexibilní úpravu úvazků pro rodiče malých dětí a snížení administrativní zátěže přesunem části dokumentace na administrativní pracovníky nebo využitím diktovacího softwaru. Ve Francii programy na udržení sester pomocí kombinace bonusů a snížení přesčasů snížily roční fluktuaci o více než 15 %. V ČR by bylo možné tyto kroky spustit během 6–9 měsíců, s prvními výsledky do jednoho roku.

Zvýšení kapacit fakult a delegace úkolů

Střednědobým řešením je navýšení počtu absolventů všech stupňů zdravotnického vzdělávání. Zahrnuje to zvýšení kapacit lékařských fakult o 10–20 % (podpořené státní dotací na každé místo) a rozšíření počtu studijních programů pro zdravotnické asistenty a praktické sestry. Doplnit by to měly stipendijní programy pro studenty, kteří se zavážou odpracovat minimálně 3–5 let v nedostatkovém regionu. Tento model, běžný například v Kanadě a Austrálii, prokazatelně zlepšuje dostupnost péče mimo velká města. Při včasném spuštění by se první absolventi do praxe dostali za 3–6 let, proto je klíčové začít okamžitě.

Další zásadní možností je legislativní rozšíření kompetencí nelékařských zdravotnických pracovníků (tzv. task-shifting). Vyškolené sestry či asistenti by mohli v rámci jasně stanovených protokolů samostatně provádět některé úkony – například předepisovat vybrané léky, řídit péči o chronické pacienty nebo provádět preventivní prohlídky. Tento model využívá Velká Británie, kde tzv. nurse practitioners výrazně odlehčují primární péči. V Česku by bylo možné do dvou let po legislativní úpravě a certifikaci spustit první pilotní programy.

Mohlo by vás zajímat

Návrat odešivších mozků?

Významný potenciál má také cílená zahraniční náborová politika a návrat českých odborníků ze zahraničí. To zahrnuje zrychlení a zjednodušení procesu uznávání kvalifikací, nabídku relokačních balíčků a profesní mentoring při začlenění do českého systému. Například Irsko dokázalo během pěti let zvýšit počet sester o 10 % právě díky aktivnímu re-recruitment programu. V ČR by mohly první vlny náboru přinést výsledky do 12–18 měsíců.

Dlouhodobá udržitelnost personálního zabezpečení vyžaduje národní plán řízení lidských zdrojů ve zdravotnictví. Ten by měl vycházet z demografických a epidemiologických predikcí, technologických trendů a mapování potřeb jednotlivých regionů. Měl by obsahovat jasné kvóty pro počty absolventů, mechanismy průběžného vzdělávání a motivační nástroje pro setrvání v praxi. Inspirací může být finský model, kde je plán personálních potřeb součástí každoroční zdravotní strategie a pravidelně se aktualizuje. V českém prostředí by příprava takového plánu trvala 1–2 roky, ale jeho absence v současnosti znamená, že opatření jsou spíše reaktivní než systematická.

2) Klesající zůstatky ve fondech zdravotních pojišťoven

Prompt: Proveď analýzu příčin klesajících zůstatků na fondech českých zdravotních pojišťoven a navrhni opatření k jejich stabilizaci a růstu. Rozděl návrhy na úsporná opatření, zvýšení efektivity a možnosti zvýšení příjmů. U každého opatření uveď konkrétní mechanismus, očekávaný dopad, rizika a zkušenosti ze zahraničí. Přidej i doporučený časový harmonogram implementace.

Odpověď ChatGPT: Český systém veřejného zdravotního pojištění se po pandemii potýká s dlouhodobým tlakem na výdaje. Podle dat Ministerstva zdravotnictví dosáhly v roce 2023 příjmy fondů 467,5 miliardy Kč, výdaje však 469,2 miliardy Kč, tedy schodku 1,7 miliardy. Trend je zvlášť patrný u zaměstnaneckých pojišťoven, které čelí rychlejšímu růstu nákladů než příjmů. Mezi roky 2010 a 2022 se celkové výdaje na zdravotní péči zvýšily z 302 na 597 miliard Kč, a to při jednom z nejvyšších podílů veřejného financování na celkových výdajích v EU. To znamená, že opatření musí cílit nejen na úspory, ale i na vyšší efektivitu a dlouhodobou udržitelnost.

Jedním z nejrychleji realizovatelných kroků je zavedení koordinovaných centrálních tendrů na generické a biologicky podobné léky. Ministerstvo ve spolupráci s pojišťovnami by soutěžilo klíčové molekuly v tzv. více-vítězových (to znamená, že zakázku nevyhraje jen jeden dodavatel, ale několik, kteří si rozdělí objem dodávek, pozn. red.) modelech, aby se minimalizovalo riziko výpadků dodávek. Tento přístup v Norsku u infliximabu (lék na psoriázu či artritidu, pozn. red.) vedl k poklesu cen o více než 70 %, a obdobný efekt lze očekávat i u dalších vysoce nákladných přípravků. V českém prostředí by příprava rámce zabrala půl roku, první úspory by se dostavily zhruba po 12 měsících.

Platit jen za skutečný přínos léčby

Další strukturální změnou by bylo zavedení systému časného hodnocení přínosu nových léčiv po vzoru německého AMNOG. Lék by při vstupu na trh prošel rychlým hodnocením zdravotní technologie (HTA), které by určilo jeho „přidanou terapeutickou hodnotu“ oproti stávajícím možnostem. Cena by se poté vyjednávala podle doloženého přínosu, přičemž u nejasných případů by se stanovily dočasné ceny s povinností doplnit data. To umožňuje zpomalit růst nákladů u inovativních přípravků, aniž by byl omezen přístup pacientů.

Pro léky s nejistými klinickými výsledky by pojišťovny mohly uzavírat tzv. outcome-based agreements, tedy dohody o úhradě podle skutečně dosaženého zdravotního efektu. Pokud lék nesplní stanovené parametry, výrobce vrací část úhrady nebo poskytuje další léčbu zdarma. Britská praxe s Managed Access Agreements v rámci Cancer Drugs Fund ukazuje, že tento model může umožnit rychlejší přístup k inovacím a zároveň chránit rozpočty. V českém kontextu by bylo možné během 6–12 měsíců spustit pilotní projekty u několika vysoce nákladných onkologických přípravků.

Paušály a odhalování chyb

Významný potenciál má také zavedení balíčkových plateb (bundled payments) pro péči o pacienty s chronickými nemocemi, například diabetem nebo CHOPN. Poskytovatel by dostal roční paušální platbu na pacienta, zahrnující veškerou potřebnou péči. Tento model, zavedený v Nizozemsku, vedl k lepší koordinaci a snížení duplicitních výkonů. V českém prostředí by bylo možné během dvou let pilotně ověřit model ve vybraných regionech, za podmínky jasně definovaných kvalitativních ukazatelů.

Nakonec je třeba zlepšit finanční řízení a transparentnost. Pojišťovny by měly zavést jednotná pravidla pro minimální rezervy a pravidelný veřejný reporting nákladů podle diagnóz, poskytovatelů i regionů. Součástí by byla i centrální datová platforma pro odhalování podvodů, chyb a neefektivní péče, inspirovaná britským NHS Counter Fraud Authority. Takový krok by umožnil reagovat na výdajové trendy včas a přinesl okamžité úspory z odhalených nesrovnalostí.

3) Optimální síť poskytovatelů zdravotní péče

Prompt: Navrhni, jak by měla vypadat optimální síť poskytovatelů zdravotní péče v Česku s ohledem na demografický vývoj, regionální rozdíly, dostupnost specializované péče a efektivitu provozu. Uveď, jaké změny by bylo potřeba udělat v rozmístění nemocnic, ambulancí a specializovaných center, a navrhni model koordinace mezi nimi. Zahrň i zkušenosti z jiných evropských zemí, možné legislativní úpravy a finanční dopady.

Odpověď ChatGPT: Současná síť poskytovatelů zdravotní péče v Česku vznikala spíše evolučně než na základě dlouhodobého strategického plánu. Výsledkem je nerovnoměrná distribuce kapacit – některé regiony, zejména periferní a pohraniční, mají horší dostupnost lékařů i specializované péče, zatímco velká města koncentrují nadbytečné kapacity. Například Karlovarský kraj má o 20 % méně akutních lůžek na 1000 obyvatel než průměr ČR, zatímco Praha tento průměr převyšuje o více než třetinu. Podobné disproporce jsou i v dostupnosti specializovaných center a urgentní péče.

Krátkodobým krokem k vyrovnání dostupnosti by bylo zavedení regionálních plánů zdravotní péče, vycházejících z dat o demografii, nemocnosti a dojezdových časech. Ty by stanovily minimální síť a kapacitu služeb v každém kraji. Ve Francii podobný model (SROS – schéma regionální organizace zdravotní péče) zavedl povinnost, aby každá oblast měla definovanou dostupnost urgentní péče do 30 minut jízdy. V Česku by bylo možné během jednoho roku vypracovat a schválit takové plány a následně je každé 3–4 roky aktualizovat.

Efektivní transformace lůžek

Střednědobě by bylo vhodné transformovat část menších nemocnic s nízkou obsazeností akutních lůžek na zařízení následné a rehabilitační péče. Tento krok nejen zvyšuje efektivitu, ale také uvolňuje personál a prostředky pro akutní péči v centrech, která ji zvládají s vyšší odborností. Nizozemsko i Dánsko takto centralizovaly složité zákroky do menšího počtu nemocnic, což vedlo ke zlepšení výsledků a snížení nákladů. V českém kontextu by šlo během 3–5 let přeměnit 10–15 nemocnic na moderní zařízení dlouhodobé péče s návazností na domácí zdravotní služby.

Klíčovou součástí optimální sítě je také funkční a dobře dostupná primární péče, která má sloužit jako vstupní brána do systému. To zahrnuje posílení kapacit praktických lékařů, dětských lékařů a ambulantních specialistů tak, aby pacienti nemuseli vyhledávat nemocnice z důvodu nedostupnosti ambulantní péče. Britský model “Primary Care Networks” propojuje praxe více lékařů a nelékařských pracovníků do týmů, které společně zajišťují péči o populaci 30–50 tisíc obyvatel. V Česku by takové sdružené praxe mohly vzniknout v rámci dvou let v regionech s kritickým nedostatkem personálu.

Elektronizace zkracuje čekací doby

Dalším prvkem je síť specializovaných center pro vysoce nákladnou nebo komplexní péči (onkologie, kardiovaskulární chirurgie, transplantační programy), která by měla být centralizována do pracovišť s dostatečným počtem výkonů a multidisciplinárními týmy. Studie z Německa ukazují, že centralizace zlepšuje výsledky přežití a snižuje komplikace. Český systém už v některých oblastech tento princip využívá (např. komplexní onkologická centra), ale model by bylo vhodné rozšířit a jasně stanovit kritéria pro zařazení i pravidelnou evaluaci. Implementace by mohla probíhat postupně během 3–6 let.

Technologickým spojovacím prvkem celé sítě by mělo být jednotné elektronické zdravotnictví, které umožní sdílení dokumentace mezi poskytovateli, sledování pohybu pacientů napříč systémem a plánování kapacit. Estonsko, které má kompletně digitální zdravotní záznamy, prokazuje, že tento model zkracuje čekací doby a snižuje duplicitu výkonů. V Česku by plně funkční systém mohl vzniknout do 5–7 let, pokud se sjednotí standardy a dobuduje infrastruktura.