Léky život obvykle zachraňují. Jsou ale i situace, kdy nás o něj mohou připravit. Stačí jen rozdrtit nevhodnou lékovou formu nebo zkombinovat dva nesprávné přípravky a může to mít fatální následky. Své o tom ví vedoucí oddělení klinické farmacie Nemocnice na Homolce Milada Halačová, která se o své zkušenosti podělila na konferenci EUC Civilizační choroby: Hrozí zánik civilizace?

Pro běžného člověka vypadají léky podobně. Jejich účinky se ovšem zcela zásadně liší – a někdy i vylučují. Jak se zorientovat v minovém poli interakcí a nežádoucích účinků?

Léčivo správně působí ve chvíli, kdy se jeho plazmatická koncentrace pohybuje mezi minimální efektivní koncentrací a minimální toxickou koncentrací. Jakmile přesáhne mez toxické koncentrace, hrozí vysoké riziko nežádoucích účinků. Může se přitom stát, že za nějaký čas podávání stejného léku stejnému pacientovi ve stejné dávce se průběh vstřebávání změní tak, že je jeho vrchol vysoce nad terapeutickou mezí.

„Proč se lék u stejného pacienta najednou chová jinak, může mít spoustu příčin. První je úplně banální: třeba že rozdrtíte nebo dezintegrujete lékovou formu, která k tomu není určena,“ uvádí Halačová.  

Mohlo by vás zajímat

Pozor na zkratky na krabičce

Jako příklad uvádí pacienta užívajícího lék na vysoký krevní tlak metoprolol ve formě Betaloc ZOK 200 mg. Tomu se zhruba tři hodiny po užití léku začala točit hlava a šly na něj mdloby. A co bylo důvodem? Protože měl problémy s polykáním, tablety drtil. Jenže forma ZOK znamená postupné řízené uvolňování. Což je podobné, jako by lék pacient dostával v kontinuální infuzi. Rozdrcení z něj ovšem udělá rychle se uvolňující lékovou formu, takže se celodenní dávka uvolní při ranním podání.

Vedoucí oddělení klinické farmacie pražské Nemocnice Na Homolce Milada Halačová

„Jak na první pohled poznám, který lék můžu drtit a který ne? Na krabičce je nějaká zkratka – SR, ER, CR… To vždy evokuje sofistikovanou lékovou formu, která k tomu není určená. Druhá pomůcka je, že když vidím na tabletě půlící linku, v 98 % případů ji můžeme rozdrtit,“ radí Halačová.

Lék v čaji přinesl smrt

Takto špatné podání bohužel může mít i fatální následky. Příkladem je 85letý pacient s fibrilací síní a sníženou glomerulární filtrací (kdy ledviny filtrují krev pomaleji a méně účinně), kterého na ARO přivezla záchranka s masivním krvácením. Lékaři sice nasadili monoklonální protilátku, která dokáže vyvázat protisrážlivý lék Pradaxa (který pacient dostával v dávce 150 mg po 12 hodinách) z krevního řečiště, přesto muž za několik hodin vykrvácel.

„Zjistili jsme, že pacient žil v domově důchodců. Ošetřovatelka v dobré víře lék každé ráno po dobu tří týdnů vysypávala do čaje nebo jogurtu, aby to pán komfortně spolkl. Jenže tak zvýšíte biologickou dostupnost antikoagulačního léčiva o 75 %. To musí skončit průšvihem,“ konstatuje Halačová.   

Úkol pro lékového detektiva

Druhý důvod, proč lék začne fungovat jinak, může být jiný lék, který blokuje metabolizaci nebo vylučování prvního léčiva. Kliničtí farmaceuti se přitom nezřídka setkávají s takzvanými preskripčními kaskádami. Co to znamená? Na nežádoucí účinek jednoho léku lékař předepíše další lék. A takový seznam pak může být pěkně dlouhý.

„Rozklíčovat to trvá spoustu času. Symptomy nežádoucích účinků léků jsou často identické s projevy nějaké choroby a hlavně se symptomy stárnutí. Velmi těžce se to od sebe odlišuje,“ upozorňuje Halačová.

Třetí důvod, kdy lék najednou překročí mez toxicity, je ten, že přestávají fungovat eliminační orgány, jimiž se léčivo vylučuje. Těmi základními jsou játra a ledviny. „V případě, že dochází k dysfunkci, musíme zareagovat úpravou dávky léků,“ popisuje Halačová.

Když léky přestanou fungovat

Podobně ovšem může nastat opačná situace. Totiž že najednou ten samý lék nedosáhne ani minimální terapeutické meze a léčba selhává. To se může opět stát tehdy, když se poruší léková forma, která k tomu není určená. Nebo pokud pacient začne užívat lék s interakcí opačného typu, která akceleruje metabolismus a vylučování prvního léku.

„Děje se to i u pacientů po opakovaných resekčních výkonech na gastrointestinálním traktu, kterým chybí absorbční okno pro podávaný lék. A může to být také z důvodu lékových inkompatibilit, které vznikají předtím, než lék dosáhne systémové cirkulace,“ přibližuje Halačová. Poslední zmíněný případ může nastat třeba v nemocniční intenzivní péči, kdy je třeba hlídat, zda spolu léky podávané centrálním katetrem fyzikálně a chemicky neinteragují.

Poslední slovo má lékař

Klinický farmaceut tak může pacientovi výrazně ulevit od potíží nebo dokonce zachránit život. Na druhou stranu je třeba říci, že jeho hlas je poradní.

„Je to v dikci lékařů. Klinický farmaceut nikdy nedělá zásahy bez toho, že by se na tom s lékařem domluvil. Pokud ten má klinické důvody, že touto cestou nechce jít, můžeme se domluvit na kompromisu nebo budeme pacienta častěji sledovat, aby se stav nezhoršil. Je to o komunikaci. Ostatně i výkon je postaven tak, že o něj žádá lékař. A mně se ještě nestalo, abychom se nějak nedomluvili,“ dodává Halačová s tím, že konečný hlas má vždy lékař.