Při vzpomínání na 17. listopad se někdy trochu opomíjí odvaha lékařů, kteří ošetřovali zraněné studenty a snažili se jejich diagnózy utajit kvůli možným policejním represáliím. A také fakt, že když režim mluvil o desítkách zraněných, vytvořili komisi, která jich identifikovala stovky. Zdravotnický deník přináší svědectví pamětníků.
Část ze zraněných na pražské Národní třídě musela ihned vyhledat lékařskou pomoc. Nejčastěji v Nemocnici na Františku, na Petříně a zejména pak v dnešní Všeobecné fakultní nemocnici (VFN).
„Asi v devět hodin večer přivedl kolega dva studenty, kterým se podařilo utéct přes střechy z policejního zátarasu. Oba měli krvácející rány, které jsme jim spolu se sestrou ošetřili. A s hrůzou jsme poslouchali, co vyprávěli,“ vzpomíná předseda České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Štěpán Svačina. Tehdy mu bylo 37 let a sloužil na interně, konkrétně na jednotce intenzivní péče ve VFN. Právě od těchto studentů se s kolegy dozvěděli první informace o tom, k čemu jen nedaleko od nemocnice došlo.
Oficiální počet hlášených zraněných na Národní třídě se pohyboval v nižších desítkách. To ovšem neodpovídalo stovkám a tisícům výpovědí, které se rychle roznesly do všech koutů republiky. Několik dní po zásahu se proto zformovala Nezávislá vyšetřovací komise zdravotníků, která sdružovala lékaře nejrůznějších specializací. Jejím cílem bylo co nejpřesněji zmapovat rozsah násilí proti demonstrantům.
Lékaři na stopě
Přestože komise získala povolení od tehdejšího ministerstva zdravotnictví jednat s jeho tiskovým oddělením, shánění informací se neobešlo bez vlastní, prakticky investigativní, práce v terénu.
„Všechno jsme zjišťovali přes osobní kontakty. Byli jsme také propojení s komisí, která sídlila na takzvané Pajďárně (Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy, pozn. red.). Odtud jsme získávali informace od lidí, kteří tam chodili vypovídat o svých zraněních. Potom jsem si je zvali na vyšetření na polikliniku na Karlově náměstí,“ vzpomíná pro Zdravotnický deník na činnost speciální komise její tehdejší člen, chirurg Jan Votoček.
Mohlo by vás zajímat
Pátrání částečně komplikoval fakt, že lékaři tehdy ve snaze ochránit oběti zásahu záměrně měnili příčinu zranění ve zdravotní dokumentaci. Bezpečnostní složky se totiž nerozpakovaly slídit v záznamech nemocnic po účastnících studentského shromáždění, kterým se podařilo ze sevření obušků uprchnout.
Upadli, psali lékaři do dokumentace
„Měli jsme zkušenost již z Palachova týdnu (série občanských nepokojů v lednu 1989, pozn. red.), že sem chodili esenbáci a vyhledávali si lidi v kartotéce. Do dokumentů jsem proto po této zkušenosti raději psali, že zranění někde upadli a podobně. Psala se zkrátka nějaká ,krycí příčina‘, aby se to neobrátilo proti těm, kteří od tehdejší policie utrpěli úrazy,“ popsal Zdravotnickému deníku primář plastické chirurgie Nemocnice Na Františku Josef Kulhánek, tehdy 29letý chirurg.
„Když se to začalo vyšetřovat – a v tom se velmi angažoval pozdější ministr zdravotnictví Martin Bojar – tak jsme to (příčiny zranění, pozn. red.) zase začali ,vytahovat‘ zpátky, aby se vědělo, kdo byl na Národní třídě poškozený,“ vzpomíná Kulhánek.
V konečném výčtu přišli členové komise přišli s řádově vyšším číslem zraněných, než uváděla oficiální místa. „Napočítali jsme jich plus minus 650,“ uvádí Votoček. „Nejčastěji šlo o pohmožděniny od ran obuškem. Byly tam ale i těžké otřesy mozku, rozlomená lebka a podobně,“ popisuje rozsah způsobených zranění.
Vyhazovy papalášů
Sami zdravotníci se pak zapojili do protestů. „Na Václavák jsme chodili každý den,“ říká Svačina, který pak zažil zemětřesení, které zasáhlo i vedení VFN, tou dobou ještě rozdělenou na fakultní nemocnici I. a II. „Proběhly konkurzy na nového ředitele nemocnice i na přednosty. Někteří byli vyhozeni a soudili se s fakultou,“ vzpomíná.
Své místo si udržel tehdejší děkan 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Vladimír Pacovský. „Choval se celkem rozumně a nově vzniklý Akademický senát ho proto potvrdil jako děkana ještě asi na půl roku,“ uvádí Svačina. „Vyhazovy se týkaly jen hrstky nejhorších lidí. 1. lékařská fakulta a VFN měly totiž tu výhodu, že řada lidí, kteří je vedli, byli rozumní lidé a měli na pracovištích i nestraníky, kteří dělali kvalitní vědu a dobře se starali o pacienty,“ konstatuje.
Hybnou silou změn ale nadále zůstal studentský stav. „Na stávkující studenty v posluchárnách jsme se šli i podívat. Bylo zajímavé s nimi besedovat a je pravda, že do značné míry ovlivnili politický vývoj v zemi,“ uzavírá Svačina vzpomínky na začátky sametové revoluce.
