Práce zdravotnických záchranářů patří k nejnáročnějším a dlouhodobě si vybírá svou daň. Přesto se o vyhoření a duševním zdraví v této profesi stále málo mluví. O prevenci vyhoření nebo o paradoxu, proč největší frustraci nezpůsobují dramatické zásahy, ale běžné výjezdy, hovoří v podcastu Zdravotnického deníku Jana Poštová a Karel Kirs.

Zástupce tiskové mluvčí pražské záchranné služby Karel Kirs osobně vyhoření v pravém slova smyslu nezažil. Přiznává ale, že dlouhodobá kumulace zátěže profese se do jeho soukromí propisuje.

Sdílení jako přirozená forma pomoci

„V životě každého záchranáře jsou chvíle, kdy je unavený, nevyspalý, kdy je toho hodně. Když se to nakupí, máte relativně hodně služeb, denní, noční, střídáte, noční se nepovede, celou jí projezdíte, jsou složité výjezdy ve smyslu komunikace, v takové chvíli samozřejmě nemáte už tolik elánu v osobním životě,“ říká.

Už jenom to, že si povídáte s kolegy a ventilujete svůj momentální pocit, je určitá forma terapie.

Psychická podpora u záchranářů často začíná neformálně – rozhovorem s kolegy. Podle Kirse jde o zásadní a přirozený prvek zvládání zátěže, který využívá snad každý záchranář. „Už jenom to, že si povídáte s kolegy a ventilujete svůj momentální pocit, je určitá forma terapie,“ říká. Za velkou výhodu považuje i sdílenou zkušenost, kdy kolegové díky vlastní praxi rozumějí náročnosti zásahů.

Nepřenosná zkušenost peerů

Na přirozené sdílení navazuje systém psychosociální intervenční služby, který funguje i u pražské záchranky. Základem je koordinátor, který má pod sebou takzvané peery – profesně vyškolené kolegy, kteří práci záchranářů sami znají. Už zmíněná odžitá zkušenost je podle mluvčí Jany Poštové zásadním prvkem psychologické podpory na záchrankách a něčím, co nemůže „běžný“ terapeut či psycholog nahradit.

Pražská záchranka má předdefinované vysokoprahové zásahy – například u malých dětí nebo příbuzných. „Pokud se takový výjezd odehraje, z dispečinku dáme informaci právě koordinátorovi, který potom všechny členy týmu včetně dispečera, lékaře, záchranáře i řidiče obtelefonuje a nabízí pomoc,“ vysvětluje Poštová.

PTSD jako další tichý problém profese

Vedle syndromu vyhoření existuje podle obou hostů podcastu ještě závažnější, ale méně viditelný problém – posttraumatická stresová porucha (PTSD). Přestože se o ní v posledních letech mluví častěji, u českých zdravotnických záchranářů chybí ucelený systém jejího sledování.

„V České republice neexistují data, nikdo neudělal žádný průzkum, jak na tom čeští záchranáři jsou, zda a jak moc je PTSD zasáhla nebo může zasáhnout. Bylo by jistě zajímavé se na to podívat, protože jinde v Evropě data máme, a ta čísla nejsou malá,“ poznamenává Poštová.

Mohlo by vás zajímat

Podle mluvčí pražských záchranářů může být jedním z důvodů zvýšeného rizika psychických obtíží samotné nastavení profese. „Máme pocit – a má ho i společnost – že záchranář musí všechno zvládnout, musí vždy unést to, co má na bedrech, protože přece od toho tu je.“

Frustrující rutina

Poštová přidává také ještě jeden pohled. Je přesvědčená, že frustrace a dlouhodobý stres záchranářů nemusí nutně vznikat při nejvážnějších výjezdech. Jejich zdrojem může být naopak přibývání výjezdů nižších naléhavostí.

My se vlastně strašně těšíme na to, až pojedeme k nějaké vážné dopravní nehodě, k resuscitaci. Chraň Bůh ne proto, že bychom těm lidem přáli něco zlého. Ale na tohle jsme studovali.

„Je to trochu paradoxní. My se vlastně strašně těšíme na to, až pojedeme k nějaké vážné dopravní nehodě, k resuscitaci. Chraň Bůh ne proto, že bychom těm lidem přáli něco zlého. Ale na tohle jsme studovali a trénovali a chceme všechny ty zručnosti a dovednosti ukázat a dát lidem,“ vysvětluje.

Jenže „super akční věci“ – resuscitace, zástavy, krvácení nebo řešení traumat – mají záchranáři schované „v šuplíku“ a vytáhnou je jen jednou za čas. „Jejich denním chlebem jsou staří pacienti, staří senilní lidé, kterým se zhorší jedno ze základních onemocnění. Myslím si, že tohle může být jedna z velmi frustrujících věcí pro záchranáře,“ dodává mluvčí.