Jan Klusáček: Babiš by léčil zdravotnictví zaříkáváním

    Ministr financí nás v úterý obdařil svým blogem o zdravotnictví. A jako obvykle prokázal, že o zdravotnictví přes svůj hojně připomínaný politický (a nezdůrazňovaný obchodní) zájem ví stále pramálo. Hlavní zlo financování českého zdravotnického systému vidí existenci úhradové vyhlášky a zejména v možnosti, že různí poskytovatelé dostávají za stejné výkony různé platby.

     

    Výpočet úhrady za konkrétní výkon není zdaleka tak primitivní, jak si to pan Babiš představuje (ani v úhradové vyhlášce, ani ve smlouvě mezi pojišťovnou a nemocnicí samozřejmě není řádek „Zlomená noha = x tisíc Kč“) a dobrat se faktické úhrady za konkrétní výkon při zohlednění paušálů, DRG, balíčkových cen a regulačních mechanismů je krajně obtížné a v konečném důsledku vlastně ani ne příliš relevantní. Utkvělá idea stejných cen za stejný výkon ovšem zcela popírá roli zdravotních pojišťoven v celém systému a je prvním krokem k jejich eliminaci (nakonec vlastně může místo pojišťoven stačit jedna přerozdělovna). Prostá lidská zkušenost také ukazuje, že ke kvalitě a efektivitě se rozhodně nedostaneme prostřednictvím jednotných státem stanovovaných cen. Anebo máte pocit, že nakoupíte lepší chléb, pokud stát stanoví, že jedna Šumava je za 25 Kč? Proč by to mělo fungovat u nesrovnatelně komplikovanějších zdravotnických výkonů, když každý uzná, že to nefunguje ani u chleba?

    Opakování mantry centrálních nákupů konečně dává větší (tedy větší než nulový) smysl, pokud Babiš mluví o malých krajských nemocnicích a sdružování jejich nákupů, než když chce centrálně nakupovat speciální zdravotnický materiál a léky pro státní nemocnice s celkovým obratem 70 miliard korun. A je docela chvályhodné, když zmiňuje jako příklad dobré praxe Jihočeské nemocnice a.s., tedy krajský holding založený koalicí pod vedením ODS a jejího hejtmana, dnes poslance, Zahradníka.

    Ani úvaha o tom, že za nedostatek sester může zejména jejich dlouhé vzdělávání, není úplně rozumná. Nároky na práci zdravotních sester v posledních 25 letech zásadním způsobem vzrostly, a tomu odpovídá i požadované terciární (vysoká či vyšší odborná škola) vzdělání. Představa, že se vrátíme do situace, kdy ošetřovatelskému personálu s obrovskou odpovědností a širokým rozsahem požadovaných znalostí stačila odborná střední škola (v situaci, kdy je VŠ vzdělání požadováno i u mistrů odborného výcviku na učilištích nebo u výrazné většiny administrativního personálu ministerstev), jde nejen proti trendu v ostatních evropských zemích i preferencím České asociace sester, ale zejména proti zájmům pacientů, o něž by se staral podstatně méně kvalifikovaný personál.

    Možná si teď řeknete: a to Andrej Babiš ve skoro 10 000 znacích svého blogu opravdu nenapsal nic smysluplného? Ale napsal:“Problém je však v organizaci zdravotnictví, v tom že peníze často nejdou tam, kam by měly.“ Základní diagnózu určil celkem dobře, v příčinách se ovšem tuze mýlí a účinnost navrhované léčby bych přirovnal k šamanskému zaříkávání.

    Jan Klusáček