Jan Klusáček: Co spojuje oba případy porodů z Česka, které rozlouskl evropský soud?

    Čtvrteční rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva bylo pro řadu lidí, kteří jeho rozhodovací praxi sledují, příjemným překvapením. Dosavadní judikatura (zejm. případ Ternovszky v. Maďarsko) spíše naznačovala, že v ESLP získají fanoušci domácích porodů silnější podporu. 

     

    Úroveň porodnic v ČR jistě není zcela vyrovnaná a zejména v disciplíně komunikace s rodičkou a respektování jejích přání má mnoho lékařů a sester velké mezery. Asi není zcela zanedbatelné, že porodnice se v průzkumech „Kvalita očima pacientů“ pravidelně umísťují na nejnižších příčkách. Úvahy o legalizaci domácích porodů (přitom pozor: domácí porod není nelegální pro rodičku! Pouze při něm nemůže být poskytována zdravotní služba porodní asistentkou podobně, jako chirurg nemůže poskytovat v domácím prostředí pacienta zdravotní službu spočívající ve vyjmutí apendixu!) však představují spíše pokus o vylití dítěte i s vaničkou, než smysluplné řešení komunikačních nedostatků zdravotnických pracovníků.

    Evropský soud pro lidská práva uznal, že v otázce domácích porodů se střetávají právo na soukromý život rodičky s právem na ochranu zdraví dítěte. Neexistuje jednoduché pravidlo, podle kterého by se státy při takovém střetu v konkrétním případě protichůdných práv musely řídit, aby dodržely ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech. Česká republika svou právní úpravou (zejm. zákon o zdravotních službách) poměrně jednoznačně preferuje zájmy dítěte, které může být při domácím porodu ve zvýšené míře ohroženo na životě i zdraví před zájmy matky, které případný nemocniční porod primárně způsobí „pouze“ osobní diskomfort. Jistě to není jediné možné řešení, k této problematice přistupují evropské státy různě, ale bezprostředně nejdůležitější je konstatování ESLP, že ani silný příklon k jednomu z těchto práv není v rozporu s Úmluvou.

    ESLP ovšem ve čtvrtek rozhodl i v jiné věci týkající se porodnictví v ČR, což pro běžného konzumenta zpráv poněkud znepřehlednilo situaci. Případ Hanzelková v. ČR se netýkal domácího porodu, nýbrž situace, kdy rodička chtěla odejít i s dítěte z porodnice několik hodin po (bezproblémovém) porodu. Zdravotničtí pracovníci jí odmítli předložit k podpisu negativní revers, a když přesto odešla, s pomocí orgánu sociálně právní ochrany dětí a Policie ČR nechali ženu i s dítětem nedobrovolně přivést zpět. Tento postup (byť měl, jak se zdá, kořeny opět v nedostatečné komunikaci) zjevně neměl oporu v tehdy ani nyní platné legislativě a po právu tak byl označen za nepřípustný.

    Oba případy však spojují zásadní faktory: špatná komunikace lékařů a (zejména!) zdravotních sester v porodnicích a jejich právní ignorance – neznalost práv a povinností svých i pacientů. Těhotné i rodící ženy mají samozřejmě právo na maximální respekt ke svým přáním a představám o průběhu porodu. Nepochybně však existují objektivní zdravotní důvody, ať už na straně matky nebo dítěte, proč konkrétní přání nemůže být vyslyšeno. Je pak důležitou úlohou zdravotnických pracovníků klidně a srozumitelně situaci vysvětlit a nabídnout možnosti dalšího postupu. Bez významu samozřejmě není ani prostředí, v němž se rodičky budou cítit komfortně a bezpečně. Pokud bude vedení nemocnic upírat více pozornosti na tyto aspekty zdravotních služeb v oblasti porodnictví než jen na nákupy nových super hyper přístrojů, třeba celá diskuse o domácích porodech bude za pár let naprosto zbytečná, protože až na pár extrémních výjimek nebude mít žádná žena důvod rodit mimo nemocnici.

    Sdílejte
    Předchozí článekLéčitelé, že chtějí výzkum? Jen vrtí psem. Jako vždycky
    Další článekMiliardy rozděleny. Jaký bude rok 2015?
    Jan Klusáček
    Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Pracoval jako poradce ministra, ředitel kabinetu a ředitel odboru legislativy Ministerstva zdravotnictví. V současnosti působí jako konzultant ve veřejné i soukromé sféře. Prezentované názory jsou jeho soukromé a nevyjadřují názory klientů