Marek Zeman: Jsme na rozcestí? Ano jsme!

    Téměř denně jsme svědky toho, jak na nás média chrlí neradostné zprávy  o tom, co nám ve zdravotnictví hrozí a co nás nemine, když… Je to pravda? Musíme se bát? Konstatuji, že ano. Situace v rezortu zdravotnictví dobrá není. Za dvacet pět let se v řešení problémů „chodu“ českého zdravotnictví nikam nepostoupilo.

     

    Od doby zavedení zdravotního pojištění na začátku devadesátých let minulého století se nic zásadního v oblasti organizace zdravotní péče u nás nestalo. Ne, že by se nikdo o nic nesnažil. Byly tu pokusy, jak regulovat výdaje, a tím ušetřit. Například určitou systematizací pracovišť specializované a superspecializované péče (ministr David) nebo snahou o převod lůžek na charakter neziskové péče (ministr Rath) či regulací nadužívané péče prostřednictvím poplatků (reforma ministra Julínka). Nesmíme také opomenout plošnou regulaci počtu nemocničních lůžek (ministr Heger).

    Nehovořím o vysoce odborné a kvalitní práci zdravotníků, jejímž výsledkem je skutečnost, že jsme si udrželi přední místo v řadě oborů a jinde se zařadili mezi světové špičky. V důsledku velmi kvalitní předporodní péče a „zajištěných“ porodech v nemocnicích, jsme vždy měli a stále máme jednu z nejnižších porodních úmrtností na celém světě.  Dále mohu uvést fungování rychlé záchranné služby, jejíž organizace a dostupnost je celosvětovým unikátem. Nikdo ale neprosadil základní systémovou změnu, kterou české zdravotnictví potřebuje, a to i v důsledku překotného technologického pokroku v posledních letech. Ten je jednou z hlavních příčin, proč nás zdravotnictví stojí stále více peněz.

    Za modelový příklad může sloužit pokrok medicíny v léčbě velmi zhoubného kožního nádoru maligního melanomu. Před několika lety „stála“ z hlediska přímých nákladů léčba jednoho pacienta s tímto onkologickým onemocněním prostřednictvím interferonu nebo cytostatik několik desítek tisíc korun ročně. Po zavedení možnosti tzv. biologické léčby, kterou lze užít jen v určitých případech s cca 25 % úspěšností, stojí léčba takového pacienta asi dva milióny korun. A je dobře, že tuto možnost máme, a že je široce dostupná.

    Vláda České republiky pod tlakem zdravotníků a odborů rozhodla o navýšení platů ve zdravotnictví o 10 %. Ale kde na to vzít? Jen ze státního rozpočtu? Přitom na ostatní oblasti se vůbec nedostává. Není zajištěna úhrada výdajů na tzv. nákladnou léčbu, která mnohonásobně vzrůstá (léčba onkologických onemocnění či roztroušené sklerózy atd.). Nejsou zajištěny zdroje na náklady spojené se stárnutím populace. Nejsou peníze na obnovu budov a přístrojového vybavení přesto, že v budoucnu nelze počítat s dotacemi z Evropské unie, která bude mít jiné starosti.

    Ano, české zdravotnictví stojí kousek od propasti. Pokud i nadále „nebudou peníze“, nelze zabezpečit v příštích letech ani současnou úroveň kvality a dostupnosti péče. Zdravotnictví v České republice je velmi nákladné, ale zároveň extrémně efektivní. Nutno dodat, že tato efektivita je vykoupena nespokojeností zdravotníků. Nespasí nás ani nábory personálů v zahraničí, o čínské medicíně nemluvě. Prosté „nalití“ finančních prostředků ze státní kasy nestačí. Je třeba víc. Musíme se zbavit tradičního českého vnímání péče o zdraví, tj. jako povinnosti státu a zdravotníků se o nás postarat, radit nám, léčit nás mnohdy bez našeho skutečného zájmu a snahy o péči o nás samotné. Vždyť kolik z nás ani neví kam a proč dochází na nějaké vyšetření a jaké léky a  proč užívá! Statistiky ukazují, že české zdravotnictví je schopno za málo peněz udělat „hodně muziky|“, ale že také často plýtváme jak léky, tak vyšetřeními. O nadužívání léčebné péče v ČR například svědčí skutečnost, že zatímco průměr návštěv u lékaře  na jednoho pojištěnce v ČR je za rok 11,1 návštěv, tak v EU to je 6,9 návštěv! Trochu počítejme: v ČR žije něco přes 10 miliónu obyvatel. Jestliže každý z nás jde k nějakému lékaři v průměru o čtyři návštěvy za rok navíc než je průměr v EU a jedno vyšetření stojí v průměru 500,-Kč, jednoduchým výpočtem dojdeme k částce 20 miliard korun, které „navíc“ utratíme ze systému veřejného zdravotního pojištění! A jsme o tolik více nemocní než jinde v EU? A o prevenci , která je samozřejmě nejlepší a nejméně nákladnou „léčebnou“ činností se příliš nezajímáme. Kolik z nás opravdu chodí každé dva roky ke svému praktickému lékaři na preventivní vyšetření ?

    Začněme u sebe, zameťme si před svým prahem. Zajímejme se více o prevenci, o své vlastní zdraví, o to proč a kam chodíme na vyšetření, jaké lék užíváme. Šetřeme své zdraví a také naše peníze, politici to za nás neudělají. Vždyť každý z nás bude radši, bude-li mít jistotu dostupnosti nákladné onkologické léčby na nejvyšší úrovni než jistotu jedenácti návštěv u lékaře za rok. Udělejme to společně, ve státním rozpočtu se totiž potřebné prostředky nenajdou.

    MUDr. Marek Zeman, MBA.

    Sdílejte
    Předchozí článekAndrej Babiš šíří nakažlivou nemoc, kolik let dostane?
    Další článekKrátké zamyšlení nad „protikuřáckým zákonem“
    Marek Zeman
    MUDr. Marek Zeman, MBA, lékař-internista. Od roku 2007 do března 2015 ředitel Fakultní nemocnice Královské Vinohrady. Předtím zde působil i jako náměstek pro léčebně-preventivní péči. V prosinci 2015 založil se skupinou přátel spolek Za zdraví, z.s., který se zabývá návrhy systémových změn v oblasti zdravotnictví směřujících k dlouhodobé udržitelnosti vysoké kvality a dostupnosti zdravotní péče v ČR (www.za-zdravi.cz). Osm let byl zastupitelem městské části Praha 3 za ODS, v období 2002 - 2006 zástupcem starosty. Ve volném čase se věnuje četbě, lyžování, vážné hudbě a historii.