V roce 2020 novodobá historie České republiky zažila v souvislosti s pandemií COVID-19 řadu premiér – noční zákazy vycházení, nošení roušek na veřejnosti a omezení pohybu, uzavřené obchody a provozovny a další opatření, která ve větší či menší míře zaváděly i ostatní státy EU a mimo ni. Jedna z těch premiér ale byla jedinečná – vyhlášení pracovní povinnosti pro studenty lékařských fakult a zdravotnických oborů – zde ČR jako jediný stát EU využila krizového zákona sepsaného v roce 1997 jako reakce na tehdejší povodně k tomu, aby studenty posílila řady nelékařského personálu především v nemocnicích. Zatímco na jaře byla pracovní povinnost realizována jen velmi omezeně, v podzimním období byly zejména v některých krajích povolávány stovky studentů především (ale nejen) všeobecného lékařství.
Je nepochybné, že situace, kdy v nemocnicích stoupl počet pacientů, řada zdravotníků onemocněla, či byla v karanténě, a navíc v důsledku uzavření základních škol musel nemalý počet zaměstnanců pobývat doma s mladšími dětmi, vytvořil výjimečnou potřebu nelékařských pracovníků – zejména ošetřovatelů a sanitářů. V jarním období nemocnice navíc zaváděly třídící (triážová) místa, kterými procházeli všichni pacienti – tedy vznikaly do té doby neexistující pracovní pozice. Chyběly (a stále mnohde chybí) i všeobecné zdravotní sestry, jejich práce (a vzdělání k ní vedoucí) je ale natolik specifická, že ji medici zastávat nemohli.
Sami studenti si ale byli od počátku vědomi toho, že jejich pomoc je potřebná a vítaná – již v březnu vytvořili na jednotlivých fakultách koordinační centra zajišťující komunikaci mezi jednotlivými nemocnicemi a dobrovolníky/studenty. Na jaře bylo do pomoci v nemocnicích, na hygienických stanicích, v zařízeních sociálních služeb i v ambulancích lékařů zapojeno více než 2800 studentů. I když se situace od května zlepšila, řada studentů zůstávala v nemocnicích pracovat v rámci uzavřených dohod. A již koncem září se koordinační skupiny na fakultách opět aktivizovaly a počet studentů v nemocnicích opět stoupal. Toto vše se dělo na základě aktivní komunikace mezi fakultními koordinátory a jednotlivými zařízeními – tedy bez nutnosti aplikovat pracovní povinnost. Tu česká vláda opět vyhlásila dne 12. 10. 2020 svým usnesením č. 409, aniž by jednotlivé kraje měly k dispozici jakoukoli metodiku, jak mají při „povolávání“ postupovat.
Naštěstí se lékařským fakultám podařilo s většinou krajských úřadů navázat komunikaci a v seznamech studentů, které si úřady vyžádaly byli označeni ti, kteří již v některém zařízení působili. I tak bylo zjevné, že absence jakéhokoli metodického materiálu vede k široce inkonzistentnímu přístupu – seznamy studentů byly předávány přímo zdravotnickým zařízením s tím, že mají „povolání“ provádět sama, bývalý hejtman Karlovarského kraje nechal „povolání“ rozvážet Policí ČR, některé kraje trvaly na tom, aby studenti již dlouhodobě působící v nemocnici v jiném kraji tuto práci, k níž byli zaškoleni, ukončili atd. Atd. Toto vše bylo podle mého názoru způsobeno jednak absencí oné již zmiňované metodiky, ale zejména tím, že uplatnění pracovní povinnosti dle krizového zákona na zajištění dlouhodobé a kvalifikované činnosti ve zdravotnictví je zcela nevhodné a nepotřebné.
Nevhodné zejména z následujících důvodů:
1) Krizový zákon pojímá pracovní povinnost primárně ve vazbě na jednorázové katastrofy – záplavy, sesuny půdy, hromadná neštěstí – tedy situace, kdy je potřeba rychle zajistit vesměs nekvalifikovanou a časově omezenou činnost. Zákonodárce s ohledem na zkušenosti předchozích období při tvorbě krizového zákona pamatoval důsledně na zákaz nucené práce, který je obsažen také v mezinárodních úmluvách, kterými je Česká republika vázána, a v čl. 9 Listiny základních práv a svobod. Podle Listiny nesmí být nikdo podroben nuceným pracím a službám, za které se nepovažuje služba vyžadovaná na základě zákona v případě živelních pohrom, nehod, nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty.
Pandemie je však událostí dlouhodobou, která vyžaduje systematické posilování personálních kapacit ve zdravotnictví a sociálních službách, a to na pozicích vyžadujících určitou kvalifikaci. Nejedná se tedy o přechodnou potřebu ad hoc činností, ale o výkon zdravotnického povolání. Povolaní studenti jsou tak zařazováni na delší období na pozice zdravotnických pracovníků, přitom pracovní povinnost primárně nepočítá s tím, že by se jednalo o pracovněprávní vztah se vším, co k němu patří (zapracování, zajištění ochranných pomůcek a zejména pravidelná odměna za práci) – počítá s tím, že do 6 měsíců bude „povolaným“ vyplacena náhrada nákladů. Studenti ale za něco musí žít, být ubytováni, stravovat se, cestovat domů či do školy, nemohou čekat, až „povolání“ skončí a pak ještě dalších 6 měsíců. Ve skutečnosti stejně většina (ale ne všechna) zařízení s „povolanými“ uzavírala dohody o pracovní činnosti, vybavila je ochrannými pomůckami a rozepsala jim směny s tím, že mzdové náklady bude časem refundovat kraj či stát. Prokázalo se tak v reálné situaci, že institut pracovní povinnosti ve zdravotnictví je obtížně (pokud vůbec) aplikovatelný, a to tím spíš, že pro jeho aplikaci chybí metodické vedení.
Z informací o tom, že v některých regionech dochází k dodatečnému zdanění studentům vyplacených náhrad, přičemž ze své právní i faktické povahy náhrada újmy zdanění nepodléhá, resp. je osvobozena od daně z příjmů fyzických osob, je zjevné, že nejasnosti při uplatnění pracovní povinnosti trvají a nejsou vůbec marginální. Otázka zdanění pracovní povinnosti byla během psaní tohoto článku též řešena Ministerstvem financí, které primárně zdanění peněžité náhrady za konání pracovní povinnosti nevyloučilo. Argumentací pro zdanění má být podobnost náhrady za konání pracovní povinnosti s odměnou za práci – pokud však pracovní povinnost je prací a studenti za ní dostávají ekvivalent mzdy či platu, čím jiným je taková pracovní povinnost než nucenou prací v rozporu s Listinou práv a svobod?
2) Pokud by „povolaní“ studenti opravdu působili v daném zdravotnickém zařízení jen v rámci čisté pracovní povinnosti – tedy bez pracovní smlouvy – nebyli by jeho zaměstnanci a neměli by správně poskytovat zdravotní péči, což je činnost kvalifikovaná a specificky regulovaná zákonem. Není také jasné, kdo by odpovídal za škodu, kterou by tito „povolanci“ při své činnosti způsobili např. pacientům.
3) Striktní realizace pracovní povinnosti znemožňuje studentům účastnit se výuky, resp. jim účast na výuce významně komplikuje a vzniká tak riziko, že řádně neukončí studium a paradoxně tím ohrozí zdravotnický systém absencí potřebných kvalifikovaných pracovníků. Díky koordinovaným aktivitám lékařských fakult se toto riziko minimalizovalo, ale za cenu neúměrného studijního vytížení „povolaných“ studentů, kteří po obvykle dvanáctihodinových směnách v nemocnici ještě několik hodin sledovali záznamy přednášek a seminářů a praktickou výuku nahrazovali v době volna.
Nepotřebné pak proto, že reálná praxe ukázala, že studenti i lékařské fakulty se chovají zodpovědně a sami se do pomoci ve zdravotnictví zapojují – ostatně i dnes, po zrušení vyhlášené pracovní povinnosti, velké množství studentů dále v nemocnicích i jinde pracuje (t.č. je jich téměř 1000) – za příslušnou odměnu a s možností si směny koordinovat tak, aby bylo možno stíhat i studijní povinnosti. Administrativa lékařských fakult a zejména studentská koordinační centra jsou schopny reagovat na požadavky z těch oblastí, kde studenti chybí a zajistit jejich informovanost.
Za opakovanou zmínku stojí i fakt, že žádná jiná země EU (včetně Švýcarka a Norska) pracovní povinnost pro studenty nezavedla. Jistě i v zahraničí se studenti na činnosti nemocnic aktivně podílejí – všude ale formou placených brigád, nikoli z přinucení.
Je nepochybné, že proběhlá dvě kola pracovní povinnosti jsou dostatečnou zkušeností vedoucí k tomu, že tento nástroj je pro řešení nedostatku zdravotnických pracovníků v rámci pandemie nevhodný a nepotřebný. Částečným řešením pro budoucno by mohlo být zpracování detailní metodiky uplatnění pracovní povinnosti ze strany MZ. Trvající aktivity studentů lékařských fakult a zdravotnických škol při pomoci zdravotnickým zařízením svědčí o tom, že rychlejší a efektivnější cestou je dobrovolná pomoc založená na standardních pracovněprávních vztazích a koordinovaná ze strany fakult i studentů samotných. Zkušenosti tak potvrzují, že uložení povinnosti docházet každý den do práce na základě vrchnostenského rozhodnutí je přinejmenším nevhodné a přinejhorším rozbíjí pojetí solidarity v naší společnosti a nachází se v rozporu s nejvyššími právními normami a principy.
David Marx, proděkan pro studium a výuku, 3 LF UK, Praha
Petr Šustek, Centrum zdravotnického práva PF UK a 3. LF UK, Praha
