Úterý, 3. srpna, 2021

Lokální nedostatek lékařů musí řešit pojišťovny individuálními kontrakty

0
Lokální nedostatek lékařů musí řešit pojišťovny individuálními kontrakty
Pobyt ve vyspělých zemích může lékařům jenom prospět a po jejich návratu domů z toho mohou těžit i pacienti. Foto: Koláž ZD

Česká lékařská komora dlouhodobě líčí katastrofické následky údajně masivních odchodů lékařů do zahraničí. Ministr zdravotnictví Němeček chce reagovat navýšením prostředků pro lékařské fakulty tak, aby mohly generovat více absolventů. Teorie o údajné krizi (ovšem co v českém zdravotnictví není z toho či onoho úhlu pohledu v údajné krizi?) však kulhají na obě nohy. 

 

Pokud šestina čerstvých absolventů českých lékařských fakult odchází hned po obdržení diplomu do zahraničí, je to skutečně jen negativní jev? Nemůže nakonec českému zdravotnictví v leccčems prospět? Kdo někdy navštívil nemocnici v Německu, Francii anebo i třeba v Británii, jistě potvrdí, že přístup lékařů a zdravotních sester k pacientům je v drtivé většině velmi odlišný od přístupu u nás. Zkušenost z prostředí, kde je pacient skutečně považován za klienta a partnera v léčebném procesu, jistě nemůže českým lékařům uškodit.

Ano, někteří nejspíš v zahraničí zůstanou, založí rodiny a jejich děti možná už nebudou česky rozumět vůbec. Mnoho se jich však vrátí a české zdravotnictví obohatí svými znalostmi a zkušenostmi.

Velká část z těch, kteří odcházejí, nepochybně budou slovenští studenti českých lékařských fakult, kteří se jednoduše vracejí domů. Ani to není ale žádná katastrofa – mnoho z nich naopak v ČR zůstane a nahradí tak ty, kteří vyrazili do zahraničí „na zkušenou“.

Jako pacienti si budeme také muset zvykat na lékaře s cizokrajně znějícími jmény a trošku zvláštním přízvukem. Pokud ale plní veškeré odborné předpoklady a umí dobře česky, proč by i v českém zdravotnictví nemohli působit třeba Poláci, Bulhaři, Chorvati nebo Ukrajinci? O nutné koncentraci péče, redukci lůžek atp. již celkem komplexně pojednala kolegyně Čabanová zde .

Skutečný problém existuje v některých specializacích a v některých regionech. Nových praktických lékařů je podstatně méně, než by bylo potřeba na pokrytí potřeb obyvatel ČR, přitom jejich role není nahraditelná pokrokem v přístrojové technice a vytíženost stoupá i s ohledem na demografický vývoj celé společnosti. Mnozí praktici proto pracují hluboko do důchodového věku, mj. i proto, že jsou kladeny dosti malé nároky na jejich další vzdělávání a rozvoj. Dodnes např. praktické lékaře nic nenutí, aby měli v ordinacích počítače připojené na internet, odesílali výkazy, neschopenky a recepty elektronicky.

Podobná situace je u stomatologů, kde je navíc komplikována vysokou nákladností studia a požadavky nejen na schopnosti intelektuální, ale též manuální zručnost. V obou těchto profesích je nepochybně třeba důkladně uvažovat, jak podpořit jejich počty, a to vč. finanční podpory pregraduálního (u stomatologů) a postgraduálního (u praktiků) vzdělávání. Jednou z možností je rozšíření programu dotovaných rezidenčních míst, který se rozeběhl před pěti lety nejen pro praktiky, vážná diskuse by měla být i o nutné délce a komponentách povinné praxe v rámci specializačního vzdělávání. Prosté navýšení počtu studentů lékařských fakult však automaticky zcela jistě nebude znamenat více lékařů v nedostatkových profesích.

Lokální „nedostatkovost“ některých lékařů je pak problém, jejž je vhodné řešit spíše nástroji zdravotního pojištění. Stomatolog ve Šluknovském výběžku jistě bude mít méně atraktivní a méně výnosnou ordinaci, než kdyby působil v Praze, kde mnoho ordinací vůbec smlouvu se zdravotními pojišťovnami nemá a nepotřebuje. Přesto i tamní obyvatelé mají ústavní právo na místně a časově dostupnou zdravotní péči. Zdravotní pojišťovny by tedy měly být motivovány hrozbou významných sankcí, aby formou individuálních kontraktů a zvýšených úhrad „nalákaly“ lékaře i do těch méně oblíbených lokalit.