Dagmar Štafová: Nejsme výjimeční polobozi, ale lidé, kteří chtějí žít

    Jako dlouholetá členka spolku Mladých lékařů, aktuálně sledujíce situaci lékařů na rodné hroudě zpoza La Manche, mi prostě nedá nereagovat na mediální smršť po oznámení Ministerstva zdravotnictví, jaké (excelentní) platové podmínky čeští lékaři vlastně mají. A doufám, že určitá vzdálenost od ČR by mohla být v tomto případě výhodou.

     

    Hned zkraje chci napsat – z českého zdravotnictví jsem odešla na zkušenou, rozšířit si obzory, získat zkušenosti a později přinést to nejlepší nazpět. Finance v mém případě nehrály roli. V pomyslném listu proč odejít toto kritérium zaujímalo jedno z posledních míst. A přesto nebo právě proto si myslím, že i finanční ohodnocení naší práce je životně důležité!

    Tak nějak cítím, že je na čase nasypat trošku soli do vlastních (lékařských) ran. Je potřeba začít otevřeně říct a přiznat, že povolání lékaře je “jen” povolání. A to na prvním místě. Samozřejmě, že je to poslání, což je ze všeho nejvíce stále dokola omílané kliše, které znatelně stále funguje. Vím, že se mnou nebude velká část (služebně zkušenějších) kolegů souhlasit a bude můj názor považovat za částečně kacířský, ale asi právě díky odstupu, který teď momentálně mám a zkušenosti, kterou prožívám, se to nebojím napsat černé na bílém. Medicína je nádherné povolání, které osobně miluji a nevyměnila bych jej za nic, ale je to stále „jen“ práce. Zajisté, která je neuvěřitelně pestrá a naplňující, ale „jen“ práce. Že by bylo na čase si přiznat, že i já potřebuji z něčeho platit svoje životní náklady, a mít hlavně pocit, že je moje práce (společensky) uznávaná. A z toho plyne i adekvátní finanční ohodnocení. Ano, vím, že někdo může namítnout, že jsou čeští lékaři vydřiduši, kteří by chtěli pořád jen víc a víc peněz, ale vzhledem k tomu, jak se v poslední době kolem mne množí zprávy o tom, jak jsou ohodnoceny jiné profese, nesouhlasím, že je to oprávněné. Ano, pokud se podíváte na PRŮMĚRNÝ plat lékaře, jako na celkovou měsíční částku, tak jsem si jistá, že je víc než adekvátní. Ale! A teď se bavím hlavně o lékařích nemocničních, podíváme-li se na danou částku z pohledu hodinové mzdy je to…. k uzoufání? Zamyšlení? Přehodnocení? Pokud lidé s vysokou školou, již určitou zkušeností a zodpovědností berou 150Kč/hod je to vypovídající o společnosti, která si je takto “oceňuje”.

    Nepopírám, že vina je i na naši straně – někteří kolegové jsou schopni přistoupit (více či méně dobrovolně) na nevolnické podmínky některých nemocnic, a to z nejrůznějších (osobních) důvodů. Neshazujeme a nezrazujeme tím ale sami sebe? Když vlastně dovolujeme, abychom byli takto ohodnoceni? A vím, že často situace vedoucí k rozhodnutí kývnout na tyto, z mého pohledu až barbarské, podmínky, nejsou jen černo-bílé!

    Možná je na čase “sestoupit” z piedestalu výjimečnosti a začít znovu a znovu přesvědčovat naše pacienty, že jsme pořád jenom lidi. Kteří pracují a chtějí být ohodnoceni. Že býti lékařem neznamená být (polo)bohem. Přiblížit se lidem a vysvětlit, proč si myslíme, že cena lidské práce je v české kotlině tristní. A ukázat, že se o tom nebojíme mluvit.

    Věřím, že frustrace z nedostatečného (nejen) finančního ohodnocení, nabývá v posledních letech na významnosti. Proč tomu tak je? Dle mého názoru to bezprostředně souvisí s jednou skutečností – a to generační obměnou! Překvapivé? V současné době začíná v české společnosti převažovat a dozrávat generace, která má prostě jiný pohled na život a jeho piority. Chce žít. A tady se vracíme k tomu, co jsem již napsala – chce nejen dělat práci, která je úžasná, ale taky nechce obětovat medicíně (alespoň pevně doufám většina nás), celý svůj život. Chceme vidět i věci mimo nemocniční chodby! A nejen díky možnosti cestovat a pracovat v jiných zemích, dle mého, tato donedávna nenaplněná touha, stále roste.

    Ve Velké Británii, kde momentálně žiji a kde se medicíně věnuji, je celospolečenské postavení lékařů dosti odlišné od toho, které jsem ještě před několika lety zažívala na vlastní kůži ve zdravotnictví českém. Lékař je zde povoláním považovaným, ale nikoli zbošťovaným a vztah pacient – lékař je vztahem partnerským, nikoli otcovským. A na tomto rozhodně musí pracovat oba tábory společně. Lékaři jsou taky lidé, kteří potřebují, k tomu aby ze sebe dostávali každý den co nejvíce pro své pacienty, docenění! Peníze jsou jen jeden aspekt, ale bohužel velmi významný. Není tedy fér účelově zkreslovat data o tom, kolik čeští lékaři vydělávají, dokonce tyto částky přirovnávat k našim kolegům na Západě a prezentovat to jako to, že tímto si česká společnost (nejen) svých lékařů adekvátně váží. Nemohu nic jiného, než opětovně nesouhlasit. A má současná pracovní zkušenost toto jen potvrzuje – pokud jsme férově zaplaceni, tak jsme spokojenější a můžeme být hrdi, že žijeme v zemi, která zná cenu lidské práce. A my, čeští lékaři, bychom mohli začít být pokornější a upřímnější.

    MUDr. Dagmar Štafová