Jan Klusáček: Neomarxistická politika do vědy nepatří

    Když se politika plete do vědy, končí to dost často průšvihem. Ani sebelepší zákon přijatý sebevětší většinou v parlamentu nezajistí, aby pršelo v termínech předepsaných nařízením vlády nebo aby byla rakovina léčitelná vysokými dávkami levného vitaminu C místo drahou chemoterapií s nepříjemnými vedlejšími účinky. A právě ve zdravotnictví je pokušení pro politiky (a ještě více nejrůznější druhy aktivistů) extrémně velké.

     

    Naposledy jsme takový exemplární zásah měli možnost pozorovat před pár týdny, kdy se ve světových médiích objevila informace, že Světová zdravotnická organizace (WHO) plánuje rozšířit definici neplodnosti (jako zdravotního vady) z původního „nemožnost otěhotnění po 12 měsících pravidelného nechráněného pohlavního styku“ o „nemožnost najít sexuálního partnera“ či prostě „nepřítomnost pravidelného nechráněného pohlavního styku“. Člověk asi nemusí být profesor medicíny, aby chápal rozdíl mezi „nejde to“ a „ani jsem to nezkusila“.

    O tom, kdo má mít nárok na umělé oplodnění a kdo ho má mít placené z veřejného zdravotního pojištění, se mohou vést dlouhé politické diskuse. Ve vyspělém světě se typicky právo na umělé oplodnění odvíjí právě od splnění definice WHO, počet hrazených cyklů je pak určován arbitrárně, dle možností konkrétního zdravotního systému. Pokud se však tato definice radikálně rozšíří, pod rouškou „odbornosti“ (nakonec WHO je přeci přísně odborná, nepolitická mezinárodní organizace) dojde k radikálnímu průlomu do dosavadního modelu. Najednou bude moci umělé oplodnění podstoupit de facto každá žena, která prohlásí, že nemůže najít partnera, s nímž by mohla mít 12 měsíců pravidelně nechráněný pohlavní styk.

    Je přitom úplně jedno, zda se nám tento výsledek líbí či nikoli. Zastánci budou argumentovat klesající porodností a nutností co nejvíce zjednodušit „přístup k těhotenství“, odpůrci právem dítěte na znalost rodičů a na vyrůstání v úplné a harmonické rodině. Někdo bude dumat, zda je pro dítě lepší se nenarodit vůbec či narodit se single matce, která se pro umělé oplodnění rozhodla na základě okamžitého náhodného impulsu. To jsou všechno legitimní úvahy, se kterými se politici i odborná veřejnost musí vypořádat a před občany pak své rozhodnutí obhájit. Snaha aktivistů protlačit svou politickou agendu „umělé oplodnění bez podmínek“ jako odborný medicínský závěr je však krok na velmi šikmou plochu. Pokud WHO propůjčí své jméno prosazování takové agendy, reálně hrozí, že přijde o svou expertní legitimitu i jiných oblastech. Doporučení WHO tak ztratí váhu ve vztahu k boji proti šarlatánům, podpoře očkování a prosazování evidence based medicíny (tedy medicíny založené na důkazech) vůbec. A to by byla sakra škoda.

    Jan Klusáček

    Sdílejte
    Předchozí článekČí je adept na ministra Ludvík: Strany, komory, Babiše?
    Další článekZpráva z Izraele
    Jan Klusáček
    Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Pracoval jako poradce ministra, ředitel kabinetu a ředitel odboru legislativy Ministerstva zdravotnictví. V současnosti působí jako konzultant ve veřejné i soukromé sféře. Prezentované názory jsou jeho soukromé a nevyjadřují názory klientů