V minulých dnech uspořádal Zdravotnický deník diskuzi na téma Investic ve zdravotnictví (14.1.2020 – „Investiční konference Zdravotnického deníku“- viz článek ZD), kde byly rozebrány možnosti financování investic do českého zdravotnictví. Že je tato diskuze nanejvýš na místě, dokazuje mnohdy neuspokojivý stav hlavně budov řady nemocnic. Snad nejvíce je to patrné v Praze (kde vesměs nelze využít financování z evropských fondů), nebo v malých nemocnicích, jako kdyby určených k likvidaci.
Příčiny tohoto stavu hledejme v nepříliš vzdálené minulosti. Systém tvorby financování a plateb z veřejného zdravotního pojištění již od svého počátku nekalkuloval s úhradami tzv. odpisů nemovitostí, i když tato položka musí být součástí ekonomiky každého (i státem vlastněného) zařízení. Jinými slovy nemocnice státní i nestátní nemají z veřejného zdravotního pojištění kryty obnovy budov, pavilónů, ambulancí, atd. Že některé na to alespoň z části mají a to z důvodů „lepšího“ nastavení plateb od zdravotních pojišťoven nebo z důvodů dotačních titulů od zřizovatelů, někdy i na základě „neoprávněné“ veřejné podpory (viz rozhodnutí NS z roku 2014), je věc jiná. Faktem je, že tento systém je do budoucna zcela neúnosný, neboť je neprůhledný, nekoncepční a jen pro ty „více vyvolené“. Některým umožňuje takřka nemožné a jiným skoro nic. Holé přežití. Potřeby zdravotnictví jako celku a ekonomika jdou stranou.
Pojďme však k vlastním návrhům. Jistě lze souhlasit s tím, že je třeba nejen investování, ale zdravotnictví jako celek více otevřít soukromým prostředkům. Existují možnosti tzv. PPP projektů (Public Private Partnership), tedy společné projekty veřejného a soukromého sektoru, které obecně v ČR příliš nevyužíváme snad z obavy z dělby případného zisku, nebo ryze soukromé prostředky tam, kde není nutná nebo vhodná přímá účast státu. Samozřejmě věci může pomoci Národní rozvojový fond, kde by se prostředky bankovního sektoru využily na poskytnutí úvěrů s garancí státu a velmi nízký úrok a pomohly by s financováním velkých investic ve zdravotnictví. Problém, který se musí řešit, je nezbytná rentabilita provozu, tedy ekonomická návratnost investice v oblasti zdravotnictví. Ne, že by to nešlo vyřešit, ale jen obtížně si dovoluji představit, která nemocnice v ČR si může půjčit třeba 6 mld. korun například na deset let s úrokem (pouze) 1%. V podstatě to znamená roční splátku 630 miliónů korun. Toho takřka jistě nejsou schopny ani ty nejlépe prosperující nemocnice. Vždyť i „bohatý“ IKEM má v plánu novou výstavbu za 1,05 mld. Kč, přičemž sám se může podílet jen necelou polovinou.
Z výše uvedeného vyplývá, že pokud do systému chceme „pustit“ soukromé prostředky a není nutné se toho bát (jako vlastník soukromé ambulance několika odborností se musím starat o pacienty, jak nejlépe umím), pak musíme narovnat ekonomické prostředí českého zdravotnictví tak, aby nějaký soukromý investor byl ve větší míře ochoten tyto finance ve zdravotnictví investovat a to plošně, nejen v oblasti „třešniček na dortu“ jakými jsou například operace šedého zákalu nebo plastická chirurgie nebo centra umělého oplodnění či polikliniky. A aby prostředí českého zdravotnictví bylo ekonomicky stabilní a mírně rentabilní. Což bude stát další peníze. A kde je vzít? Například navýšením plateb za státní pojištěnce a s tím ruku v ruce provést reformu zdravotnického systému, například zavedením možnosti si v určitých případech na zdravotní péči hrazenou z veřejného zdravotního pojištění připlatit nebo kladením většího důrazu na prevenci či na snížení nadužívání zdravotní péče. Bez toho více soukromých investic nepřilákáme! A protože strukturální evropské fondy se budou dále objemově snižovat a státní přímé investice do sektoru zdravotnictví rovněž, uvedené kroky jsou naprosto nezbytné.
MUDr. Marek Zeman, MBA
