Jan Klusáček: V případě LZS raději vláda neměla dělat nic, to jí jde nejlépe

    Současná vláda pro české zdravotnictví udělala pramálo. Paralyzována permanentními spory mezi ministry financí a zdravotnictví zvládla jen využívat růstu daňových příjmů k občasnému přisypání pár miliard na zvýšení tabulkových platů zdravotnického personálu a zrušit regulační poplatky, čímž zase zdravotnictví o více než pět miliard připravila. V tomto případě však pravidlo „kdo nic nedělá, nic nepokazí“ neplatí. Vláda prostě tu a tam o něčem rozhodnout musí. Zdálo by se, že není nic jednoduššího, než rozhodnutí o pokračování systému zajištění Letecké záchranné služby: za celou dobu, co dosavadní model funguje, nedošlo k jedinému problému, služby jsou poskytovány na špičkové kvalitativní úrovni a za částku, o níž ani přes řadu politicky motivovaných policejních vyšetřování nikdo nedokázal objektivně říci, že by byla neadekvátně vysoká (naopak se prokázalo, že minimálně Armáda ČR létá na svém stanovišti podstatně dráž).

     

    Ještě z kraje tohoto roku to – byť minutu po dvanácté, protože ministerstvo zdravotnictví s vypsáním nového tendru nepochopitelně otálelo – vypadalo, že se nakonec vše podaří bez větších komplikací dotáhnout v zásadě na půdorysu současného systému (1 základna policie, 1  armáda, 8 soukromí poskytovatelé LZS). Pak ale i do letecké záchranky zasáhla neblahá ruka Andreje Babiše, který se začal ohánět dávno vyvráceným znaleckým posudkem, od něhož se následně distancovalo domovské pracoviště zpracovatelů, a tvrdit, že „všeci kradnú“ a chystá se rozkradení i tohoto tendru. Ať už to udělal z důvodů čistě politických, protože neodolal jedním hysterickým záchvatem zaútočit zároveň na sociálně-demokratického i občansko-demokratického ministra zdravotnictví, anebo jsou pravdivé zprávy, že se jeho investiční fond zajímal o koupi jednoho z dosavadních poskytovatelů, a když byl velmi důrazně odmítnut, rozhodl se pomstít, začal trvat na tom, že LZS má zajišťovat jedině stát. Názorová konzistence ho v tomto případě zjevně nezajímala, nad jeho několikaletým intenzivním bojem za privatizace Horských lázní Karlova Studánka a SLL Janské lázně, se už zavřela voda.

    Ministr Němeček pár měsíců kladl odpor, protože si uvědomoval, že budování nového státního podniku, který by měl zajišťovat leteckou záchrannou službu, je ekonomický i organizační nesmysl, ale pak, což mu není příliš ke cti, pokrčil rameny a rozhodl se v zájmu koaličního klidu leteckou záchranku obětovat. Protože je ovšem vyloučeno, aby se miliardová státní organizace dala postavit dříve než za tři roky, musel pět minut po dvanácté vyhlásit veřejnou zakázku na zajištění LZS po přechodnou dobu tří let. Ani tu mu ovšem ministr Babiš nedovolil vyhlásit smysluplně, protože trval na snížení počtu základen, z nichž budou soukromí poskytovatelé létat. Policie a armáda tak od 1. 1. 2017 dostanou k dosavadním základnám (každá složka jednu) i další dvě, o něž se budou muset postarat. Nikoho na dotčených úřadech přitom zjevně nerozrušuje, že už dnes PČR a AČR létají LZS mírně řečeno na hraně – nebo spíše za ní – zákona č. 49/1997 Sb., o civilním letectví a zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 216/2008 a nařízení Komise č. 965/2012. Porušování předpisů ovšem zajímá Evropskou agenturu pro bezpečnost letectví a European Helicopter Association. O „drobných provozních detailech“ v řádu desítek milionů, jakým je např. nově zrekonstruovaná základna LZS za krajské peníze v Plané, z níž ovšem AČR létat kvůli svým příliš těžkým a velkým vrtulníkům nemůže, takže bude využívat armádní základnu v Bechyni, čímž přijde celá investice na zmar, ani nemluvě.

    Výsledky tendru je v tuto chvíli obtížné komentovat, každý ze tří uchazečů by měl podle hodnotící komise získat smlouvu na dvě stanoviště, ovšem je veřejným tajemstvím, že toto rozhodnutí je v řadě bodů minimálně diskutabilní, takže ministerstvo zdravotnictví se v nejbližších dnech nejspíš stane adresátem dlouhého seznamu námitek. Místo všech technických otazníků, o nichž si cvrlikají vrabci na střeše, stojí snad za pozornost otázka, kde vezme slovenský uchazeč dostatek pilotů na dvě přidělená stanoviště, když ti, které uvedl do nabídky, dnes létají nepřetržitou službu na slovenských základnách. I pokud námitky smete ministerstvo ze stolu, zdaleka to neznamená, že stejně rychlý bude i Úřad na ochranu hospodářské soutěže. S předběžným opatřením, které zakázalo uzavření smlouvy, už má ostatně ministerstvo zdravotnictví zkušenosti z loňského roku, kdy de facto popravilo pilotní tendr na centrální nákup zdravotnických prostředků. Zatímco ovšem injekční stříkačky může každá nemocnice nakupovat dále sama, zůstává záhadou, co si plánuje ministerstvo počít, pokud 31. 12. 2016 skončí dosavadní smlouvy, ale nové bude mít zakázáno uzavřít od ÚOHS. Ťokovská cesta přes JŘBÚ („prostě jsme to nestihli“) prodloužit dosavadní smlouvy není možná, už kvůli likvidaci jedné ze společností, které LZS zajišťují doposud.

    Co se ovšem diskutovat dá již dnes celkem dobře, je materiál, jenž MZ poslalo před deseti dny do připomínkového řízení. Jde o výstup práce pracovní komise k dlouhodobému nastavení systému fungování LZS, v němž se doporučuje opětovné snížení počtu základen obsluhovaných policií a armádou na 1+1 od roku 2020 s tím, že ostatní provoz LZS z ostatních základen bude zajišťovat nově založený státní podnik. Přesněji řečeno: účelem dokumentu, jak se píše v úvodu, je analýza současného stavu a posouzení variant do budoucna, ale již při velmi letmém čtení je zřejmé, že vznikl pouze jako obhajoba již a priorně definovaného cíle, bez ohledu na jakékoli věcné argumentu. Tento dokument mimo jiné velmi ledabyle kvantifikuje náklady na vznik a činnost takového státního podniku, přičemž se pohybuje na tenké hraně mezi krajním ekonomickým optimismem a čirým pohádkářstvím a vůbec se seriózně nezabývá riziky vzniku nového státního podniku (např. co když se zasekne kterákoli z desítek veřejných zakázek, které bude nutno před zahájením činnosti realizovat, co když se výrobce opozdí s dodáním vrtulníků nebo některého vybavení, co když se nepodaří získat do služeb státního podniku nezbytný personál…).

    Vládě v případě letecké záchranné služby stačilo jediné, to co jí jde ve zdravotnictví nejlépe: nedělat nic. V zásadě bylo třeba jen zopakovat s dostatečném časovým předstihem před koncem dosavadní smlouvy, tendr z roku 2008. I tohle ale dokázala, ať už z mocenských či čistě politických důvodů, pokazit. Nezbývá než doufat, že nová vláda, která vzejde z voleb v roce 2017, mizerný dokument o vzniku nového státního podniku zahodí a vrátí se k ověřenému, funkčnímu a efektivnímu modelu. Jen škoda nesmyslně utracených peněz a nejistoty pro české pacienty i zdravotníky.

    Jan Klusáček                 

    Sdílejte
    Předchozí článekCo bude dál?
    Další článekPřipomínky ambulantních radiologů k úhradové vyhlášce
    Jan Klusáček
    Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Pracoval jako poradce ministra, ředitel kabinetu a ředitel odboru legislativy Ministerstva zdravotnictví. V současnosti působí jako konzultant ve veřejné i soukromé sféře. Prezentované názory jsou jeho soukromé a nevyjadřují názory klientů