Jak se (zkusit) neztratit, když v nemocnici dojde k újmě na zdraví

Mnoho lidí nemá úplně jasno v tom, co má nemajteková újma pokrývat. Její vyčíslení pak kritizují například s tím, že nestačí na invalidní vozík a přestavbu bytu na bezbariérový. K tomu ovšem tyto peníze určeny nejsou - podle soudce Roberta Waltra mají nahradit imateriální požitky, o něž člověk poškozením zdraví přišel, takže si místo jich pořídí jiné. Foto: koláž ZD

Pracovat ve zdravotnictví je z hlediska práva čím dál ožehavější. Jak opakovaně lékaři i nemocnice konstatují, stížností a soudů s pacienty přibývá – a do některých oborů se tak mladým doktorům moc nechce. Celá problematika má přitom několik úhlů pohledu. Velká část sporů srovná mimosoudně – podle odhadů pojišťoven jde o 90 procent. Právě pojišťovny se zároveň domnívají, že se dnes nemocnice někdy z obavy před medializací uchylují k mimosoudnímu vyrovnání i tehdy, když jsou v právu (psali jsme zde). Podle advokátky Marie Cilínkové se ovšem stává také pravý opak – totiž že pojišťovny nutí zdravotnická zařízení se soudit, i když rovnou pochybení uznávají.

 

„Rapidně přibývá žalob na nemocnice o náhradu škody, zejména nemajetkové újmy, také se zvyšuje pojistné plnění nemocnic. Český pacient stále dává přednost trestnímu oznámení před žalobou, přibývá ale obojího,“ konstatoval na konferenci Aktuální právní otázky českého zdravotnictví, která se konala v rámci akce Pražský právnický podzim, právník České lékařské komory Jan Mach. Sklon Čechů se soudit potvrdil už před časem pro ZD také odborník na kvalitu ve zdravotnictví David Marx. Podle něj může být důvodem zvyk, první nával rozhořčení i fakt, že je to zadarmo. Podle Marxe ovšem tato cesta není efektivní. „Medicína není tak jednoduchá, aby se ve většině případů mohlo říci, že došlo nade vši pochybnost k zavinění na straně zdravotnického pracovníka nebo zařízení,“ zdůvodnil Marx (více zde).

A jak to vypadá s četností poškození u nás? Podle Marie Cilínkové je v českých nemocnicích a u lékařů každý rok z nedbalosti poškozeno kolem deseti tisíc pacientů. Pro srovnání – ve Velké Británii je to podle statistik 42 tisíc, v Německu 38 tisíc. „Všude v nemocnicích dochází velmi často k poškozením. Jenže každý soudní znalec, když to bude váš známý, vám řekne: víte, chyba se dělá skoro ob den, my si to uvědomujeme, a když to není chyba závažná, přehlížíme to a ve zdravotní dokumentaci to upravíme,“ popisuje Cilínková, podle níž dochází k největšímu počtu pochybení, jako jsou pozdní zásahy či zastavení diagnostických šetření, v sobotu a v neděli.

Soudy na dlouhé lokty

Česká republika má ovšem podle advokátky v odškodňování medicínských věcí jedno nepěkné specifikum, které se vymyká evropskému průměru. „Severské státy – Švédsko, Norsko, Dánsko, vesměs v 95 procentech svoje pacienty odškodňují příslušnými ustanovenými komisemi. V ostatních evropských státech kromě Německa či Rakouska se odškodňování medicínských věcí pohybuje z počtu, který je napaden, minimálně na 50 procentech. V Rakousku byly ustanoveny takzvané pacientské fondy, kam se platí určitá část zdravotních poplatků a odtud se odškodňuje poškozené zdraví pacientů. My máme v tomto specifikum. Podle nového občanského zákona, ale i podle dřívějšího zákona o pojistné smlouvě, se lékaři a nemocnice z titulu odpovědnosti mohou pojistit. Jaká je realita? Cizí pojišťovny nemají zájem odškodňovat české pacienty. Výsledek je takový, že protože lékaři a ředitelé nemocnic nemají dostatek právních znalostí a nemají po ruce právníka, přistoupí na pojistné smlouvy, které jsou monopolní, nerovné. Tam odsouhlasí, že bez souhlasu pojišťovny neuznají odpovědnost a neodškodní. Výsledek je ten, že marně žádáte o mimosoudní odškodnění, podáváte žalobu, vyhrajete, máte odvolání pojišťovny jako vedlejšího účastníka, vyhrajete odvolání, máte dovolání a často to skončí u Ústavního soudu. Až tam teprve se podaří vyhrát,“ popisuje Cilínková.

Apeluje proto na právníky, aby svým známým lékařům zkontrolovali smlouvy a případně jim pomohli věc napravit. „Není nic horšího, než když musí lékař trapně stát před soudem a zpovídat se, co udělal,“ říká advokátka. Jako příklad uvádí případ z Jindřichova Hradce, kde primář na očním oddělení ve spěchu nepřijal šedesátiletou pacientku, která pak cestou domů oslepla. Důvodem byla výživa očních nervů s tím, že bylo potřeba dát injekci. Primář uznal chybu, chtěl prostřednictvím nemocnice ohlásit pojistnou událost a s postiženou pacientkou se vyrovnat. Jenže nastala právě výše popsaná situace. Výsledkem bylo, že se věc začala řešit trestně, a když lékař pochybení uznal, bylo stíhání podmíněně zastaveno. Navzdory všemu ale pojišťovna k mimosoudnímu vyrovnání nepřistoupila, takže bylo nutné podat žalobu a čekat na rozsudek.

Pomůže zákon o znalcích a tlumočnících?

K tomu, aby bylo možné pacientskou žalobu úspěšně dotáhnout do konce, je podle Cilínkové potřeba mít co nejpodrobnější popis od poškozeného, co se stalo a jaké byly okolnosti. Dále je pak nutná veškerá dokumentace včetně všech laboratorních podkladů či záznamů z CT – právě ty totiž u některých případů nakonec dokázaly, že skutečně k pochybení došlo. Velmi náročné ovšem bývá také nalezení znalce. „Těžko hledáte, kde se někdo s někým nezná, protože republika je malá,“ poukazuje Marie Cilínková. Dodává ale, že dříve než je ustanoven znalec, je třeba vyslechnout všechny, kdo se kolem pacienta pohybovali. Až když jsou známy všechny okolnosti léčení včetně dokumentace a výsledků vyšetření, je na místě povolat znalce.

Co se týče soudních znalců, vítá Cilínková chystaný zákon o znalcích a tlumočnících, který by měl platit od ledna 2018. „Zaplať pánbůh, že v návrhu nového zákona o znalcích je odpovědnost znalců, možnost kárného potrestání a docela vysoké pokuty. Někdy totiž vidíme, že se posudky hrozně rozcházejí, řada z nich je velmi povrchních. Zejména někteří profesoři se domnívají, že když už mají hodnost, tak mohou posudek odbýt,“ poukazuje advokátka. Připomeňme ovšem, že návrh pranic nenadchl Českou lékařskou komoru i další. Nelíbí se jim například podmínka přezkušování z právních předpisů či dohled nad znalci vykonávaný pracovníkem ministerstva spravedlnosti nebo krajského soudu. Komora pak naopak požaduje, aby znalec měl úroveň vedoucího lékaře nebo primáře. Více jsme psali zde.

Co se týče rozcházejících se názorů, vzpomněla Cilínková také novou metodiku k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (psali jsme také např. zde či zde). „Systém moc nefunguje a pojišťovny ji často nechtějí brát. Já jsem si u třech poškozených objednala tři posudky. U poměrně stejných poškozených stejného věku a stejných zranění za stejných okolností se dva posudky lišily o 600 tisíc, jeden o 180 tisíc. Moje kolegyně k tomu říkají, že často je až milionový rozdíl,“ poukazuje Marie Cilínková.

Dvojkolejný systém

Soudci se ovšem na metodiku dívají trochu jinak. Soudkyně Martina Vršanská z Krajského soudu Hradec Králové připomíná, že zákonodárce měl dle důvodové zprávy při koncipování nového občanského zákoníku (NOZ) v úmyslu ponechat posuzování odškodňování nemateriální újmy při škodách na zdraví na úvaze soudu. NOZ v paragrafu 2958 se tak pouze říká, že „při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.“ I soudce Nejvyššího soudu Robert Waltr přitom poukazuje na to, že plné odčinění újmy je značně iluzorní a hledisko „dle zásad slušnosti“ je velmi vágní. „Jak podle nich stanovit konkrétní peněžitou částku je velmi obtížné,“ konstatuje Waltr. Zároveň byla zrušena vyhláška 440/2001 s tím, že moc výkonná nesmí soud omezovat v nezávislém a individuálním posouzení nároku na náhradu újmy na zdraví.

„Nevím, do jaké míry vzal zákonodárce v úvahu, že jednání o náhradě škody na zdraví se neodehrávají jen před soudy, a nějaké vodítko či úvahu by potřebovali i škůdci, poškození, pojišťovny, zkrátka veřejnost, a to předtím, než se dostanou před soud,“ uvádí Vršanská.

Jak ale upozorňuje soudce Waltr, je paradoxní, že v zákoníku práce se šlo u týchž nároků, tedy bolestného a ztížení společenského uplatnění v pracovně právních vztazích, přesně opačnou cestou. Zde se v paragrafu 271c říká:

(1) Náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění se poskytuje zaměstnanci jednorázově, a to nejméně ve výši podle právního předpisu vydaného k provedení odstavce 2.

(2) Vláda stanoví nařízením výši náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění odpovídající vzniklé újmě, způsob určování výše náhrady v jednotlivých případech a postupy při vydávání lékařského posudku včetně jeho náležitostí ve vztahu k posuzované činnosti.

„Vládní nařízení bylo vydáno a je to takové oprášení oné zrušené vyhlášky. To, co jsme vyhodili dveřmi, se nám tedy vrátilo oknem. Problém teď je, do jaké míry jsou tyto dva systémy kompatibilní a je-li racionální a ústavně konformní, aby se v pracovněprávních vztazích odškodňovaly stejné újmy jiným způsobem než ve sféře občanskoprávní,“ přibližuje Robert Waltr s tím, že se nad dvojkolejností pozastavil v nedávném nálezu i Ústavní soud.

Náhrada nemajetkové újmy není na vozík

Co se týče občanskoprávních sporů, říká ovšem samotný NOZ v paragrafu 13, že „každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.“ Nejvyšší soud spolu se Společností medicínského práva a dalšími odborníky proto přistoupili k vytvoření výše zmíněné metodiky, která má doporučující, nezávaznou povahu a má sloužit jako pomůcka při stanovování výše škody.

„Soudci naprosto nejsou metodikou vázáni. Zákonodárce výslovně nepočítá s vydáním prováděcího předpisu, takže jediná další možnost, pokud by nebyla metodika, by bylo rozhodování na základě volné úvahy soudu. To by přinejmenším v začátcích znamenalo velké rozkolísání judikatury. Proto se pro řadu soudců může metodika stát vodítkem. I s existencí metodiky ale budou samozřejmě kolegové, kteří budou rozhodovat dle vlastní úvahy, i když si osobně neumím představit, jakým způsobem budou své úvahy odůvodňovat,“ myslí si Martina Vršanská.

Doplňme, že se metodika nevztahuje na v paragrafu 2958 zmíněné „další nemajetkové újmy“ a také na jednorázové náhrady nepřímých obětí při usmrcení nebo zvlášť závažném poškození zdraví osoby blízké. V tomto případě je totiž zasaženo právo na rozvíjení soukromého rodinného života, tedy ne jako ve výše uváděných případech právo na život a zdraví.

Soudce Waltr zároveň připomíná, že metodika neřeší ani nároky majetkové povahy, jako je ztráta na výdělku či náklady na péči o osobu a domácnost poškozeného. „Odborníci i neodborníci mají tendenci vytrhovat náhradu nemajetkové újmy z celého komplexu dílčích nároků, které může osoba poškozená na zdraví požadovat. Potom jsou velmi zkreslené náhledy na to, zda je částka nemajetkové újmy přiměřená. Opomíjí se, že je tu celá řada dalších nároků, které osoby mají, a až když je vezmeme v komplexu, dostaneme představu o tom, jaká náhrada je. Jsou nesprávné úvahy o tom, co všechno je možné si za náhradu nemajetkové újmy pořídit v tom smyslu, že nemůžeme říkat, že je částka nízká, protože poškozený potřebuje vozík a přestavět dům na bezbariérový. K tomu náhrada nemajetkové újmy neslouží; slouží k tomu, aby byly nahrazeny imateriální požitky, o něž člověk poškozením zdraví přišel, a namísto toho si opatřil požitky jiné,“ vysvětluje Robert Waltr.

Jako výchozí částka je nyní nastaveno 10,5 milionu korun (s valorizací průměrné mzdy se suma bude měnit), přičemž se číslo dle určitých hledisek kodifikuje směrem nahoru či dolů. Maximum je dvojnásobek uvedené částky. „Úprava podle našeho přesvědčení umožňuje individuální posouzení každého individuálního případu na straně jedné, na straně druhé zajišťuje i jednotu judikatury a předvídatelnost rozhodnutí a brání tak excesům,“ dodává Waltr. „Zmiňovaná různost závěrů znalců je dána tím, že metodika je do té míry se vyvíjející materiál, že zkrátka při její aplikaci tyto problémy hlavně zpočátku budou. Pak ovšem bude na soudu, aby nejasnosti mezi jednotlivými posudky odstraňoval a dobral se správného výsledku,“ uzavírá soudkyně Vršanská.

Michaela Koubová