Komunikací, hrdostí, drzostí. Tak odpovídá na otázku, čím si podle svého mínění přiklonila porotu na svou stranu, Marcela Murasová, vrchní sestra oddělení Neurochirurgie Městské nemocnice Ostrava. Mezi konkurencí, která čítala přes pět stovek zdravotních sester (i bratrů) z nemocnic po celé republice, se stala absolutní vítězkou soutěže BATIST Nej sestřička roku 2016.
Pochází z Brušperka, nyní krátce bydlí v Ostravě a od studií pracuje v jedné nemocnici. Při práci dokončila vysokoškolské vzdělání. Je zdravotníkem i ve svém rodném městě, dále členkou okresního fotbalového svazu ve Frýdku-Místku, dříve i aktivně fotbal hrála. Nyní pomáhá organizovat sportovní utkání pro mládež a navíc na nich působí jako zdravotník. V nemocnici zastává také funkci interventa a je školitelkou resuscitace pro nelékařský personál.
Chtěla jste být zdravotní sestrou odmala?
Asi tak od deseti let. Do té doby jsem chtěla být vším možným. Pak jsem se zúčastnila slavnostního pomaturitního vyřazování zdravotních sester v Nové Jičíně, mezi nimiž byla i moje teta. Bylo to tehdy ještě ve starých uniformách s naškrobenými čepci. Moc se mi to líbilo. Tehdy jsem si řekla, že chci být taky zdravotní sestra. Vystudovala jsem střední zdravotnickou školu ve Vítkovicích a nastoupila do městské nemocnice v Ostravě.
Tam pracujete už dvaadvacet let. Na stejném oddělení?
Začínala jsem na traumatologické části chirurgie, ale asi za tři čtvrtě roku mi to přestalo stačit. Zdálo se mi to málo akční. Mám ráda výzvy a také jsem toužila po dalších vědomostech. Požádala jsem tedy o přeložení na jednotku intenzivní péče na právě vznikající neurochirurgii. Tehdy mi vrchní sestra vyhověla, přeložila mne na JIPku, ale musela jsem zůstat na chirurgii. Na neurochirurgii jsem nastoupila jako staniční sestra v roce 2008. O rok později jsem se zde stala vrchní sestrou.
To se ale neobejde bez dalšího vzdělávání. Doplňovala jste si je?
Průběžně pořád. Jak se medicína vyvíjí, také ošetřovatelství má svůj směr a cíl a potřebuje erudované zdravotní sestry. Ještě během práce na JIP jsem si udělala pomaturitní specializační studium, pak jsem si v Opavě dodělala bakalářské studium ošetřovatelství a skončila jsem s červeným diplomem. Tak jsem si řekla, když mi to tak jde, že to dotáhnu do konce. Na Ostravské univerzitě jsem pak absolvovala magisterské studium geriatrie a k tomu management a ekonomiku ve zdravotnictví.
Na vzdělávání sester jsou rozporuplné názory. Jak se na ně tedy díváte na základě vlastních zkušeností?
Současné vzdělávání je strašně zdlouhavé. Aby byly hotové sestry, musí absolvovat kvanta studia. Pokud dívka absolvuje stření zdravotnickou školu a musí studovat ještě další tři roky, aby byla hotová sestra, chápu, že je to pro ně hodně. Jiná je situace, když se někdo rozhodne zdravotní sestrou stát po gymnáziu. To je vyšší vzdělání nutné. Velký důraz ale kladu na praxi. Studium může být jakkoli dlouhé, ale pokud tam chybí dostatečná praxe, není to dobré. Navíc si myslím, že další studium by mělo následovat až po určité době praxe u lůžka.
Také k vám na oddělení přicházejí budoucí sestřičky na praxi. Jak je vnímáte?
Mají obrovskou spoustu vědomostí, ale je pro ně složitější aplikovat je do praxe. Nevím, z jakého důvodu. Ony třeba určitý postup teoreticky znají, ale neumí jej použít. Ale neříkám, že nejsou šikovné.
Jak dlouho vlastně trvá, než se absolventka zapracuje?
Minimálně půl roku je třeba, aby se jí někdo věnoval a vysvětloval vše potřebné, popostrkoval ji po správné cestě. Ale ona na to má nárok a myslím si, že by zaškolení nemělo být kráceno.
Kdybyste měla tu moc, co byste změnila?
Určitě počty lidí na odděleních. Já bych potřebovala, aby na jednu sestru bylo maximálně pět pacientů. Nyní je to polovina oddělení. Pokud hovoříme o denní směně, jedna sestra má na starosti deset až dvanáct lůžek. Na noční směně je sestra sama na celé oddělení. Je to hodně náročné. A také peníze jsou důležité.
Kolik by tedy podle vašich představ měla sestřička, která naplno pracuje, brát?
Tak pětadvacet tisíc a více. Od toho bychom se měli odrazit. Samozřejmě záleží také na odbornosti a práci, kterou sestřička dělá. Částka mi ale vychází z toho, jaké jsou dneska nájmy, náklady na dopravu, spousta sester dojíždí, má děti a další náklady.
Uvažovala jste někdy o odchodu ze zdravotnictví?
O odchodu nikdy, spíše o přesunu jinam. Přemýšlela jsem i o změně nemocnice, jestli tady nejsem už dlouho. Strašně ráda čelím výzvám a mám ráda změnu nebo když třeba mohu dělat něco jinak.
Co vás tedy u práce drží?
Baví mne na tom, že mám možnost lidi někam směřovat a vést. Hodně ráda s lidmi mluvím a vím, že mám jako sestřička, zejména u straších pacientů, moc formovat je a někam vést. Třeba jim něco jen vysvětlíte a uklidníte je, a potom do nich nemusíte cpát tolik léků. Snažíme se je vést ve smyslu prevence i třeba odnaučit různé zlozvyky. Prostě aby se i v nemocnici cítili jako osobnost.
Máte profesní sny?
Ještě mi chybí náměstkyně (smích). Ale tu tady máme skvělou. Mě prostě láká, když je někde nějaký problém, jít a vyřešit ho.
Rozhovor s vítězem soutěže BATIST v kategorii Nejsestřička Sympatie 2016 Jakubem Šestákem z FN Brno si můžete přečíst zde.
-ova-
