Lidovci nemají program pro zdravotnictví, ale proč by se namáhali?

Poslanec Ludvík Hovorka je svérázný politik často bojující proti větrným mlýnům a prosazující nesmyslné změny zákonů (na obrázku), k němuž se někteří lidovci raději ani nehlásí. Na kandidátce je ale na druhém místě a určitě, pokud lidovci postoupí do sněmovny, bude zvolen. Naopak respektovaný zdravotnický expert Tom Phillip zůstává stranou a kandiduje až ze šestého prakticky nevolitelného místa v Praze. A tak je to i s lidoveckým programem. Mohl by být zajímavý, ale je prázdný. Foto: Koláž ZD

 

Podpoříme hospice a do každé obce nad jeden tisíc obyvatel nainstalujeme jednoho lékaře. To jsou základní dva pilíře programu KDU-ČSL. A jaké jsou ty další? Žádné. Lidovci si zřejmě řekli, že jako klidná síla někde mezi pravicí a levicí, která musí hlavně přežít, se raději k ničemu voličům nezavážou. Zdravotnický deník analyzuje nabídky politických stran pro zdravotnictví a KDU-ČSL je další v řadě těch „tradičních“, které zklamaly (již jsme hodnotili ODS a také ČSSD. V kontrastu s tím je hnutí ANO, které naopak překvapilo, avšak tam šlo o daleké vize a nikoliv o program pro nejbližší léta). Lidovcům dal soupis předvolebních slibů nejméně práce, když náš rezort odbyli dvěma odstavečky. Přitom KDU-ČSL bylo kdysi v pravicové a nyní levicově-oligarchické vládě a v obou případech nějak zdravotnictví ovlivnila.

 

Za éry pravicové vlády Mirka Topolánka se lidovcům podařilo destruovat zdravotnickou reformu. Za vlády Bohuslava Sobotky se podíleli na likvidaci poplatků, byť se jinak v dlouhodobém programu i v rozhovoru předsedy strany hlásí k rozumné míře spoluúčasti. Lavírují mezi tím, co prý chtějí a co mohou. Tu se k něčemu přihlásí, tu od něčeho distancují a výsledkem je, že vlastně nevíme, co ve zdravotnictví prosazují, kromě marginálií. Široké rozkročení reprezentují nejlépe osobnosti, které se zdravotnictví ve straně věnují – od exministryně Zuzany Roithové, až po svérázného poslance Ludvíka Hovorku. Podle předsedy Pavla Bělobrádka je hlavním mluvčím KDU-ČSL pro zdravotnictví Vít Kaňkovský. Tento rozumný poslanec a exředitel nemocnice v Havlíčkově Brodě prosadil několik drobných užitečných změn, ale není nositelem nějaké čitelné vize. Velký potenciál má zkušený politik a zdravotnický expert (také lékař) Tom Phillip, který se ovšem usadil ve svém křesle odborného náměstka ministra zdravotnictví, garantovaném služebním zákonem a nezdá se, že by ho lákal politický boj, nebo – že by snad – chtěl prosazovat nějaké systémové změny. Veselé přitom je, že, když si návštěvník rozklikne na webu KDU-ČSL rubriku zdravotnictví, jako první na něj vykoukne předvolební šot z roku 2013, kde Tom Phillip vysvětluje pražskému (i tehdy) lídrovi Danielu Hermanovi, jak je třeba citlivě nastavit poplatky.

Produkce lékařů made in KDU

Volební program KDU-ČSL pro sněmovní volby v roce 2017 je prošpikovaný velice pěknými marketinkovými hesly. Jmenuje se Zodpovědně pro společný domov, s podtitulem Řešení pro tři generace a jednu společnou budoucnost České republiky. Jak se promítá takto velkolepě označená ambice ve zdravotnictví?

Nijak. Podívejme se na dva jediné body zdravotnického programu. V prvním se uvádí: „Zaměříme se na řešení nedostatku lékařů v menších sídlech, každá obec nad 1000 obyvatel si zaslouží svého praktického, dětského a zubního lékaře: zejména zavedením motivačních programů pro mladé lékaře, bonifikací výkonu zdravotní péče v malých sídlech. Vykonáme systémové změny k podpoře menších venkovských ambulancí praktických lékařů a zubních lékařů: tzv. malá praxe.“ Téma je samozřejmě v pořádku, lidovci jsou spíše stranou venkova. Problém je, že nevíme, jak k návrhu dospěli, jak ho propočítali, jaké znamená náklady a kolika obcí by se doplnění lékařů týkalo. Proč lidovci vybrali zrovna jeden tisíc lidí, také není jasné.

V obcích do 999 obyvatel žije podle statistiků 17,1 procenta populace ČR. Vyjádřeno z „druhé“ strany žije v 1434 obcích s počtem obyvatel jeden tisíc a více zhruba 7, 2 miliónu lidí.  To jsou všechno aktuální data ČSÚ. Ze statistiky ÚZIS z roku 2013 víme, že péči o dospělou populaci zajišťovalo 5331 praktiků, na jednoho připadalo průměrně 1623 pacientů, to znamená, že se všichni tito lékaři starali o cca 8,6 miliónu lidí (je to ve skutečnosti trošku složitější, počítáme-li úvazky či fyzicky doktory, ale pro náš účel to postačuje). Takže teď už nám lidovci jenom dluží čísla, která by prozradila o kolik by měl stoupnout počet nejen praktiků, ale i zubařů a pediatrů a kolik těch obcí je postrádá. Možná by také mohli dodat, proč je postrádají a zda je to skutečně trápí. Pak by mohli připojit nápad, kde ony praktiky seženou. Zřizování malých praxí je hezká myšlenka, ale opět o ní nic nevíme. VZP zkusila velkorysý projekt podpory praktiků v odlehlých oblastech, ale terén reagoval chladně. Nabídne KDU-ČSL něco víc, má zázračný recept? Česká republika je tradičně hodnocena jako země s vynikající dostupností zdravotní péče, dokonce by se dalo říci, že je tato dostupnost tak trošku „nad poměry“, čili lepší než v mnoha vyspělejších zemích, kde jde do zdravotnictví mnohem více peněz. Zajištění udržitelného financování, a to nejen malých praxí, ale obecně zdravotnictví, program KDU-ČSL neřeší.

Samé otázky… Žádné odpovědi

Druhý a poslední bod programu zní: „Dokončíme kroky ke komplexnímu řešení organizace a financování paliativní a hospicové péče. Podpoříme všechny formy péče o nevyléčitelně nemocné: mobilní hospicová péče, odlehčovací péče, ambulance bolesti, kamenné hospice.“ Takový bod samozřejmě v programu křesťanské strany nemůže chybět. Není ale vysvětleno, co vlastně lidovci „dokončují“, kdo a kde s tím začal a jak taková podpora vypadá? Odkud se tyto peníze vezmou? Jaké částky, na jaké počty například hospiců? Samé otázky, žádné odpovědi. Navíc můžeme dokladovat, že to byl právě lidovecký poslanec Ludvík Hovorka, který naopak hospicové péči házel klacky pod nohy. „V pilotním projektu paliativní hospicové péče dosahují náklady v průměru 1300 korun za jeden ošetřovací den, a to je částka, která se blíží průměrné úhradě třetí kategorie pacienta v nemocnici následné péče. Podle mého názoru tedy vychází pilotní projekt jako příliš nákladný,“ řekl Hovorka o projektu, který měl zavedení této péče usnadnit, a to na 47. schůzi zdravotního výboru, která se konala letos 19. dubna. Porovnával přitom dvě různě náročné služby a tedy jeho argument nebyl korektní.

Jestliže lidovci předkládají v tomto volebním období tak chudý program, zkusili jsme se opřít o další záchytné body, abychom se je snažili pochopit. Zabrousili jsme do sjezdového dokumentu Základní směr politiky KDU-ČSL pro období 2017-2019. Obsahuje dva odstavečky o zdravotnictví. Jeden se nazývá Zdraví nesmí být otázkou příjmů a druhý Prevence znamená lepší život (dají na ní prý více peněz).  Jsou tam obecné deklarace, které můžeme shrnout do věty, že KDU-ČSL nenechá žádného nemocného bez pomoci. Věta „Lékařský a medicínský pokrok zde musí být pro každého,“ vystihuje asi nejlépe bezobsažnost celého textu, nehledě na to, že slova „lékařský“ a „medicínský“ jsou synonyma. Také další věta, že „Plně hrazená péče by měla být prováděna přesně na míru ambulantním, domácím, specializovaným a lůžkovým výkonům,“ je poněkud divná, péče by měla být snad prováděna především na míru pacientům, když už se o ní takto píše.  Lidovci slibují pro tuto jakousi dvouletku zajištění svobodného výběru lékaře, uznání pečujícím profesím i kontrolu pacientů nad svými zdravotními údaji. „Nebráníme se sociálně citlivému navýšení spoluúčasti pacientů a možnosti hrazení nadstandardů ve vybraných případech,“ píší také. Co to znamená, že spoluúčast je potřebná, nebo není potřebná? Nebo, že když někdo na lidovce „zaklekne“, tak tedy budou souhlasit?

Nemůžeš-li splnit, neslibuj

Odpověď na otázku, proč je letošní program KDU-ČSL tak stručný až je prázdný, možná najdeme v programu pro volby v roce 2013. V něm lidovci slibovali zcela konkrétní a zajímavé body, které ale vláda většinou nesplnila (plnění programového prohlášení vlády se budeme v ZD věnovat zvlášť), například podmínky pro tvorbu standardů, pravidla pro utváření sítě zdravotnických zařízení, „prosadíme sociálně únosnou míru spoluúčasti pacientů“ – limit poplatků za hospitalizaci (ztratil smysl úplným zrušením poplatků, u kterého lidovci asistovali, i když „nesouhlasili“), opatření proti zastavení úbytku praktických lékařů, usnadnění převodů lékařských praxí, zákon o neziskových nemocnicích a o univerzitních nemocnicích, zřízení dozorového orgánu nad zdravotními pojišťovnami, rovné příležitosti při získávání smluv mezi zdravotními pojišťovnami.. atd  atd.

Z programu KDU-ČSL se povedlo zvýšit platby za státní pojištěnce, snížit DPH na léky a navrátit hrazení lázeňské péče. Většina bodů ale zůstala na papíře. A tak se lidovci poučili, nyní ten papír nechali téměř prázdný. Nikoho neurazili a s každým si mohou padnout do náruče.

Tomáš Cikrt