Politici by měli ze zdravotnictví odejít, doporučuje Sotirios Zavalianis

"Celý můj byznys plán spočívá v nalézání lidí, kteří mají životní cíl něco dosáhnout, a já jim to umožním. Vlastně se vezu na jejich snaze uspět a doufám, že budu úspěšný i já," říká Sotirios Zavalianis. Foto: archiv

Žaluje Ministerstvo pro místní místní rozvoj i Středočeský kraj, obrací se na  OLAF i antimonopolní úřad. Bojuje za právo soukromého provozovatele, který poskytuje veřejnou službu, na stejné podmínky, jaké mají státní zdravotnická zařízení. Chce se také ucházet o evropské peníze a nebýt ze soutěže už řadu let vyřazován pod různými formálními záminkami. Podnikatel Sotirios Zavalianis, kterému patří Multiscan v Pardubicích i nemocnice v Hořovicích a Berouně, by vlastně všechno tohle dělat nemusel. Jeho zdravotnická zařízení prosperují tak, že už musí odmítat pacienty, nemá problém s nedostatkem personálu, dokázal vydělat a sehnat miliardy na nové a velmi smělé investiční projekty, jako je centrum duševního zdraví, nebo hospic pro děti. Jenže, pokud s ním chvíli hovoříte, záhy pochopíte, že tento muž, který si nebere v rozhovoru servítky, je zvyklý jít za svou vizí jako buldozer. Politiky by ze zdravotnictví úplně vyřadil, protože do něj vnáší korupci a nemají odvahu lidem říkat pravdu. Naopak cíleně vyhledává spolupracovníky  – lékaře, kteří chtějí dokázat něco víc, než jejich kolegové a jimž je připraven plnit jejich sny o skutečně kvalitní péči o pacienty.

 

I po téměř třech desítkách let života ve svobodné společnosti má stále velká část veřejnosti pocit, že soukromá firma nemůže ve zdravotnictví poskytovat veřejnou službu. Narážíte na to?

Tuto myšlenku podsouvají lidem politici, kteří nemají jiná témata. Samozřejmě, že laická veřejnost, které není obeznámena s celou problematikou, věří populistům. V ČR ale existuje jeden závazný právní rámec a ten nerozlišuje zdravotnické zařízení ministerské státní, krajské, nebo soukromé. My musíme ctít pravidla, která stát, respektive zákonodárci určí. Pro nás platí stejné předpisy, kontroly, nařízení. Nemůžeme si ani jako soukromý subjekt dělat co se nám zamane.

A chová stát stejně férově ke svým zdravotnickým zařízením jako k soukromým?

Ne. Neférovost spočívá v tom, že státní úředníci nabyli dojmu, že musejí pomáhat státním a krajským organizacím. Na nás zapomínají, snaží se přizpůsobit pravidla tak, aby byla státní a krajská zařízení vždycky ve výhodě. Vidíme to podle toho, jak se rozdělují krajské peníze. Zdravotnictví by ale mělo fungovat nezávisle na rozpočtu krajů. Kraje tu nejsou od toho, aby ucpávaly díry ve zdravotnictví. Namísto toho by bylo lepší se podívat na celý systém a pokud je nefunkční, měl by být změněn. Samozřejmě, že je lákavé dělat ze zdravotnictví velkou politiku.  Politik získá body, když zachová, nebo pomáhá zachovat krajské nebo státní špitály. Je to takový oblíbený folklór.

V České republice není správně chápáno, kdo je to soukromý provozovatel. Jsou soukromníci, kteří poskytují estetické služby, operace, lasery, opravy nosů, opravy jiných částí těla. Pak jsou tu ordinace, které mají trochu jiný režim. A nakonec jsme tu my soukromí poskytovatelé, kteří poskytují veřejnou službu. A to je o něčem jiném. My za služby nevybíráme peníze přímo od obyvatel, i když jsme soukromé zařízení. Jsme hrazení z peněz, které pojišťovny dávají za své pojištěnce.

Mé nemocnice jsou všeobecné, dělají veškerou péči a nevybírají si rozinky, aby mohly vydělávat.

Obvykle ale zastánci selektivní podpory státních či krajských zařízení argumentují v tom smyslu, že si soukromník vytáhne veřejné peníze z pojištění pro svůj zisk, kdežto ta „jejich“ zařízení je dávají výhradně ve prospěch pacientů.

Chápu, ale my jsme firma, která poskytuje vysoce kvalitní služby, jako provozovatel máme zisky, oproti těm, kteří mají ztráty, a tyto zisky reinvestujeme do rozvoje zdravotnických zařízení. Kdokoliv se podívá na naše zařízení, vidí, že jsou spíše přeinvestované. Čili není pravda, že my sebereme peníze a někam je vyvádíme. Kdybychom něco takového dělali, jsou tu orgány, které nás mohou kontrolovat. Nemohou nás ale předem označit, že jsme podvodníci a oni, protože jsou stát, jsou ti čistí. Většina soukromých provozovatelů, jichž v republice zase až tolik není, investuje, dokonce se zadluží, aby mohla dále investovat a služby, které poskytují, nejsou horší, než služby státních, nebo krajských organizací. Rozdíl je v tom, že my máme osobní zájem na tom, abychom nezkrachovali. Vybereme proto lepší management. Děláme to, co pacienti potřebují. Mé nemocnice jsou všeobecné, dělají veškerou péči a nevybírají si rozinky, aby mohly vydělávat. Děláme internu, pohotovost, neurologii, prostě oblasti, o kterých nikdo nemůže říct, že jsou lukrativní.

Zastavme se právě u interny. Řada malých i krajských zařízení má interní oddělení v totálním rozkladu a zdůvodňují to tím, že za to nemohou, protože jim tuto péči pojišťovny adekvátně nezaplatí. Jak dosahujete toho, aby vám interna fungovala?

Interna je z podstaty věci a díky současným úhradovým mechanismům ztrátovou záležitostí. Podobně je na tom ale neurologie, infekce, psychiatrie atd., podfinancováno je velké množství oborů. Přesto, že je interna ztrátová, musí existovat v nejvyšší kvalitě, protože ukazuje kvalitu celé nemocnice. Nemocnici musíme brát jako organismus, který funguje jako celek. Nemůžeme parciálně říct, to se vyplatí a to se už nevyplatí. Byly takové snahy nějakých expertů, ale nemocnice, které na ně přistoupily, brzy skončily.

Soukromí provozovatelé, jejichž zařízení jsem viděl, jako je Vamed Medittera tady ve Středních Čechách, Privamed v Plzni, nebo zařízení v Šumperku, kde je zase jiný provozovatel, poskytují kvalitní služby. Máme svobodnou volbu výběru nemocnice, a kdyby soukromníci poskytovali špatné služby, dávno by zkrachovali. Asi fungují dobře, když mají pořád pacienty.

Tady ve středních Čechách je hustá síť nemocnic, přesto máte hodně pacientů, lidé vás vyhledávají?

Ano. V Česku panuje takový zlozvyk, vždycky poukazovat na věci, které nefungují. Když se mluví o privatizaci, každý vzpomíná na Poldi Kladno. Proč nevzpomínají na Škodovku, ze které se stala světová firma, která prodává víc než milion aut ročně? Samozřejmě ve zdravotnictví byla učiněna i špatná rozhodnutí, objevili se špatní provozovatelé, ale nemůžeme to brát paušálně. Nejde prostě říct, že každý, kdo podniká ve zdravotnictví, musí být podvodník a jedinou jeho snahou je pozabíjet lidi.

Ostatně příklady špatných i dobrých zařízení máme i v té státní, či krajské sféře…

A nějací heparinoví vrazi se nevyskytli v soukromých špitálech. Vyskytli se ve státním špitále.

To je ovšem výjimečná událost, která se může stát kdekoliv.

Ano, může se stát kdekoli. Ale kdyby se něco takového stalo v soukromé sféře

To by bylo haló?

Myslím, že ano.

Na druhou stranu musím říct, že v ČR není určená síť nemocnic nějakým věstníkem. Jediným kritériem je, kdo má a kdo nemá smlouvu s VZP. Máme-li smlouvu s pojišťovnou, přeneseně poskytujeme veřejnou službu.  Všichni ale vědí, že síť nemocnic je v Česku moc hustá. Stát, aby nemusel některé pozavírat, jakoby zapomíná, že vstupem do Evropské unie mu vznikla povinnost určit síť nemocnic. Systém pořád nějak funguje, lidé žijí tím, čím je krmí politici, že totiž všichni dostanou vše v největší kvalitě a úplně zdarma. Pravda je ale trochu jinde.

Pojišťovna se stará jenom o své tabulky, žádná snaha  platit podle úrovně poskytované služby tady není a dlouho nebude.

Lidé si ale umí najít kvalitu, respektive jdou tam, kde se k nim chovají dobře, nebo kde mají dobré reference. Umí to samé zdravotní pojišťovny? Když s nimi vyjednáváte o úhradách, zajímá je jak se postaráte o pacienty?

Ne. Pojišťovna se stará jenom o své tabulky. Když chce něco škrtnout, vytáhne tabulky a spočítá například, zda chybí, nebo nechybí personál. Oni nekontrolují budovy, prostory, kde jsou poskytované služby. Nezajímají se v jakých podmínkách jsou pacienti, v jakých pokojích, jestli je tam sociální zařízení, nebo není, jaké jsou přístroje, materiály, prostě o nic. Oni jsou jak ze starých dob – nezáleží jim na kvalitě, dají vám peníze a s nimi si dělejte, co chcete. Žádná snaha pojišťoven platit podle úrovně poskytované služby tady není a dlouho nebude. Opakovaně říkám, že provozovatel, např. v LDN, který má klimatizované pokoje po dvou klientech, velké tělocvičny, k tomu terapie, další služby pro pacienty zdarma, dostane stejné peníze, jako když má šestilůžkové pokoje bez klimatizace, bez větrání a jedno sociální zařízení na chodbě. Tím pádem tu ani není žádný tlak na investice do zdravotnictví, na zkvalitnění služeb. Nikoho tento aspekt nezajímá.

Ale vy přesto investujete. Jak vlastně v takovém prostředí své podnikání utáhnete?

Zvýšenou efektivitou. Samozřejmě jakmile někdo uslyší tuhle otázku, hned má jasnou odpověď: zkorumpovali jste všechny, máte vyšší individuální sazbu a tím pádem okrádáte systém a tak vyděláváte. Pravda ovšem je úplně jiná. Naše nemocnice byly za rok 2016 na 85. příčce nejhůře placených nemocnic. Já mám individuální sazbu hodně pod třiceti tisíci korunami. Podmínky, které máme my, jsou podstatně horší, než jaké mají krajské, nebo fakultní nemocnice.  Zvládáme to, ne proto, že máme lepší platby od pojišťoven, nebo dostaneme lepší individuální sazbu, než jiné špitály, ale proto, že jako soukromý subjekt máme management, který svou práci umí. Snažíme se vytěžit jak stroje, tak náš personál.

Nelíbí se mi, jak jsou rozdělovány evropské peníze a to, že za posledních deset let nemám právo žádat o kterýkoliv evropský projekt.

Jestliže je české zdravotnictví právně nastaveno tak, že by tu vedle sebe měli poskytovat veřejnou službu různí provozovatelé, soukromí i státní, a mělo by se férově rozhodovat o úhradách podle toho, jak kvalitní péči nabízejí, cítíte se přístupem státu poškozeni?  Jak se bráníte?

Necítím se poškozený, protože když jsem do té hry vstoupil, pravidla byla určená. Věděl jsem do čeho jdu. Nemohu teď začít plakat, že jsem to nevěděl. Jen se mi některé věci nelíbí.  Snažím se je změnit, ale pro mě je to spíš taková filozofická, než faktická úvaha. Naše zařízení prosperují, ve velkém investujeme, máme, pokud to mohu říct, spokojené zaměstnance. Snažíme se pro ně dělat maximum možného v daném období.

Nelíbí se mi, jak jsou rozdělovány evropské peníze a to, že za posledních deset let nemám právo žádat o kterýkoliv evropský projekt. Tomu se snažím bránit. Zatím neúspěšně. Nelíbí se mi také, že poskytujeme stejné služby, jaké poskytují jiné nemocnice a ony dostanou třeba za pohotovost pět miliónů ročně a my nedostaneme nic. Tento rok, ještě s nástupem pana Kupky na Středočeský Kraj, nás poprvé vyzvali a možná budou alespoň v tomto směru podmínky pro pohotovosti rovné. Zatím jsme podepsali smlouvu a doufáme v nastavená pravidla. Ale deset let jsme byli přehlíženi.

Ale když kraj, nebo stát podporuje svá zařízení, tak vás to musí v soutěži přeci poškozovat…

Ano, dobře, poškozuje, ale výstižnější je říci, že mi to vadí. Vadí mi, když máme vedle sebe špitál, který investuje z úvěru se státní garancí a který je dotován krajem, jenž mu platí úroky. V Kladenské nemocnici byl propad přes 90 miliónů korun, k tomu jim garantují úvěr ve výši skoro dvou miliard korun, který bude splatný za dva, tři roky a je jasné, že nemocnice do té doby nevytvoří rezervu. Zase vezme kraj dvě tři miliardy a jednorázově zaplatí anebo sjedná nový úvěr. Kraj dotuje ztrátové pediatrie, ztrátové pavilony atd., nebo se snaží o různé kličky, kdy opravují parking, aby tam mohli nasypat peníze. Přesto jsou jejich nemocnice podinvestovány a v problémech. My jsme přitom schopni fungovat i bez těchto podpor a mít nemocnice luxusní.

Co konkrétně vám vadí v oblasti evropských dotací?

To je kapitola sama pro sebe. Evropské peníze by asi měly skončit. Protože, abych to řekl jemně, je to takový způsob, jak politici mohou firmy korumpovat. Pochopil jsem, že nejdříve se vymyslí, kdo peníze dostane. Pak se na to napasuje nějaký národní zájem, z toho se udělá program a pak se ty peníze rozdělí. Bohužel za posledních deset let jsme byli vždycky vyloučeni. Nikdo nám nedal šanci nějaký náš projekt reprezentovat. A pokud jsme už někdy nějaký projekt prezentovali, našli nějaký způsob, jak nás přeci jen vyloučit. Samozřejmě pro nás by byly evropské peníze obrovskou pomocí.

Mohl byste uvést nějaký příklad, kde myslíte, že byste mohli využít evropské peníze, které by prospěly nejen rozvoji vašich zařízení, ale řekněme nějak šířeji obyvatelům kraje?

Například jsme připravili projekt nového pojetí psychiatrie. V Berouně jsme chtěli postavit super funkční zařízení, které by mohlo pomáhat obrovskému množství lidí s různými psychickými problémy. V současnosti je tu obrovská psychiatrická nemocnice v pražských Bohnicích, kam se ale bohužel zapomnělo několik desetiletí investovat a i když tam personál a doktoři dělají, co mohou, tak samozřejmě zázemí a stav budov, jim v tom vůbec nepomáhá. Pak je tu velice kvalitní projekt Národního ústavu duševního zdraví, který má nějakých 60 lůžek, a dále je k dispozici dvacet, třicet lůžek v každé fakultní nemocnici. Všichni říkají, že je tento stav neuspokojivý. Chtěli jsme proto přispět k jeho zlepšení a investovat miliardu, z toho jsme žádali o 400 miliónů z Evropské unie a 600 miliónů bychom zaplatili my. Přesto našli důvody, proč nás z toho vyloučit. V médiích čteme, že se u nás desítky a desítky miliard nemohly čerpat, protože nebyly kvalitní projekty. Když my ale předložíme kvalitní projekt, tak nás vyloučí.

Jaké důvody byly při vyloučení vaší žádosti uvedeny?

Vždycky si důvody najdou. Náš projekt prý překračuje standardy ČR. Nojo, měli jsme tam kino, divadlo, bazény a další a další věci. Takže jsme tam asi měli mít mnoho lůžek na pokoji a jeden rozbitý záchod na chodbě. Další věc, kterou nám vytýkali, bylo, že projekt nebyl ve městě, nebo v areálu fakultní nemocnice. Ještě bych pochopil, že má být v centru města, ale proč v areálu fakultky? Dalším argumentem bylo, že by náš projekt odčerpal velké množství pracovníků z jiných pracovišť. Nakonec, aby tomu dali nějaký vědecký argument, řekli, že jsme nesplnili kritéria reformy. My už na náš projekt ale máme stavební povolení.

Chcete jít do projektu sami?

Samozřejmě! My nebereme evropské peníze tak, že za ně projekt postavíme. Měly to být peníze navíc, které mohly ještě zlepšit naší původní myšlenku. Nebudeme ho tedy budovat tři roky, jak jsme měli původně v úmyslu, ale šest let. Zaplatíme ho ze svého, ale tu radost, aby takový zajímavý a užitečný projekt zašlapali, jim neudělám.

Kromě toho jste se pustil také do boje za svá práva dokonce soudní cestou…

Jestli máte náladu, mohu Vám dát celou složku žalob. Máme to krásně napsané, ale zatím se úspěch nedostavil.

Štve mě bezmoc občana před těmi obrovskými razítky, která visí nad jeho hlavou.

Proč to děláte?

Protože mě štve bezmoc občana před těmi obrovskými razítky, která visí nad jeho hlavou. Prostě někam jdete, něco řeknete a ten dotyčný má to razítko, kterým vás odpálí. A vy jste bezmocný. Jsem přesvědčen o své pravdě, a proto jsem se do sporů pustil. Sice nepřinesou krátkodobý efekt, ale možná někdy, po několika letech, se na základě našich snah dočkáme nějakých hlubších změn systému.

V zemi, kde už od Kafky je razítko mocná zbraň? To jdete, skoro bych řekl, proti historické zkušenosti.

Musím se bránit. Vezměte si například, že dostanete dopis, proti kterému není odvolání. A kdo je ten pánbůh, který určí, že proti tomu není odvolání? Paní ministryně mi píše, že proti jejímu rozhodnutí není odvolání. Papež s kardinály se sešli a rozhodli o našem osudu. A já se s tím, že papež rozhodl o mém osudu, nemohu smířit. O svém osudu si chci rozhodovat sám, Alespoň se pokusit rozhodovat sám a ne aby za mě rozhodovalo nějaké razítko.

Takže momentálně žalujete ministerstvo pro místní rozvoj, kraj?

Ano.

A koho ještě, pojišťovnu?

Ne, pojišťovnu ne, zase takový hrdina nejsem. Pojišťovna nás živí. Bojujeme ale i v rámci Evropské unie, abychom poukazovali na stav věcí v České republice.

V jednom oboru jste ale do sítě státních zařízení úspěšně pronikli, jste významným hráčem v onkologii…

Ano, jsme sice soukromý subjekt, ale působíme v celém Pardubickém kraji, máme úzkou spolupráci s Pardubickou nemocnicí a spolu jsme vytvořili komplexní onkologické centrum. Bez evropských peněz a přesto jsme, co se týče počtu diagnóz, třetí největší pracoviště v republice, podle počtu lékařů jsme na čtvrtém místě, pokud jde o úspěšnost, máme už vyčerpanou kapacitu. Před měsícem jsme začali stavět nový pavilon klinické onkologie, protože máme takový přetlak pacientů, že nám už naše prostory nestačí. Doufáme, že nový pavilon bude už někdy na jaře příštího roku v provozu.

Čím to ale, že zrovna v oblasti onkologie se vám podařilo narušit výlučnost státních zařízení? Bylo to dáno třeba otevřenějším přístupem odborné společnosti?

Panoval všeobecný názor, že onkologie je nejztrátovější činnost. Když jsme do projektu šli, tak si asi mnozí řekli, ať se v tom vykoupeme. Tak se ani moc nebránili. Viděli, že jsme tam investovali skoro miliardu a mysleli si, že nedokážeme uspět. Věřili nám ale špičkoví lékaři, kteří do toho s námi šli. Už 18 let jsme významnou součástí onkologické péče v České republice.

Když chcete investovat miliardu, jak postupujete? Přesvědčíte banky? Jak dáte dohromady peníze na projekt, který provází pochybnosti, zda nebude ztrátový?

Firmu vlastním sám a moc nepoužívám jako investiční nástroj peníze od banky. Samozřejmě nějaké malé úvěry máme, ale ty představují nějakých 65 procent ročního zisku. Mám peníze, které jsem vydělal v předchozím podnikání a plus veškeré zisky, které přinese náš holding, se reinvestují. Nyní zkouším i nové nástroje financování. Jednali jsme s Evropskou investiční bankou, právě třeba o již zmíněné psychiatrii. V těchto rozhovorech jsme pokročili a uvidím, jak dopadnu, doufám, že pozitivně. Nezapomeňte, že ve zdravotnictví působím dvacet let. Svou práci umíme, dokážeme třeba efektivně stavět, všechno pomocí našich firem. Jako soukromý subjekt můžeme lépe a efektivněji investovat.

Exministr zdravotnictví Miloslav Ludvík tvrdí, že když se v Česku zakládalo veřejné zdravotní pojištění, zapomnělo se na investice. Systém tudíž neumožňuje nemocnicím si na investice vydělat. Proto navrhoval na tento účel například přesunout část výnosů tuším spotřební daně. Má pravdu?

Nemocniční péče je v České republice podfinancována. Když odečteme centrové léky, zjistíme, kolik peněz do nemocniční péče skutečně jde. Je to opravdu strašně málo. Dlouhá léta se neinvestovalo a vznikl obrovský deficit, je to vidět na tom, jak vypadají některé fakultní nemocnice v Praze – Bulovka, Karlák, nebo Vinohrady, Je iluzí si myslet, že by se daly ze zisku z činnosti najednou postavit nové pavilony. My jsme investovali průběžně, starali jsme se o svůj majetek, proto naše nemocnice vypadají jinak. Když se desetiletí nestaráte a jenom malujete, tak samozřejmě přijde období, kdy je třeba masivní investice, i když Češi kdysi stavěli krásné a odolné budovy. Pan Ludvík tedy má pravdu, vymyslel určitý způsob řešení, ale mám pocit, že se tím jen systém obchází, namísto, aby se řešil.

Pokud ale neprovedeme určité opravné manévry, mám obavu, že to, co nám dnes celý svět závidí, půjde postupně do kopru.

Co by tedy měli politici udělat, aby zlepšili situaci ve zdravotnictví?

Jako první by měli politici ze zdravotnictví odejít. Česko disponuje velikým množstvím odborníků, kteří by věděli, co je třeba dělat. Úroveň zdravotnictví, dostupná běžnému občanovi, je v České republice vysoká. Pokud ale neprovedeme určité opravné manévry, mám obavu, že to, co nám dnes celý svět závidí, půjde postupně do kopru. Kamarádi odborníci, protože já sám sebe nepovažuji za nějakého odborníka ve zdravotnictví, mi říkají, že by se měla znovu nastavit síť primární péče. Populace by měla zdravěji žít, lépe jíst, víc se pohybovat, měli bychom k takovému chování vést i naše děti, protože jedna věc je léčit a druhá předcházet onemocnění. Takže nejdříve bychom se měli zaměřit na edukaci o správném způsobu života, pak na změny v primární péči a následně znovu definovat síť nemocnic i počet a působení fakultních nemocnic.

Čili překopat strukturu českého zdravotnictví?

Není třeba jí úplně překopávat. Měli bychom zachovat to, co je dobré. Primární péče ale v České republice moc nefunguje, to všichni vědí. Proto bychom se na ní měli zaměřit.

Měly by vzniknout polikliniky účelově pro to, aby, ulehčily nemocnicím. Systém praktických lékařů není funkční.

Co to znamená? Mělo by se na primární péči vydávat více peněz?

Není to jenom otázka peněz. Měly by vzniknout na územích měst polikliniky účelově pro to, aby, ulehčily nemocnicím. Nejsem totiž přesvědčený, že systém praktických lékařů je funkční, není tu tradice. Úlohu primární péče proto nechtěně převzaly nemocnice. Jděte se podívat do Motola, co tam každé ráno sedí lidí! Nemocnice by měly mít úlohu, která jim náleží, ne suplovat primární péči.

Šel byste jako podnikatel do budování poliklinik a primární péče? Je to oblast, která by vás zajímala?

Mé fyzické možnosti se skoro vyčerpaly. Nemám ambice to co mám rozšiřovat, spíše zvelebovat. Mayo Clinic také není na každém rohu, je v Americe jen jedna. Neříkám, že se mi povede vytvořit českou Mayo Clinic, i když takovou ambici bych měl. Chtěl bych zlepšit to, co momentálně provozujeme. Rozšířit a doplnit služby. Na expanzi nemáme ani strukturu firmy, ani psychické a fyzické síly.

Pořád jste ten typ, který si firmu řídí důsledně sám, nebo se už spoléháte také na jiné lidi, když srovnáte v čase dobu, kdy jste začínal a dnešek?

No, bohužel v tom jsem se moc nepolepšil. Když jsme začínali, pracovali jsme ve dvou lidech. Já s panem doktorem Caltou, pak jsme přibrali další spolupracovníky, mezitím doktor Calta zemřel.

Mám vizi. Snažím se, aby ji pochopil a ztotožnil se s ní velký počet lidí okolo mě. Myslím, že to se mi povedlo. Provozujeme zařízení, která jsou k pacientovi přátelská. Chceme být příkladem nejenom v České republice. To je má vize a snažím se od rána do večera, abychom se od ní neodklonili.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

Jsme v tom, co děláme moc dobří. Naši spoluobčané k nám jezdí v hojném počtu. Stali jsme se bohužel oběťmi našeho úspěchu. Lidé k nám chtějí, ale my už vyčerpali veškerou kapacitu.

Lidskou, nebo prostorovou?

Prostoru, lůžek, operačních sálů. Na některá vyšetření nebo operace se čeká více než půl roku. A třeba v porodnici jsme několikrát ročně nuceni pozastavit příjem maminek. Máme asi 1.800 porodů ročně. Jestliže jsme tak úspěšní a lidé žádají naše služby, nezbude nám nic jiného, než je rozšířit. Teď zahajujeme v Hořovicích veliký investiční záměr, postavíme tam 5 nových operačních sálů, nový pavilon intenzivní péče, nové RTG oddělení, také nový řekl bych revoluční centrální příjem, stacionář, atd. atd. Předpokládaná investice mezi 600-750 milióny korun. Bude to, doufám, hotové do dvou let. Plus teď jsme dokončili oddělení chronické intenzivní péče pro malé děti, které bude uvedeno za dva měsíce do provozu. Má 13 lůžek, bude super moderní, nemá obdoby. V Pardubicích vznikne, jak už jsem zmínil, nový pavilon klinické onkologie. A protože už máme stavební povolení a realizační plány, za nedlouhou zahajujeme stavbu také již zmíněné psychiatrie v Hořovicích.

V Praze zahajujeme výstavbu ambulantní kliniky pro děti a matky, měla by fungovat 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Pediatrická péče jinak končí v pátek, v sobotu nemáte nic a také po 16 hodině toho moc nenajdete. Bude to zařízení přátelské k dětem.

Nehledám žoldáky, kteří jsou dnes u mě, zítra jinde. Hledám lidi, kteří si chtějí splnit svůj sen.

Jedna věc, je sehnat peníze, postavit budovy. Jak ale seženete kvalitní lidi, za situace kdy všichni provozovatelé naříkají, že chybí personál?

My problém s personálem nemáme. Nehledám lidi, kteří chtějí pracovat, ale ty, kteří se chtějí realizovat. Vždycky u projektů nejdříve najdu nadšené odborníky, kteří nechtějí umřít s tím, že v životě nic nedokázali. A takoví lidé skutečně jsou. Jen nemají odvahu, nebo na sebe nechtějí brát riziko. Já tu odvahu mám, riziko na sebe beru a po těch lidech chci jen to, aby se realizovali. Nehledám žoldáky, kteří jsou dnes u mě, zítra jinde. Hledám lidi, kteří si chtějí splnit svůj sen. A my jim to umožníme.

Klíčové je asi najít si nějaké vůdčí osobnosti, které přivedou ostatní?

Ano, tak to je. Například přišla za mnou paní doktorka Dokoupilová a řekla mi, že má představu, jak by měla fungovat neonatologie. A já jí říkám, jestli souhlasíte, tak do roka bude stát. Musela najít personál a zorganizovat vše tak, jak to chtěla mít. Podobné to bylo se špičkovým urologem, který měl představu, jak by měla fungovat urologická péče. Pracoval ve fakultce, kde mu to moc umožněno nebylo. Přišel k nám, my mu zařídili oddělení, veškeré přístrojové vybavení, veškerý komfort a servis a on se má realizovat. Další příklad – oddělení pro malé děti. Přišel k nám pan doktor Blažek z Motola, měl představu, jak by se o děti mělo pečovat, tak jsme mu tam postavili mramorový palác, obrovský nový pavilon podle nejnovějších medicínských poznatků a pan Blažek se tam bude realizovat. Paní doktorka Mojžíšová je zase největší expert v paliativní péči o malé děti, tak s ní dělám projekt paliativní péče, který bude mít působnost v části severočeského kraje a části Prahy. Celý můj byznys plán spočívá v nalézání lidí, kteří mají životní cíl něco dosáhnout, a já jim to umožním. Vlastně se vezu na jejich snaze uspět a doufám, že budu úspěšný i já.

Máte někde v byznys plánu také svůj odchod do důchodu?

Ještě jsem mladý, nebo vypadám tak vyčerpaně?

Ne, ale zdravotnictví je běh na dlouhou trať, budujete projekt, který by vás měl přečkat.

Jistě, to, co dělám je stálá hodnota, která převyšuje život jednoho člověka. Chtěl bych nastavit takový holding, který přečká několik generací. Doufám, že dcery v něm budou chtít pokračovat.

Tomáš Cikrt