70 let léčby u Apolináře: populace alkoholiček mládne. Prevence ale zůstává roztříštěná

Populace žen závislých na alkoholu mládne – zatímco v minulosti byl průměrný věk pacientek alkoholiček kolem 30–40 let, tato hranice postupně klesá. Foto: Maxpixel

Když se řekne léčba alkoholismu, vybaví se většině lidí léčebna u Apolináře a jméno jejího zakladatele Jaroslava Skály. Tento týden přitom uběhne přesně 70 let od chvíle, kdy psychiatr Skála začal v Apolinářské ulici léčit první pacienty. Protialkoholní oddělení pak pod jeho vedením získalo i několik světových prvenství – včetně proslulých záchytek. Významným programem, který odstartoval v 70. letech a stěžejní zůstává pro Kliniku adiktologie 1. LF a VFN dodnes, je léčba závislostí u žen. Vzhledem k tomu, že populace žen závislých na alkoholu mládne, jde o problematiku, které je třeba věnovat velkou pozornost. Bohužel však u nás stále nefunguje ucelená prevence – zatímco například směrem ke školství běží dobře, ve zdravotnictví máme nemalé mezery.

 

„Léčba závislosti u žen tvoří jedno z ohnisek činnosti kliniky – a to jak v samotném léčebném provozu a rehabilitaci, tak i ve výuce a výzkumu,“ poukazuje primář Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze Petr Popov.

Začátky programu sahají do roku 1971, kdy v Lojovicích u Prahy vznikla první specializovaná léčebna pro ženy v Československu. „Dominancí programu byl poznatek, že ženy pijí tajně a do léčby se dostávají pozdě. V tu dobu byl problém ženských závislostí velmi pod povrchem veřejného vnímání – ženy se léčily na různých odděleních, ať už interny či dalších, nebo na psychiatriích a uzavřených odděleních. Proto také měly léčbu od začátku delší o čtyři až pět týdnů oproti mužům. Postupně se podařilo vytvořit také doléčovací program, kdy byl léčebný systém prodloužen o doléčování v rozsahu alespoň tří až pěti let, kdy se pacientka adaptuje na jiný životní styl. Díky tomu se výsledky staly přinejmenším srovnatelné s výsledky u mužů, a troufám si tvrdit, že možná i lepší,“ vysvětluje Jiří Heller, psychoterapeut ženského lůžkového oddělení Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze.

Čtyřměsíční ústavní léčbu absolvovalo od počátku programu celkem 5120 pacientek, z nichž zhruba 80 procent při nástupu do programu nemělo zaměstnání (a u zbylých měly dvě třetiny léčbu jako podmínku návratu do zaměstnání). Z absolventek léčby v produktivním věku, které se účastní doléčovacích programů, přitom pracuje 85 procent. Tři roky po terapii pak abstinuje 57 procent pacientek; deset let poté plně abstinuje 32 procent přijatých do léčby a 57 procent pacientek, které terapii řádně dokončily. Důležitým faktorem ovlivňujícím úspěšnost terapie je přitom podle doktora Hellera vedle dokončení léčebného programu aktivní spolupráce rodiny a adekvátní farmakoterapie zaměřená na depresi. Z pohledu samotných pacientek pak hraje důležitou roli přijetí alkoholismu jako nemoci a abstinence jako hlavního cíle léčby, dále psychoterapie, posílení sebevědomí a zlepšení duševního stavu.

Pro ženy může být překážkou léčby stigma

Za dobu, co funguje léčebna u Apolináře, se ale mnohé změnilo – včetně samotných pacientek. V 70. letech byla situace taková, že ženy alkohol užívaly od začátku jako drogu – scházela u nich společenská fáze. Během dalších téměř padesáti let oproti tomu sociálních prvků přibylo. „První sociální prvek byly ženy na mateřské dovolené, které se na sídlištích sešly s kočárky u pískoviště, začaly spontánně vytvářet sociální skupiny a nakoupily tím pádem nějaké ˈmlskyˈ. Fenoménem jsou také tzv. zelené vdovy ze satelitních měst, kde přebytek volného času a čekání na zábavu přináší tuto problematiku,“ popisuje Heller.

Během posledního půlstoletí pak také došlo ke změně v tom, že se vyčerpala zásoba žen, které jsou kandidátkami na závislost, ale nepijí. Zhruba deset procent populace totiž pije tak, že má problémy – a zatímco u mužů v 70. letech z těchto rizikových deseti procent pili všichni (a zhruba čtyři procenta zaměstnávala odborníky v léčebnách), u žen tomu tak nebylo. To už nyní neplatí a ženy v tomto ohledu muže dohnaly.

Vedle toho, že problematických pijaček od dob založení Apolináře přibylo a navíc jejich populace omládla, naráží odborníci i na další problémy. Ty spočívají zejména v předsudcích: přestože se ženský alkoholismus nevyhýbá žádné společenské skupině, jsou pacientky laickou i odbornou veřejností stigmatizovány. „Proto se ženy, u nichž je závislost na alkoholu vnímána negativněji než u mužů, často obávají vystoupit z anonymity a vyhledat odbornou pomoc. Přitom závislost na alkoholu se u nich rozvíjí po kratší době pití a menších dávkách alkoholu než u mužů. K překážkám v léčbě patří také jejich těhotenství či péče o dítě,“ vysvětluje Jiří Heller.

I proto klinika nezůstala pouze u léčby chronických uživatelek alkoholu. Nově se zabývá také prevencí a ženám jsou věnovány samostatné části nového webu Alkoholpodkontrolou.cz. Součástí poslední kampaně zaměřené na souvislost mezi pravidelným pitím a rizikem vzniku rakoviny byla témata například témata spojená s rakovinou prsu a dalšími onemocněními.

Prevenci se ale Klinika adiktologie věnuje i z dalších úhlů. „Byli jsme jedno z vedoucích pracovišť, které připravovalo pro ministerstvo školství národní koncepci prevence v rámci dvou rozvojových projektů, na kterých se podílela jak 1. lékařská fakulta, tak Všeobecná fakultní nemocnice. V jejím rámci jsme připravovali návrh systému, který je postupně implementován – několik set škol už je dnes používá. Je to ale dlouhodobý a velmi náročný proces, protože prevence je velmi roztříštěná. Nepodařilo se nám například v rámci Zdraví 2020 kvůli finančním prostředkům urychlit implementaci. Proto nyní s paní náměstkyní Šteflovou vyjednáváme o tom, zda by bylo znovu možné program restartovat a implementaci urychlit,“ popisuje přednosta Kliniky adiktologie 1. LF UK a VFN v Praze profesor Michal Miovský (za nerealizování akčních plánů mimochodem odborníci kritizují novopečenou národní protidrogovou koordinátorku Jarmilu Vedralovou, která dlouhá léta působila na ministerstvu zdravotnictví, více jsme psali zde). Jak před časem upozornil také Národní ústav duševního zdraví, nebyl v ČR také dosud uskutečněn žádný ucelený preventivní projekt zaměřený na prevenci fetálního alkoholového syndromu, který je způsoben pitím alkoholu v průběhu těhotenství.

Nejen léčba, ale i výzkum a vzdělávání

U Apolináře se přitom nezaměřují jen na alkoholičky a alkoholiky, ale věnují se celému spektru závislostí, a to z biologického, psychologického i sociálního hlediska, a to napříč odbornostmi. Tento týden to ovšem bude přesně 70 let od chvíle, kdy u Apolináře začal ordinovat Jaroslav Skála a vzniklo tak specializované protialkoholní oddělení Psychiatrické kliniky LF UK s dvacítkou lůžek. To se postupně rozšiřovalo a vznikaly zde unikátní léčebné programy, většinou první svého druhu nejen v Česku, ale i ve světě.

„Všechna zařízení zaměřená na závislosti za války zanikla, po válce tu nebylo vůbec nic. Jaroslav Skála tak zahájil nejen činnost prvního lůžkového oddělení, ale postupně budoval také velmi důmyslný ambulantní systém komplexní léčby závislostí na všech úrovních – postihl primární, sekundární i terciální prevenci, zaměřil se tedy na děti a mládež, včasný záchyt lidí, kteří měli nějaký problém, i léčbu komplikací,“ vysvětluje Petr Popov, podle kterého tu například v roce 1957 vznikla ambulance pro závislosti dětí, která má i světové prvenství.

Tři roky po zrodu oddělení vznikla také záchytná stanice, která byla první svého druhu na světě. Pokud totiž obdobné zařízení do té doby někde fungovalo, bylo pouze represivní – nenabízelo tedy léčbu, ale pouhý „odchyt“ problematických alkoholiků, které pak pustilo zpátky do ulic. „Záchytná stanice byl vývozní artikl, kdy nejprve v socialistických zemích, a pak i jinde ve světě, třeba ve Spojených státech a Kanadě, začala vznikat zařízení nápodobou toho, co u Apolináře založil Jaroslav Skála,“ poukazuje primář Popov.

V padesátých letech se navíc v Praze povedlo vytvořit síť protialkoholních poraden, která se pak rozšířila do celé republiky. „Ještě na počátku 90. let jsme tu měli velmi dobrou síť ambulantních zařízení. Paradoxně jsme na tom dnes hůř než tehdy, protože nyní máme ambulancí velmi málo,“ konstatuje Popov.

V roce 1971 se u Apolináře povedlo založit Středisko drogových závislostí, které se věnovalo i dalším závislostem – a to v dobách, kdy se tvrdilo, že v rozvinuté socialistické společnosti žádné drogy neexistují. Zároveň se v 70. letech rozjela střediska protialkoholní léčby v nápravných zařízeních.

Další novinky následovaly v 90. letech. U Apolináře se v roce 1993 spustila první detoxifikační jednotka, tedy zařízení pro léčbu akutních stavů vyvolaných ukončením užívání návykových látek, která se stala vzorem pro další obdobná zařízení v republice. „Tím, jak se začala postupně rozpadat síť ambulancí, vznikla potřeba nabídnout alespoň našim pacientům navazující ambulantní léčbu. Proto jsme v roce 1996 otevřeli ambulanci pro léčbu alkoholových závislostí a v roce 2002 pro léčbu nealkoholových závislostí,“ popisuje Petr Popov.

O dva roky později vzniklo Centrum adiktologie Psychiatrické kliniky 1. LF a VFN, které se pak v roce 2012 se spojilo s pracovištěm, které v roce 1948 založil Jaroslav Skála – a tak vznikla současná Klinika adiktologie 1. LF a VFN. „Oba provozy se daří sžívat. To bych demonstroval i na tom, že naše klinika má zaměstnané první absolventy studijního oboru adiktologie a daří se je vázat nejen ve vědecké činnosti – už mají své první zajímavé publikační výstupy i v zahraničí, ale jsou zaháčkováni i v klinických provozech,“ poukazuje profesor Miovský.

Nejen klinickou, ale také vzdělávací a výzkumnou činnost kliniky přitom akcentuje také děkan 1. LF UK Aleksi Šedo. „V současnosti je problematika postavená na vědních základech a od toho se odvíjí výchova nových odborníků. Díky tomuto pracovišti jsou tak u nás adiktologové vzděláváni ve všech stupních – bakalářském, magisterském i PhD. a diskutujeme o tom, že bychom vzdělávali i zahraniční odborníky,“ říká děkan Šedo.

Alkoholici se připravují o dvacet let života

Dnes u Apolináře fungují tři lůžková oddělení s celkem 25 lůžky plus detox a pět ambulantních programů. Klinika nyní poskytuje ženám ústavní odvykací léčbu komunitního typu s minimální délkou 12 týdnů (doporučenou délkou 17 týdnů) na lůžkovém oddělení a v ambulanci. Ročně tu kompletní čtyřměsíční program absolvuje 100 až 120 pacientek. Čistou závislostí na alkoholu přitom trpí zhruba polovina pacientek, další čtvrtina má buď kombinovanou, nebo zkříženou závislost také na nelegálních drogách. 15 procent trpí kombinovanou závislostí i na návykových lécích a deset procent na stimulanciích. 60 procent pacientek je ve věku 36 až 55 let, třetina je mladší než 35 let.

Na konzumaci alkoholu je v Česku závislých asi 700 tisíc lidí, dalších 120 tisíc pije denně alkohol nad míru. Podle Národního ústavu duševního zdraví bylo mezi roku 1994 a 2013 hospitalizováno více než 90 tisíc lidí kvůli problémům s alkoholem, přičemž přes 25 tisíc z nich zemřelo. K 83 procentům úmrtí došlo v ekonomicky aktivním věku. Průměrný věk úmrtí u těchto lidí byl 50,8 let a každý z nich se tak průměrně připravil o 20,7 roku života.

Vedle ekonomických ztrát u lidí v ekonomicky aktivním věku stojí alkohol nemalé peníze také zdravotní pojišťovny – a samotné náklady na léčbu alkoholismu jsou jen špičkou ledovce. „Exaktně stanovit, kolik peněz vydá VZP ročně za léčbu problémů, které si její klienti způsobí nadměrným pitím alkoholu, není dost dobře možné. Pití většího množství alkoholu je obecně považováno za rizikový faktor pro vznik a rozvoj civilizačních onemocnění, jako jsou nemoci srdce a cév, onemocnění ledvin, hypertenze a řada dalších. Jak ale spočítat, jak moc se na stavu pacienta s infarktem podílelo to, že denně vypil 10 piv, jaký vliv měla denně vykouřená krabička cigaret, co připsat na vrub nedostatku pohybu nebo třeba tučnému jídlu? Přesně je možné vyčíslit náklady u diagnózy F10, což jsou poruchy duševní a poruchy chování způsobené užíváním alkoholu. Tuto diagnózu v roce 2017 lékaři vykázali celkem u 27 194 klientů VZP a výdaje pojišťovny činily 600 milionů 337 tisíc korun. Vzhledem k výše uvedenému je ale nepochybné, že léčba všech potíží způsobených nadměrnou konzumací alkoholu stojí pojišťovnu násobně více a bezpochyby půjde řádově o miliardy korun,“ uzavírá mluvčí VZP Oldřich Tichý.

Michaela Koubová