Život po depresi nekončí, pro studie ale ano. O vyléčených, kterým se vede dobře, chybí data

Lidí, kteří se dostanou z deprese a vedou šťastný život, není málo - přesto jich je ale zřejmě zhruba o polovinu méně než mezi lidmi, kteří depresemi nikdy netrpěli. Bohužel zatím chybí výzkum toho, díky čemu se dokázali postavit na nohy a prosperovat. Foto: Wikipedie

Na světě trpí depresemi více než tři sta milionů lidí – jen v Česku je to přes půl milionu. Problematika, která je denním chlebem psychiatrů, se loni také stala tématem kampaně Světové zdravotnické organizace Let ´s talk, a farmaceutické firmy (i když pro ně oblast není vzhledem k nízké ceně stávajících léků dvakrát atraktivní) i v tuto chvíli vyvíjejí skoro čtyři desítky léčiv určených k léčbě deprese. Přestože je ale problematice věnována dlouhá řada studií (viz např. k účinku antidepresiv zde), dosud příliš nikoho nenapadlo podívat se na vyléčené pacienty, kteří prosperují. Záhadou tak zatím zůstávají jak jejich počty, tak to, čemu podle svého vděčí za zlepšení stavu. Právě to by přitom mohlo být pomocnou rukou pro ty, kdo se s poruchou právě teď potýkají.

 

Depresemi se dnes zabývá řada studií – jenže většina se jich zaměřuje na pacienty, které právě nyní porucha trápí. Je tak často přehlížena důležitá skupina: lidé, kteří se z deprese zotavili. Na problém upozornil článek v časopise Perspectives of Psychological Science.

„Řešíme klíčový problém na křižovatce emocí, psychopatologie a veřejného zdraví – překvapivý nedostatek pozornosti věnovaný lidem, kteří mají příznivé výsledky nebo se jim dokonce dobře daří poté, co se zotavili z deprese. Znovunastudování epidemiologické literatury naznačuje, že ortodoxní pohled na depresi jako chronický, opakující se a celoživotní stav je nadhodnocený. Významná část lidí se z deprese zotaví a prosperuje, výzkum těchto lidí je ale vzácný,“ píší v souhrnu autoři z Jihofloridské univerzity a Univerzity George Masona Jonathan Rottenberg, Andrew Davendorf, Todd Kashdan a David Disabato.

Zatímco v minulosti se na depresi pohlíželo jako na nepříjemný stav vyvolaný ztrátou či zklamáním, u něhož se předpokládalo, že časem odezní, dnes na ni nahlížíme jinak: v lékařské literatuře je líčena jako trvalejší, závažnější stav. Desetiletí vědci debatovali nad různými typy deprese – od mírné po závažnou, od reaktivní po tzv. endogenní, tedy vzniklou bez vnějších příčin. Tématem se zabývaly a stále zabývají stovky studií, které hledají možné markery predikující průběh onemocnění a snaží se najít tu nejlepší cestu vedoucí ke zotavení (viz jen v posledních dnech studie zkoumající vztah deprese a teplých koupelí nebo stravování). Léčba však často probíhá metodou pokusu a omylu – lék, který jednomu pomůže, může druhému spíše uškodit, a stejně tak terapie, kterou si jeden pochvaluje, nemá u dalšího vůbec žádnou odezvu.

„Když je vám diagnostikována deprese, je jedou ze základních věcí, které chcete vědět, jaké jsou šance na zlepšení či návrat k normálnímu životu. Předpokládali byste, že na tuhle otázku známe odpověď. Myslím, že je to hanba, ale neznáme,“ konstatuje podle New York Times jeden z autorů článku profesor psychologie na Jihofloridské univerzitě Jonathan Rottenberg.

Podle něj přitom odborníci hledají odpovědi na špatných místech. Při snaze pochopit, jak mohou lidé s depresemi svému stavu uniknout, se vědci skoro výhradně soustředili na postižené, zatímco přehlíželi ty, kteří v minulosti nějakou formou deprese trpěli, ale více či méně se zotavili. Každý psychiatr zná někoho, kdo do této skupiny spadá, přesto je však tak opomíjená, že se neví prakticky nic o její demografii, jak dobře se těmto lidem daří a kolik jich vlastně vůbec je.

„Víme, že například lidé s bipolární poruchou, tedy závažným, celoživotním stavem, si po léčbě vedou dobře a často získají kreativní zaměstnání. Jenže nedokážeme predikovat, kteří. Bylo by velmi důležité tyto informace mít, abychom se o skupině dozvěděli více. Představte si, kdyby vám lékaři mohli poskytnout představu, co všechno je možné,“ poukazuje Sheri Johnsonová, ředitelka programu zaměřeného na manické stavy při Kalifornské univerzitě.

Deprese snižuje šance na prosperitu o polovinu

Podle autorů nové studie je přitom snaha porozumět tomu, jak se lidé z deprese zotavují, poznamenaná druhem dostupných důkazů. Léčba obvykle trvá šest až osm týdnů a většinou se soustředí na redukci negativních symptomů, jako jsou pocity méněcennosti, únava či sebevražedné myšlenky. Co se děje v následujících měsících a letech, k jakému pozitivnímu vývoji došlo a u koho, už ale zůstává neznámo.

V analýze, jež bude publikována v Clinical Psychological Science, proto stejný tým psychologů odhaduje počty lidí, kteří se zotavili z deprese a daří se jim. Výzkumníci přitom využili data z pravidelného národního průzkumu nazývaného Midlife development ve Spojených státech, který zahrnuje přes 6000 lidí ve věku 25 až 75 let, z nichž více než 500 splňuje kritéria deprese. Odborníci zjistili, že kolem poloviny lidí, kteří byli diagnostikováni, se poté zotavilo, což znamená, že byli alespoň rok bez symptomů. V této skupině jeden z pěti (celkově tedy deset procent) prosperovalo i o deset let později (hodnocení obsahovalo měření, jak se lidé cítí, jak se jim daří ve vztazích a v práci). Pro srovnání: mezi lidmi, kteří nikdy depresi neměli, se dařilo 20 procentům.

„To znamená, že deprese snižuje na polovinu vaše šance, že skončíte ve skupině na horním konci stupnice životní pohody. Nebudeme to ale vědět jistě, dokud nezískáme lepší důkazy,“ dodává Rottenberg.

Abychom takové důkazy dostali, bylo by ideální sledovat po mnoho let velkou kohortu lidí, kteří se zotavili z deprese, a hledat rozdíly mezi deseti procenty, kterým se daří, a zbytkem. Autoři však přiznávají, že taková studie by byla drahá a vyžadovala by spolupráci mezi mnoha velkými klinickými centry. I tak je ale fakt, že lidé, kteří se po depresi postavili na nohy a vybudovali si plnohodnotný život, disponují poznatky, které ostatním schází – a dokud se vědci systematicky a empiricky nezeptají, mohou o příčinách tohoto úspěchu jen spekulovat.

Odpovědi se samozřejmě mohou různit – zatímco někteří mohou přísahat na denní užívání léků, další budou vděčit pravidelné terapii. Roli pochopitelně mohou hrát také dobří přátelé, dobré příležitosti či dobré geny. A třeba nebudou chybět lidé, kteří vyvinuli vlastní metody, třeba nějaký druh každodenní self-terapie či rutiny, který zatím v žádné studii či učebnici zaznamenán není. „Pokud to tak je, bude vzrušující zjistit, o co jde. Nejen že studiem této skupiny dáte lidem s depresí naději, ale můžete jim poskytnout i něco, co by mohli použít,“ dodává Jonathan Rottenberg.

I nyní však fakt, že deprese může být chronický, navracející se stav, neznamená, že jsou lidé s touto diagnózou odsouzeni. „To nikdy pacientům neříkám. Říkám jim, že jim pravděpodobně bude líp, a myslím, že většina mých kolegů dělá to samé,“ uzavírá psychiatrička z medicínského centra Rushovy univerzity v Chicagu Nada Stotlandová.

-mk-