Již čtvrtstoletí nejsme schopni dohodnout se na pravidlech, říká autor návrhu zákona o komoře porodních asistentek Lumír Kantor

Předseda výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu ČR Lumír Kantor (nestraník za KDU-ČSL). Foto: archiv Lumíra Kantora

Po téměř třech letech příprav dostali senátoři na stůl návrh zákona, který zakládá  profesní komoru porodních asistentek a stavuje pravidla pro výkon jejich povolání včetně vzdělávání nebo kárné odpovědnosti. To, že jsme se tak dlouho nedokázali domluvit na tom, jak přistupovat k alternativním postupům, považuji za selhání celé mé porodnicko-neonatologické generace i porodních asistentek, říká autor návrhu, senátor a předseda výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Lumír Kantor (nestraník za KDU-ČSL) v rozhovoru pro Zdravotnický deník. Také se v něm ale například dozvíte, proč s kolegy ze senátní delegace musel na Taiwanu zpočátku pít jen z papírových kelímků.

V jaké fázi projednávání se teď Váš návrh zákona zakládající českou komoru porodních asistentek nachází? 

Návrh jsem zpracoval sice já, ale spolupodepsalo jej dalších šestnáct senátorů. Teď je před druhým čtením. Bude jej projednávat garanční výbor pro sociální a zdravotní politiku a také ústavně právní výbor.

Vyjádří se k němu i vláda?

Půjde do Legislativní rady vlády, ale vláda ho prý projednávat nebude. Pak to půjde do Poslanecké sněmovny.

Proč jste se rozhodl návrh předložit?

Dlouhé roky dělám primáře novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice Olomouc a dvacet dva let soudního znalce. A vždy mi vadilo – a považuji to za selhání mé porodnicko-neonatologické generace i porodních asistentek –  že jsme se tak dlouho nedokázali domluvit na tom, jak by se mělo přistupovat k alternativním postupům. Nějak jsme se v tom zaklesli. A spíše se to stále přitvrzovalo, aby nedošlo k postupné legalizaci domácích porodů. To ale vedlo k tomu, že dnes maminka, která porodí doma, prohlásí, že si zavolala pomoc a náhodou šel pod oknem někdo, kdo ji slyšel a pomohl. Ukazuje se, že restrikce nepomáhají. Dávají se trestní oznámení, ale nikdy se to nedokončí, protože schází důkazy, není dokumentace. Měli bychom nastavit systém, abychom věděli, co se s těmi maminkami a dětmi děje. Byl to jeden z rozhodujících důvodů, proč jsem šel do senátu.

V návrhu se o tom sice přímo nemluví, ale v reálu vlastně chcete nastavením určitých pravidel pro porodní asistentky vytvořit podmínky i pro bezpečné porody v domácím prostředí, pokud k nim dojde.  Řada Vašich kolegů s něčím takovým však ani vzdáleně nesouhlasí. Vnímáte to tedy tak, že k tomu stejně dochází a nelze před tím zavírat oči, nebo snad dokonce, že domácí porod je něco přirozeného a stojí za podporu?

To druhé určitě ne. Ale po těch letech a znaleckých posudcích jsem seznal, že k domácím porodům prostě docházet bude. Ty maminky k tomu mají nejrůznější pohnutky. Bojí se rodit v nemocnici, protože jim někdo nakuká, že to je nejlepší, nebo je zmanipuluje jinak. Je to široká škála důvodů a vždy se najde, stejně jako v jiných zemích, určité procento žen, které doma rodit budou. A my jim to nedokážeme zakázat, pro někoho jsou lidská práva vyšší hodnotou než hodnota života. S tím se vůbec neztotožňuji, ale pochopil jsem, že se to nezmění.

Moje myšlenka je taková, že pokud si nastávající maminka pozve do komunitní péče porodní asistentku, tak by s ní měla podepsat určitá pravidla, definovaná například právě komorou, která budou společně dodržovat.  Porodní asistentka se může starat o fyziologické těhotenství, ale jakmile se objeví problém, ve smyslu patologie, tak by maminka měla jít k lékaři, s kterým bude mít asistentka nějakou smlouvu o partnerství. Tento moment by bylo třeba popsat, ale to se dá. Pokud by patologie byla velká, pokračovala by na sledování ke specialistům. Vždyť i lékařům samotným by to uvolnilo ruce z fyziologického těhotenství. A konečně bychom věděli, kolik dětí se narodí doma a jak to dopadlo. Dnes máme jen odhady.

A jsou to jednotky nebo desítky ročně?

Mluví se o 0,4 procenta, což by bylo několik set ročně.

Mluvil jste o tom s kolegy z ostatních odborných společností?

Jednal jsem s perinatologickou sekcí České gynekologicko-porodnické společnosti ČLS JEP, ti mě podpořili s tím, že by to bylo žádoucí. Vedení společnosti samotné jsem předložil hotový materiál a teď o tom rokují. Kolegům z České neonatologické společnosti, které jsem teď předsedou, jsem to předkládal, ale příliš se o to nezajímali. Názory jsou různé. Někdo to vidí jako příležitost, jak napravit tristní situaci, někdo nikoli, jiní to zase vidí jako boj kdo s koho. Někteří tvrdí, že stačí současná legislativa. Tři roky jsem jednal s porodními asistentkami a na znění zákona jsme se shodli s Českou společností porodních asistentek a Českou komorou porodních asistentek. Ostře se proti tomu ale vymezuje menší Unie porodních asistentek (UNIPA). Obává se, že chceme domácí porody zakázat. Ale to není pravda, chceme jen nastavit pravidla. Každý případ pak bude v rovině právní odpovědnosti, jak je v medicíně normální.

Čili chcete definovat práva a povinnosti, které budou platit pro všechny porodní asistentky bez rozdílu?

Přesně tak. Ale nejde jen o to. Nastavujeme i určitý systém vzdělávání a také pravidla, za jakých okolností může porodní asistentka pracovat samostatně. Musí mít tři roky zkušeností někde pod dohledem, například v nemocnici, pak může složit profesní zkoušku a pracovat samostatně. UNIPA chce, aby to bylo možné hned po škole. Ale já měl případ, kdy má žačka z lékařské fakulty v Olomouci šla k domácímu porodu těsně poté, co udělala státnice. Ještě ani neměla v ruce diplom. Tu maminku nám pak dovezli ante finem, museli jsme doplňovat krevní oběh a řešit další problémy. V Praze se stalo, že přišla porodní asistentka s maminkou a dítětem kvůli porodní asfyxii, zazvonila na dveře a utekla. Přitom se lékaři mohli od ní dozvědět něco bližšího o průběhu porodu.

UNIPU jste ale nepřesvědčil.

Oni v loňském roce trochu zpomalili. Tvrdili, že nejdřív musí vzniknout pravidla a až pak komora. Ale tady se nikdo na žádných pravidlech nedohodl za posledních dvacet pět let. Když jsme dali v únoru do legislativního procesu první verzi návrhu zákona, vyvolalo to na sociálních sítích velkou bouři, ale spíše ve sklenici vody, nebyl to velký okruh lidí. I tak to bylo nepříjemné, chtěl jsem debatu udržet v odborné rovině. UNIPA dokonce rozeslala všem senátorům rozhořčený dopis, o kterém jsem já vůbec nevěděl. Její právní zástupci požádali o schůzku předsedu Miloše Vystrčila, které jsem se také účastnil. Trvala tři čtvrtě hodiny a pan předseda to ukončil s tím, že mluví hezky, ale agresivně.  Návrh jsem ale posléze stáhl a zapracoval jejich připomínky, některé byly skutečně relevantní.

Co jste opravili?

Upřesnili jsme například výši poplatku za zápis na seznam porodních asistentek, pravidla ohledně vzdělávání, profesní zkoušky nebo kárné odpovědnosti. Bylo tam také mnoho slovíčkaření.

Členství v komoře není povinné

Když to shrneme: budoucí porodní asistentka skončí školu, absolvuje nějaké vzdělávání a praxi a po třech letech se nechá přezkoušet. Pak se může zaregistrovat jako poskytovatel zdravotní péče.

Měla by se zaregistrovat hned po škole. Abychom měli přehled, kolik jich je. Bude mít svoji školitelku, pod jejímž dohledem bude pracovat. Po třech letech absolvuje zkoušku u zkušební komise komory, a pak může začít samostatně pracovat a třeba i chodit k domácím porodům v rámci komunitní péče. Pro současné asistentky by se ale nic nezměnilo, ty získají statut, jako by zkoušku udělaly.

Pokud tedy ještě asistentka nebude mít zkoušku, musí u porodu být dvě.

Ano. Některé státy mají pravidlo, že u porodu musí být vždy dvě asistentky. Myslím si, že by to tak mělo být i u nás, ale v zákoně to není. Já, když jdu na oddělení resuscitovat dítě, tak u toho zaměstnám tři sestry a kolegu doktora.

Takže by to mohlo být třeba v pravidlech daných komorou?

Ano, v jejich stavovských předpisech.

Na jejich obsah bude mít vliv jen komora nebo i lékaři?

Podstatné dokumenty by dělalo ministerstvo zdravotnictví. Ale v komoře by získalo konečně relevantního partnera. Ten tu teď není, a pokud ministerstvo něco potřebuje, každý jim napíše něco jiného. Lékaři, UNIPA…Vždyť komora by mohla garantovat i soudní znalce, samostatné odvětví porodní asistence tu zatím nemáme.

Počítá zákon s průběžným přezkušováním?

To už ne. Možná by k tomu ale mohlo docházet v rámci kárných opatření. Z mého pohledu jsou ty podmínky dost benevolentní. Naprosto nepřekročitelné ale pro mě je, aby asistentky chodily samy k porodu hned po škole. To je hazard s maminkami i dětmi.

Změní se něco v postavení porodních domů?

To není předmětem návrhu. Ty tendence jsou ale takové, aby porodní centra vznikla. Viděl jsem to třeba v Rakousku nebo Nizozemí. Mají tam jedno patro na porodnici, kam lékař nesmí, jen pokud ho nezavolají. Tak by to podle mne mohlo vypadat. A vznik komory by to umožnil.

Vyplývá pro porodní asistentky ze zákona nějaká dokumentační povinnost?

Ano, jako pro každého jiného poskytovatele zdravotních služeb. Teď to nemá žádná pravidla. Asistentky sice tvrdí, že mají svou dokumentaci, ale když se to pak začne zkoumat, zjistíte, že vlastně nic nemají.

Z čeho bude komora žít?

Příjmy komory budou tvořit především poplatky za zápis na seznam porodních asistentek ve výši jedné dvacetiny minimální měsíční mzdy (v roce 2020 to je 14.600 korun – pozn.red.), poplatek za profesní zkoušku a příspěvek na činnost komory ve výši jedné desetiny minimální měsíční mzdy. Dále to mohou být různé dotace, dary či výnosy z pokut za kárné provinění.

Proč je členství v komoře nepovinné?

Musím se přiznat, že mně by více vyhovovalo povinné členství. Bylo by to jednodušší i pro ty asistentky. Budí to ale velký rozruch, protože to je poměrně silný nástroj. Pro některé kolegy by to bylo nepřijatelné, někdo dokonce tvrdí, že to je protiústavní. Takže zákon zůstal bez povinnosti. A nerad bych takovou zásadní věc v průběhu legislativního procesu již měnil. To by nebylo fér vůči ostatním, s nimiž jsme to tři roky diskutovali. Už jsme tomu věnovali příliš mnoho času, za sebe a mého právníka jsem to napočítal na 800 hodin.

Existují obdobné komory i v jiných zemích?

Ano, na Slovensku, v Německu nebo Rakousku. Tam dokonce fungují i domácí porody a je vidět, že když se dodržují pravidla, tak porody doma tak rizikové nejsou. Současným trendem je prostě komunitní péče a není důvod se bát, že to někdo chce zakázat. To je dikce z doby před dvaceti lety.

O návrhu diskutujete tři roky. Co Vám tato zkušenost přinesla? Kromě toho, že ve světě sociálních sítí jde racionální debata často stranou….

Naučil jsem se dost. Hlavně že pokud jde o lidský život, měl by si člověk stát na svém. Ona ale už sama medicína v tom člověka trochu vychová. Na druhou stranu jiné názory vždy velmi pečlivě zvažuji, protože nemám patent na rozum.

Taiwanci si roušky vyzvedli v lékárně

Nedávno jste se vrátil z Taiwanu, který jste navštívil v delegaci v čele s předsedou senátu Milošem Vystrčilem. Je to země, která zatím úspěšně zvládá šířením onemocnění covid-19. V čem bychom se podle Vás mohli inspirovat?

Je tam jeden zásadní rozdíl. A není ve zdravotnictví nebo v systému péče o veřejné zdraví. Panuje tam velká důvěra mezi vládou a občany. Pocit jakési smlouvy, kterou politici ve chvíli svého zvolení s lidmi uzavírají a jsou jim také odpovědní. To u nás zcela selhalo. Naprostá většina Taiwanců ministrovi zdravotnictví nebo paní prezidentce důvěřuje, a tím pádem se tam přijímají opatření snadněji než u nás. Jsou dobře informovaní a nevznikají zmatky.

Jaká tam platila opatření?

Taiwanci jsou od epidemie SARS v roce 2003 perfektně připravení, včetně legislativy. V lednu poslali specialisty do čínského Wuchanu, kde bylo ohnisko, a pak začali hned jednat. Je to ostrov, zavřeli tedy na nějakou dobu letiště. Poté zase přísně selektovali, kdo může na ostrově přistát. Úředníci, obchodníci ano, s karanténou a odběrem, ale turisté nikoli. Hranice nejsou plně otevřené doposud. Mají ale také nízkou promořenost, pozitivních je prý pět případů na pět tisíc lidí.  I proto jsou tak opatrní.

Stejně jako my měli na začátku málo roušek. Zabrali proto, co mohli, a během dvou dnů byly roušky v lékárnách. Každý si tam mohl přijít a oproti kartičce pojišťovny si vyzvednout tři kusy na týden. Během dvou týdnů zaktivizovali domácí zdroje a do měsíce a půl zvýšili výrobní kapacitu z 1,8 milionu na 20 milionů kusů. Zatímco my čekali, až nám je dovezou,  a dneska se rozesílají poštou (rozhovor se uskutečnil ještě v době před vládním rozesíláním pěti roušek a jednoho respirátoru českým seniorům – pozn.red). Hodně využívají moderních technologií, s lidmi komunikují přes sms. Vyvinuli také jakýsi elektronický plot, který zapínají člověku v karanténě. Ten ukazuje, zda se pohybuje pouze v jemu vymezeném prostoru. Po konci karantény se všechna data smažou.

A mimochodem mají v zákoně také napsáno, že pokud dojde k izolaci seniorů, tak je město povinné se o ně materiálně i duševně postarat, zajistit jídlo, knihy apod.

A jaká opatření platila pro vás?

Ve chvíli našeho příjezdu nepřibývali Taiwanu již delší dobu žádní nakažení. Svůj ostrov si velmi chrání, a proto byla pravidla pro nás velmi přísná. Byli jsme dvakrát vyšetřeni. Zpočátku jsme měli papírové kelímky, po druhém negativním odběru jsme dostali porcelán. Náš pohyb byl velmi omezený, všude byly koridory, které ukazovali, kudy máme jít. V hotelu nám vyhradili jedno patro na ubytování a jedno na jednání, mluvili jsme přes plexisklo. Chtěl jsem se podívat do nemocnice, ale nepustili by nás na oddělení. Každý, kdo se s námi setkal, měl roušku a poté šel do dobrovolné karantény.  Dost nás hlídali, a to včetně jejich opozice, která nás neviděla ráda. První večer došlo k tomu, že jsme byli na odběru a kolega si poté nasazoval roušku až pár kroků od židle. Mezitím ho nějaký paparazzi vyfotil a už se psalo o tom, že Češi porušují pravidla. Cítil jsem jejich obavy z toho, aby nedošlo k porušení opatření, a to se přirozeně se přeneslo i na nás. Ale jinak naše přijetí bylo velmi vřelé, to překonalo má očekávání.

Helena Sedláčková

Lumír Kantor je dětský lékař, soudní znalec, vysokoškolský pedagog a celoživotní skaut. Od roku 1997 působí jako primář novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice Olomouc, je předsedou České neonatologické společnosti České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně. Roku 2016 byl zvolen do Senátu za obvod č. 61 – Olomouc jako nestraník za KDU-ČSL. Je předsedou výboru pro zdravotnictví a sociální politiku.