Úterý, 28. září, 2021

Na invalidní důchod se čeká i rok a půl. Systém sociálních služeb se musí změnit, říká ředitelka domova Sulická Lenka Kohoutová

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Hned po vstupu do areálu zaujme čerstvě posekaný trávník a upravená zahrada, vevnitř zase čistota, příjemná vůně a zvídaví klienti. Domov Sulická vděčí za svou současnou podobu své ředitelce, bývalé poslankyni a zakladatelce Nadačního fondu pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením Lence Kohoutové. Dle jejích slov jsme nyní na křižovatce. Pokud se má systém sociálních služeb pozitivně změnit, je třeba si vyjasnit řadu otázek.

Co si lze představit pod pojmem „osoba se zdravotním postižením“ a jaké je postavení těchto lidí ve smyslu možného zaměstnání?

Zákon o důchodovém pojištění rozlišuje tři stupně invalidity a zdravotní znevýhodnění. Invalidita se vymezuje podle zůstatkové části pracovní schopnosti. Záleží také na tom, zda je člověk postižen tělesně či mentálně. Třeba u tělesných hendikepů se rozlišuje celá řada postižení. Nejsou to jen lidé na vozíku, ale všichni lidé trpící nějakou poruchou hybnosti. Pak jsou to lidé s vnitřním či duševním onemocněním, lidé s mentálním postižením a mnoho dalších. Existuje neskutečně široká škála zdravotních problémů, které vás mohou invalidizovat a vyčlenit vás z pracovního uplatnění.

Jak snadné či nesnadné je pro takového člověka najít práci?

U zdravého člověka i u toho se zdravotním postižením vždy rozhoduje to, jaké má vzdělání, zkušenosti a praktické schopnosti. Je to stejné napříč lidskou populací. Jen někdo má navíc nějaké zdravotní znevýhodnění, které ho z něčeho vylučuje či mu neumožňuje něco dělat na sto procent. Znám například řadu lékařů či právníků na vozíku. Pak potkáte člověka s mentálním postižením, sotva zvládnul speciální školu, ale velmi dobře pracuje na nějakých pomocných pracích. Obecně se bavíme o nejnižších až po nejvyšší pracovní pozice, a to jak pro zdravotně postižené, tak pro zcela zdravé osoby. Do jaké míry je hledání práce snadné, je otázkou toho, kde práci hledáte, a jaké máte vzdělání, zkušenosti a schopnosti. Situace je jiná v Praze a jiná v Liberci. Nicméně to jde.

Kolik je aktuálně lidí se zdravotním postižením, které jsou z tohoto pohledu pracovně omezeny?

V populaci je asi deset procent lidí, kteří žijí se zdravotním postižením či znevýhodněním. Zhruba polovina z nich je v produktivním věku. Bavíme se tedy zhruba o půl milionu lidí, kteří hledají pracovní uplatnění v nejrůznějších profesích a s nejrůznějšími zdravotními zátěžemi.

Co pro firmu či úřad reálně představuje zaměstnávat člověka se zdravotním postižením?

Ne každý člověk se zdravotním postižením potřebuje úpravu místa nebo speciální podmínky. Jiný však potřebuje upravit třeba pracovní dobu. Ale zpravidla představují velmi výkonné a spolehlivé zaměstnance, pokud jim zaměstnavatel vhodně přizpůsobí pracovní podmínky. Jde třeba o snížení pracovního úvazku či o klouzavou pracovní dobu. Nebo o možnost mít specificky upravené pracovní místo, určité pomůcky nebo jiné osvětlení. Je to o mnoha možnostech, ale v důsledku, pokud zaměstnavatel pomůže s úpravou podmínek, často najde skvělého a velmi loajálního zaměstnance, který si prostě chce pracovní místo dlouhodobě udržet.

Z vlastní zkušenosti vím, že někde existuje tlak na rušení zkrácených úvazků.

Mnoho let se debatuje o tom, zda ještě více nezvýhodnit zaměstnavatele, kteří nabízejí zkrácené úvazky. Nebo jak udělat i pro lidi se zdravotním postižením sdílené pracovní místo, kdy jeden stůl „obývají“ dva zaměstnanci. Nejhorší je, že něco takového nenabízí státní správa, která sama nastavuje pravidla, ale pak nedokáže jít příkladem. To je přesně i v případě ministerstva práce a sociálních věcí.

Interiér domova Sulická. Foto: Domov Sulická
Takže této situaci se dokážou lépe přizpůsobit soukromé firmy?

Má to dvě roviny. První je společenská odpovědnost. Druhá pak představuje pohled ekonomický. Zákon vám nařizuje zaměstnat čtyři procenta zdravotně postižených lidí. Pokud tak neučiníte, platíte určitý odvod do státní pokladny. Případně si můžete nakoupit výrobky z chráněného pracovního trhu. Pokud člověk zaměstnává lidi se zdravotním postižením, má daňové úlevy. Podle zákona o zaměstnanosti si pak může nárokovat určité finanční prostředky, například na atypické pomůcky pro pracovní uplatnění osoby se zdravotním postižením, na úpravu architektonických bariér. V soukromých firmách často velmi rezonuje především společenská odpovědnost, což mě velmi těší.

To jsou tedy běžné firmy, jak je to ale s místy či firmami určenými přímo pro zaměstnávání zdravotně postižených?

To je chráněný pracovní trh. Ten je částečně dotován podle zákona o zaměstnanosti ministerstvem práce. Jde o to, že zde buď pracují lidé, kteří potřebují upravit tak moc pracovní podmínky, že běžný pracovní trh nezvládnou, nebo jsou tato chráněná místa dobrým odrazovým můstkem právě do pracovního uplatnění v běžné firmě. Dnes mě velmi těší postupný vznik integračních sociálních podniků. Ty jsou podle mě budoucím nástupcem chráněných dílen. Tak snad jednou se posuneme, ale za jasných podmínek.

Co se stane s člověkem, který ze dne na den zůstane na vozíku? Dokáže se o něj systém postarat?

V nemocnicích fungují sociální pracovníci, kteří by měli s pacienty pracovat a řešit s nimi, co dál, až se vrátí z nemocnice domů. Hledají vhodnou sociální pomoc a podporu. Správně by měli posoudit, zda takový člověk potřebuje jen nějakou asistenci, nebo intenzivnější pomoc. Třeba za jakých podmínek se může vrátit domů či zda a jakou potřebuje úpravu bytu. Zároveň by se mělo pracovat nejenom s pacientem, ale i s rodinou a snažit se najít vhodnou míru toho, jak člověka vrátit do běžného prostředí, včetně toho pracovního.

Je to tak i ve skutečnosti?

Z praxe vím, že to reálně nefunguje. Sama vedu čtrnáctým rokem Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a pomáhám lidem s pracovním uplatněním. Vedu také pobytovou sociální službu, což reálně představuje 170 lidí s mentálním postižením. Často je přijímáme z nemocnic ve chvíli, kdy není nikdo, kdo by se o ně postaral. V nemocnicích není dostatek sociálních pracovníků, a pokud bych měla hovořit o sociálních pracovnících na obcích, pak jsou zahlceni prací. Je jich prostě málo. Potřebujeme nastavit systém, který bude určitou záchrannou sítí. Společnost v určité chvíli musí prostřednictvím státu pomoci. Je to o systému, který vám pomůže zabezpečit podmínky pro návrat. Nicméně vy se často stáváte obětí systému, kde všechno musíte tisíckrát zdůvodnit, na vše dlouho čekáte, nejlépe v nemocnici.

Jak to může prakticky vypadat?

Máme zde klientku, které umírala maminka. Nikdo z dalších členů rodiny neměl zájem se o ni postarat. Volali nám z hospice, že na ně nemocnice vyvíjí tlak, aby společně s maminkou přijali i dceru. V té době byly obě hospitalizovány. Maminka z důvodů zdravotních, dcera ze sociálních. Ředitelka hospice chtěla vědět, proč by měla přijímat i dceru, nebyl k tomu důvod. Bylo jí sděleno, že není jasné, kam jinam by ji mohli umístit. Nakonec se nám podařilo situaci vyřešit a klientce dnes asistujeme my. Pokud by to ale fungovalo správně, sociální pracovníci by hledali východisko a snažili by se najít vhodnou sociální službu už před hospitalizací s matkou. Pokud by to nešlo zvládnout v domácím prostředí vhodnou asistenční službou, pak vhodnou pobytovou službou. Takhle by to mělo fungovat.

Dá se tedy obecně říci, že systém nefunguje? Nebo jsou to jen ojedinělé případy?

Na jednu stranu říkáme, že každý člověk se zdravotním postižením patří do bytu a že ústavy zavřeme. Domovy, jako jsme my, se dehonestujícím způsobem označují jako ústavy. Já ale tvrdím, že potřebujeme soubor vhodných sociálních služeb, který umí dát pomocnou ruku lidem, kteří sociální službu potřebují. Od toho máme jak terénní, tak ambulantní a pobytové sociální služby. Veškeré poskytování služeb ve všech těchto typech musí být důstojné. Musí člověka podporovat, aby zbytečně nezůstával někde, kde být nemá, abychom ho zbytečně nevyčleňovali ze společnosti.

Jedna z domácností v domově Sulická. Foto: Domov Sulická
Jak jinak k tomu tedy přistoupit?

Jde o celý soubor různé pomoci. Začíná doma nebo v nemocnici, poté se člověku pomáhá z úrovně obce. Patří sem ale i vzdělání a zaměstnání, tedy pomoc se začleněním do běžné společnosti. Systém je sice nějak nastaven, ale chybí mu jednotlivé vazby. Spolupracuje jen část systému, a to zpravidla jen tehdy, pokud někdo sociální službu sám aktivně vyhledává. Nicméně celý systém je neskutečně děravý. Takže když po autonehodě skončíte na vozíku, pošlou vás domů, ale jen málokoho zajímá, že bydlíte ve třetím patře bez výtahu. A také nikdo neřeší, že jste třeba rentgenolog, který může svou práci velmi dobře vykonávat, ale nemáte se do práce jak dostat.

Kdo v takovém případě pomůže?

Od toho tady jsou velmi dobře fungující pacientské organizace. Umí poradit i nakontaktovat na sociální pracovníky nebo služby. Ale nejde to tak, jak by mělo, tedy rovnou z úrovně nemocnice, pokud v ní jste. A kromě toho je v sociálních službách jen velmi málo lidí, a to je kámen úrazu.

Co obecní úřady, neměly by pomoc poskytovat hlavně ony?

Lidí je strašně málo. Někde nemají dostatek informací. Pokud by pracovníků bylo dost, určitě by měli více možností se o lidi postarat. Míra poradenství a spolupráce s jednotlivými organizacemi může fungovat jen tehdy, když nemáte osmdesát lidí na jednoho pracovníka. Na obcích ale existuje mnoho báječných lidí, kteří se skvěle starají o své klienty a moc jim pomáhají. Na druhou stranu vidím velký problém, když například veřejný opatrovník neumí rozhodnout, zda se má člověku vytrhnout zub. Pokud nejde o akutní zákrok, často to odmítne a dává to k soudu. Měli jsme zde rekord, že zub byl vytržen po roce. A nemohli jsme s tím udělat vůbec nic.

A co v případě, že by šlo o akutní zákrok?

I tak se někteří stomatologové bojí provést zákrok bez informovaného souhlasu. Někteří jsou odvážní a zub prostě vytrhnou, což v dané chvíli považuji za správné. Pokud jde o extrakci s anestezií, jste v začarovaném kruhu. Měli jsme zde více než rok žádost o výměnu kyčelního kloubu, než rozhodl soud. Opatrovník souhlas nedal, protože šlo o zásah do integrity těla. Takhle to prostě je a nefunguje to dobře. Tedy i pro systém opatrovnictví by měla být stanovena jasná pravidla, aby bylo zřejmé, o čem může opatrovník rozhodnout.

Předpokládám, že to není ze strany veřejných opatrovníků zlovůle, ale spíše obavy.

Je to velmi těžká práce. Jedna naše klientka si přála žít bez domova. Snažili jsme se intervenovat a pomáhat. Kdykoliv odešla, hledali jsme ji a vždy také našli, protože odcházela na jedno místo. Veřejný opatrovník s tím bohužel nemohl nic udělat, a tak po dohodě s ním a s klientkou byla sociální služba ukončena. Právě u tohoto případu vím, jak moc udělali osvícení sociální pracovníci na obci, jak moc se snažili jí ukázat běžný způsob života ve srovnání s žitím lidí bez domova. Zlovůli bych nikde u veřejných opatrovníků nehledala. Nebo nemám takovou zkušenost. Jde o jasnější znění zákona, o to, aby jich byl dostatek a aby možná měli více pravomocí.

Co konkrétně by se tedy mělo změnit, aby to lépe fungovalo?

Měli bychom lépe zasíťovat sociální pracovníky, velké nemocnice a obce. To by však stát musel umět skutečně zaplatit. Tito pracovníci by zároveň měli mít i rozhodovací možnosti. Tedy nikoli rozhodování o poskytnutí dávky ze strany úřadu práce. Mělo by se to vrátit zpět na úroveň obcí, kde by uměli detailně posoudit situaci konkrétního člověka.

To je tedy jedna strana – stát, který poskytuje finanční pomoc. Co ale samotný žadatel?

Ideální by bylo, kdyby veškerá pomoc a podpora byla závislá na přístupu člověka. Protože i on musí mít snahu se začlenit do běžné společnosti. Ať už jde o práci nebo o zajištění bydlení. Je třeba posílit pracovníky v sociálních službách, ale také aktivně síťovat další sociální služby, které pomoc a podporu poskytují. Zde se lehce přeléváme do skupiny sociálně slabých lidí, kteří potřebují sociální pomoc jako takovou. A tu bych podmínila aktivní činností. Tedy například, že žadatel pracuje, posílá děti do školy, chová se ve společnosti tak, jak má. Jakmile si na sebe vydělá, pomoc odchází. Je to zdánlivě začarovaný kruh, kdy se přeléváme od lidí se zdravotním postižením k běžné populaci. Ale ono to jde ruku v ruce.

Dokáže systém reagovat na složitější situace? Vezmeme třeba jako příklad maminku samoživitelku se zdravotním postižením, která má zároveň několik exekucí.

Existuje mnoho poraden a služeb, které pomáhají v krizových situacích. Ale není to pravidlo, zasíťování není jasné. Jedná se zpravidla o neziskovky. Nemůžeme si ale myslet, že každému dáme byt, sociální dávky a ukážeme mu život v růžových brýlích. Lidé se musí snažit, musíme si umět pomáhat vzájemně. Pomoc státu by zde měla být jen na dobu určitou a jen ve výjimečných případech. Naopak, pokud má někdo nárok invalidní důchod, je nepřípustné, aby na něj čekal třeba rok. Konkrétní mamince by měla být nabídnuta pomoc s oddlužením, pomoci s tím co dál, bydlení, práce umístění dítěte do dětské skupiny nebo školky, aby maminka mohla pracovat, sociální práce a podpora na delší časový úsek.

Jaký je vlastně ve společnosti či v politice názor na tuto problematiku?

Řada politiků se bojí říct, že každý si má vybrat svoji vlastní cestu. Je to na vašich schopnostech a dovednostech, ctižádosti. Pokud je někdo líný, může si hledat důvody, proč nepracovat. A společnost mu bude stále dávat peníze v podobě sociálních dávek, protože tak je systém nastaven. S lidmi nepracujeme, neukazujeme jim, že se musí snažit, že zadarmo nic není. Naopak lidem se zdravotním postižením do dneška nevyrovnáváme invalidní důchody tak, aby měli nějakou důstojnou částku, za kterou lze žít. Měli bychom debatovat o tom, jak to v budoucnosti bude právě s invalidními důchody. Začala bych tím, že na ně nikdo nebude čekat rok ale maximálně třicet dní.

Jak to funguje jinde?

Třeba v Itálii, pokud pracujete, invalidní důchod vám vezmou. Když ale o práci přijdete, okamžitě vám jej vrátí. Otázkou je, zda něco podobného neudělat i u nás. Nevím však, jestli by toto náš systém vůbec zvládnul. Náš systém pomoci je velmi štědrý k těm, kteří v něm umí bruslit, a nespravedlivý k lidem, kteří pomoc opravdu potřebují a neumí se ozvat. Řešili jsme třeba klienta s Downovým syndromem, který čekal na invalidní důchod rok a půl, protože si ho mezi sebou přehazovali posudkoví lékaři. Přitom bylo na první pohled zřejmé, že jde o člověka s těžkým mentálním a dalším postižením.

V domově Sulická klientům nabízejí celou řadu aktivit. Foto: Domov Sulická
V čem je problém?

Posudkových lékařů je velmi málo, a tak žadatele posílají na další a další vyšetření, přestože to není potřeba. Typické je to právě u diagnózy Downova syndromu. Posudkový lékař by si měl správně požádat maximálně o dovysvětlení, ale v řádu dnů, nikoli měsíců. Lidé mají jen těžkého dovolání například na zrychlení nebo takzvané pře-posouzení. Je to velmi nedůstojné a zbytečné. Honíme se za fiktivními problémy.

Pomoc by tedy měla být selektivní.

Pokud se bavíme o sociální pomoci, pak ti, kteří ji potřebují okamžitě, by ji měli dostat. Ale na dobu určitou. A v rámci této doby by měli něco změnit, třeba si najít práci. Systém sociální pomoci není a nemá být všespásný, pokud je člověk zdravý a může být nezávislý na společnosti. Pak se nelze postarat o ty, kteří potřebují pomoc společnosti v plné míře a třeba i napořád. Potřebujeme se postarat i o pečující členy rodiny, kteří pečují o někoho blízkého. Protože tito lidé pak budou mít jedny z nejnižších důchodů, zůstávají často bez pracovního uplatnění, ale to vlastně mají doma. Pečují totiž o člena o své rodiny, a to trvale, intenzivně a dobře. Oni tím ale přicházejí o svou profesi a zůstávají na sociálních dávkách. Přitom jedno místo pobytové služby je daleko dražší, než kdybychom dávali plat pečujícímu v rodině.

Je vůle politicky změnit přístup k postiženým a těm, kteří o ně pečují?

Zdá se mi, že politici tuto problematiku vysvětlují tak trochu „na sílu“. Často totiž fungují na nátlak, a to pak považují za veřejné mínění. Místo toho, aby měli svoji vizi, tu uměli představit a uměli pro ni nadchnout spoustu lidí. Společnosti se špatně vykresluje postižení jako takové. V devadesátých letech jsme všechny vytáhli zpoza zdí a najednou se společnost s těmito lidmi začala seznamovat. Potřebujeme mít v politice lidi, kteří rozumí nejen celému systému, ale i konkrétním oborům.

Jaký je podle vás obecně vývoj v této oblasti?

Na můj vkus to jde pomalu, i když za třicet let jsme udělali obrovský krok dopředu. Potřebujeme daleko větší progres. Jen musí někdo přijít a představit vizi, jak to má být zítra, za rok nebo za deset let. Kde se na to vezmou peníze a kdo systém a jak nastartuje. Zatím často lítáme ode zdi ke zdi.

Co dál?

Podle mě jsme teď na křižovatce. Pokud chceme progres, musíme si položit otázku, zda vše i nadále většinu služeb a pomoci bude platit stát. Jaká míra pomoci je na kraji nebo obci. Jaká míra pomoci je na člověku samotném, pokud potřebuje pomoc, co se hradí a co nikoliv. Bez toho to v budoucnu určitě nepůjde.

Vraťme se ale zpět k zaměstnávání zdravotně postižených? Funguje to teď nějak?

Náš fond nyní otevírá pracovní tržiště, což je platforma, která na jednu stranu umožňuje lidem se zdravotním postižením podat poptávku po práci. Stejně tak sem mohou umísťovat nabídku práce firmy, které hledají zaměstnance se zdravotním postižením. Nicméně bych očekávala, že něco podobného vytvoří stát. No, nevytvořil, proto jsme tuto výzvu zvedli my. Vznikla ze soukromých zdrojů, na což jsme pyšní.

Úřady práce tedy v této oblasti nefungují dobře?

Úřad práce je schopný zprostředkovávat práci pro zdravotně postižené jen zčásti. Částečně nemá kapacity, částečně nesíťuje různé zaměstnavatele a ti zase nemají povinnost hlásit pracovní místa. Spousta úředníků tyto možnosti aktivně nevyhledává. Je to o lidech a o systému. Ráda bych ale zdůraznila, že někde to funguje velice dobře.

Co je největší překážkou pro osoby se zdravotním postižení proto, aby nalezli zaměstnání?

Jde o to vědět, že si práci můžou hledat. Pořád totiž platí domněnka, že když budou pracovat, přijdou o invalidní důchod. Stále se na nás obracejí lidi, kterým kvůli práci snížili důchod. Tak to ale nemá být. I proto volám po změně systému.

Lucie Přinesdomová

Článek je převzat z portálu Ekonomický deník, který patří stejně jako Zdravotnický deník do vydavatelství Media Network.

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY