Úterý, 28. září, 2021

Analýza volebních programů pro zdravotnictví: Nic zásadního se nezmění. Nadějné náznaky vedle propadáků

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Zdravotnictví se nezařadilo mezi hlavní témata letošních sněmovních voleb. Političtí lídři si oddechli. Zdravotnictví je strašák. Chytnou-li ho za špatný konec, mohou ve volbách klidně utrpět debakl. Lepší je tedy našlapovat opatrně. Když už se o zdravotnictví hovoří, tak oklikou, přes covid. Je mnohem méně riskantní vykládat o trasování a testování, než navrhnout, jak čelit výzvám, jež před námi stojí v dalších letech. Porostou totiž počty vážně nemocných pacientů, jímž umí pomoci moderní ale nákladná léčba. Zestárne populace, která bude žít déle se svými chronickými nemocemi.  Nebude už dále možné donekonečna nafukovat objem limitovaných veřejných finančních prostředků apod. Podívali jsme se na programy kandidujících stran, které mají největší šanci proniknout do Sněmovny, a hledali střípky nějaké snahy posunout zdravotnictví o kousek dál. Ohodnotili jsme je školními známkami.

Zatímco u obou nejsilnějších opozičních koalic jsme tyto střípky skutečně našli a s trochou fantazie i v knize Andreje Babiše, zklamaly „tradiční“ levicové strany. Na téma, jenž by mělo být jejich doménou, se doslova vykašlaly.  Jedno je ale jisté – ať už bude vládnout v Česku kdokoliv, nic zásadního se ve zdravotnictví nezmění. Nadále zůstane jeho financování zranitelné a dlouhodobě v současném rozsahu a dostupnosti služeb neudržitelné.  Mnozí občané napříč politickým spektrem si ovšem skutečně myslí, že „každá změna je k horšímu“ a odvážní politici, kteří by jim nalili čistého vína, by byli podezřelí. Kdo by chtěl v takové atmosféře něco reformovat?

Programy politických stran kandidujících ve sněmovních volbách roku 2021 jsou jen stručnými souhrny nějakých vnitřních diskusí. Nejsou opřeny o podrobnější veřejně dostupné odborně laděné publikace, které by program vyfutrovaly fakty a čísly. Kdeže jsou dávné časy, kdy nejsilnější strany zdravotnictví analyzovaly, shromažďovaly argumenty a vyvozovaly z nich své návrhy. Trošku se snaží Piráti, ale zatím jim jde lépe spíše forma než obsah.

Opuštěný levicový volič

Začněme propadlíky. ČSSD věnuje zdravotnictví pouhé dva odstavce. To je zoufale málo. Komunisté jednu větu. To už je v podstatě rezignace. V dalších letech  se tedy nedočkáme ucelené levicové vize českého zdravotnictví. Zredukovala se pouze na poněkud zpozdilé vymezování se proti nápadům pravice, k nimž se ovšem pravicoví politici ani nehlásí. Přitom se tu nabízí celá škála možností, které by naše veřejnost, tradičně nakloněná nárokovému poskytování zdravotních služeb, jistě kvitovala. Je tu možnost vytvořit návrh skutečně autenticky levicového státního zdravotnictví s národní zdravotní službou po vzoru Velké Británie, nebo třeba pojišťovenský sytém francouzského typu s jednou veřejnoprávní zdravotní pojišťovnou. Případně je možné se inspirovat v Dánsku, kde mimo jiné zvládli velmi dobře covidovou krizi. Nic z toho, ale naše levice nečiní, nikdy nezískala odvahu nějaký takový sytém promyslet a navrhnout. V minulosti alespoň přicházela s dílčími nápady, případně se mohla pochlubit úspěšným řízením zdravotnictví na úrovni kraje (například za hejtmana Běhounka na Vysočině).

Jenže ČSSD roku 2021 zná pouze dva body programu, sjednocené pod heslem: Nikdy nedovolíme privatizaci českého zdravotnictví. Pod tím si tvůrci programu představují, že strana zabrání privatizaci „především poskytovatelů akutní lůžkové péče“, přestože jí nikdo již několik let nenavrhuje. Dále upřesňují, že ČSSD chce „zákonem garantovat veřejnou síť nemocnic s celostátně platnými standardy, personálního a přístrojového vybavení“. Jenže ona zákonná garance se docela obtížně vtěluje do konkrétních paragrafů. Ostatně ČSSD, která byla posledních osm let ve vládě, se o to několikrát pokusila. Vznikly právně vadné návrhy, které neuspěly.  Sociální demokraté se tedy nyní snaží přesvědčit voliče, že to, co se jí dosud nepodařilo ani pořádně legislativně napsat, zkusí hrát ještě jednou. Jakoby se v Lidovém domě zastavil čas. Oprašování starého neúspěšného tématu pak strana doplňuje revolučním závazkem, že do roku 2025 zvýší „tarifní platy zdravotníků o 50 %“. Žel, dále nevysvětluje, kde na to vezme peníze, zda souběžně sníží pracovní zatížení zdravotníků a tedy že se vlastně bude jednat spíše o přesun současných odměn za služby do tarifu (a tudíž ani neodpovídá na to, kdo ony služby navíc odpracuje). Nebo zůstane zachován nynější stav, pouze se na platy a mzdy přileje více peněz? Samé otázky, na které program CSSD neodpovídá, protože tímto populistickým návrhem končí.

Celkové hodnocení: pětka

Tohle si voliči kdysi silné levicové strany s úctyhodnou tradicí opravdu nezaslouží. ČSSD, proč jsi je opustila?

Komunisté letos věnují zdravotnictví, ve velmi stručném programu nazvaném Pět priorit pro volby do PS PČR 2021, pouze jednu jedinou větu: „Ochrana zdraví, rovný přístup pacientů k moderní léčbě bez ponižujících sbírek a spoluúčasti pacientů“.

U KSČM si můžeme být jisti, že platí i starší hlesla z předchozích let. Například teze z loňska (krajské volby), kdy se komunisté dušovali, že „zastaví privatizaci a likvidaci zdravotnických zařízení“ (aniž by jí kdo v posledních letech navrhoval). Současně také dlouhodobě požadují, aby byla zřízena „pouze jedna veřejná zdravotní pojišťovna“. Tečka, konec programu. Komunistům je ovšem třeba přiznat, že oni svůj program vysvětlovat nepotřebují. Stejné mantry opakují už od svého vzniku a skomírající voličská základna je dobře zná.

Celkové hodnocení: čtyřka

Program bez invence. Od propadnutí jej zachraňuje pouze fakt, že voliči KSČM ani nic jiného nečekají.

Protestní strany jednoho muže

Dvě menší protestní strany nijak nepřekvapují – zdravotnictví je pro ně povinným přívažkem v programu, který je primárně zaměřen na populistická témata a glorifikace mužů v jejich čele. Přísaha Roberta Šlachty si alespoň v některých bodech dala očividně poradit od věci znalého experta. SPD Tomia Okamury hodila na papír pár vět bez ladu a skladu.

Pro SPD je zdravotnictví dalším kolbištěm imaginární války proti korporacím, jež „odčerpávají prostředky, které patří na léčbu pacientům“ (dále ovšem nerozvádí, jak by strana postupovala, zda by vyhnala cizáky ze země a vrátili bychom se k univerzálnímu aspirinu na všechny nemoci). Nepřítelem jsou také zájmové skupiny a jejich komerční zájmy. V nesourodém textu, kde se skáče od jednoho tématu ke druhému bez nějaké větší logiky, se dočteme i to, že očkování má být dobrovolné s možností „si vybrat důvěryhodný druh vakcíny“.

Celkem správně se v jedné větě konstatuje, že ve zdravotnictví chybí personál, že distribuce zdravotních služeb je nerovnoměrná a jejich kvalita nestejná. Řešením dle SPD ovšem je – ve zkratce řečeno – více státu. Státu, který bude řešit výši odměn pracovníků ve zdravotnictví, kvalitu a distribuci zdravotních služeb, hlídat cenovou politiku tak, aby  nákupy nebyly předražené a aby zůstalo více prostředků na mzdy a léčení. SPD by rozvíjela jednotlivé lékařské obory, z nichž jsou mnohé prý „zanedbány“, přičemž speciálně vypichuje stomatologii, která podle SPD vyžaduje „zvláštní pozornost“. Více o slohovém cvičení na úrovni základní školy, které se shodou okolností jmenuje program, napsat nelze.

Celkové hodnocení: pětka

Tohle není program, ale slohovka základní školy na téma – co dům dal.

Strukturovanější a píárově profesionálně naservírovaný je program Hnutí Přísaha expolicisty Roberta Šlachty. Obsahuje i rozumné body, za nimiž je zřejmě cítit ruka bývalého děkana profesora Šeda, který s hnutím spolupracuje. Pod jednotícím sloganem Zachováme dostupné a moderní zdravotnictví se skrývá sedm bodů. Hned v prvním bodě expolicista straší voliče tím, že „reálně hrozí snahy o privatizaci nemocnic a ohrožení dostupnosti základní péče“. Pro toto tvrzení není uveden žádný argument, ani příklad. Nicméně papírový panák je na světě a Robert Šlachta a jeho lidé se „postaví proti privatizaci páteřních nemocnic“. V tomto bodě se píše i o propojení ambulantní a lůžkové péče a „nastartování  vylepšování péče za aktivní účasti lékařů, pojišťoven a akademických pracovníků“. Tady se přeci jen prodírá na světlo určitý fundovaný základ.

Ve druhém bodě se pak navrhuje  sloučení dvou pojišťoven zřizovaných vládou – vojenské a ministerstva vnitra. Copak o to, takový návrh je jistě možný a je na státu, jak se v této věci rozhodne. Z hlediska zdravotnického systému ale platí, že čím větší konkurence, tím lepší výběr pro pacienta (samozřejmě při větším ponechání managementu a odpovědnosti na samotných pojišťovnách) . Přísaha odůvodňuje sloučení ušetřením nákladů, neboť se opájí vidinou osekání „drahých sekretariátů“ a samostatných systémů IT. Sloučením se ale nic neušetří, protože hospodaření pojišťoven je fondové. Výše provozního fondu českých zdravotních pojišťoven je  hluboko pod průměrem západních evropských zemí, tvoří něco málo přes tři procenta příjmů základního fondu (jak uvádí portál ministerstva zdravotnictví,  podle dat z roku 2014 je to v Německu 6,8 procent). Toto procento je stejné pro dvě jako pro jednu sloučenou pojišťovnu.

Ve třetím bodě Přísaha podporuje elektronizaci a telemedicínu (vzorem je pro ni Izrael) a speciálně pak elektronickou zdravotní dokumentaci. Dále chce podpořit výzkum a vývoj léčiv na českém území, což uvítají výzkumníci, ale volič asi nepochopí k čemu je to dobré, když léky k dispozici má. A pokud některé z nich občas na trhu chybí, tak obvykle kvůli nedostatku surovin zejména z asijské provenience. Návrat k plné soběstačnosti je samozřejmě zcela nereálný. Přísaha také chce, aby byla průběžně kontrolována kvalita ve zdravotnictví s využitím dat UZIS a stát, aby garantoval péči (není blíže rozebráno, co se tím myslí).

Podrobněji se v programu Přísahy píše o nedostatku lékařů: „Budeme se snažit o to, aby na rezidenčních místech lékaři dostali celou částku, kterou nemocnice na toto místo dostane od státu.“ Dále pak by chtěli autoři v souvislosti s rezidenčními místy otevřít „hledání řešení závazku lékařů, resp. jejich motivaci, aby ihned po získání specializace neměnili svá pracoviště“. Nedostatek sester by podle Přísahy pomohla řešit 24hodinová školková zařízení, kratší úvazky a  zrušení sesterské dokumentace případně další zbytečné administrativy. Speciální pozornost by pak hnutí Roberta Šlachty chtělo ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami a odborníky zaměřit na zpřístupnění zdravotnické péče, zvláště v příhraničí, „například skrze zavedení povinnosti poskytnout péči pacientům s veřejným pojištěním jako podmínku otevření lékařské praxe“ (u těch, kteří smlouvu nemají a věnují se výhradně privátní klientele v příhraničí).

Celkové hodnocení: za tři

Slabou stránkou je strašení a chybějící argumentace pro některé záměry. Silnější pak odborně fundované návrhy.

Gejzír pirátských nápadů

Piráti a starostové si zaslouží hned zkraje uznání za umělecký dojem. Navzájem provázané tematické celky programu jsou vždy uvedeny srozumitelným popisem současného stavu („v čem je problém“), následuje vize ve dvou třech větách a potom jednotlivé kroky („jak to chceme udělat“). Zajímavou a zavazující položkou pak je rubrika – „kolik na to chceme času“, doplněná o dopady na jednotlivé skupiny voličů dle věku. Následují časté dotazy, související body a odkazy na další zdroje informací. Žádný jiný kandidující subjekt nemá takto pěkně „zabalený“ program. Pokud jde o obsah z hlediska zdravotnictví, obsahuje velmi pěkně zpracovaná silná pirátská témata i slabší kousky.

Celé téma resortu zdravotnictví má koalice Pirátů a STAN rozděleno do sedmi kapitol. Pomiňme tu, která se týká legalizace konopí, protože je spíše otázkou politickou než zdravotnickou. Pozornost zasluhují  dvě oblasti, které jsou zpracovány opravdu pěkně s tím, že navrhovaná řešení odpovídají odborným doporučením v dané oblasti. První je Vyvážená politika v návykovém chování založená na principu snižování rizik (harm reduction), pomoci  a rozumné regulaci. Autoři programu se hlásí ke spolupráci s odborníky a na výsledku je to znát. Komplexní, multioborový přístup, zavádění nových služeb, jako jsou kontaktní centra pro uživatele alkoholu, aplikační místnosti, konopné kluby nebo substituční programy pro uživatele stimulačních látek –  to všechno jsou vyzkoušené recepty ze zahraničí, které by se mohly aplikovat na české prostředí. V návrhu je pamatováno i na víceleté financování veřejných služeb, poskytovaných organizacemi, které  pomáhají lidem se závislostí.  „Upravíme daňové zákony i úroveň striktnosti regulace podle reálné společenské nebezpečnosti látek,“ to je také velmi důležitá zásada v duchu harm reduction. Diskutabilní by snad mohl být nápad zřídit funkci vládního zmocněnce pro problematiku návykového chování a Národní agenturu pro prevenci závislostí, když už tu máme Národního protidrogového koordinátora a příslušný odbor úřadu vlády. Realisticky působí časový plán: během čtyř let udělat dílčí systémové úkony, protože „ve své celistvosti je to záležitost na desítky let“.

Velmi dobře také působí kapitola o duševním zdraví jako prioritě, i když v mnoha ohledech je vlámáním se do dveří, které jsou již dnes díky reformě psychiatrie nastartované ministrem Adamem Vojtěchem a Psychiatrickou společností, přinejmenším pootevřené. Ale je skutečně důležité, že se dvoukoalice k této reformě hlásí, i když s některými pirátskými prvky, s nimiž je třeba nakládat opatrně, jako jsou psychedelika. Sympatický je nejen důraz na práva pacientů, ale i na širší souvislosti, jako je  dostupnost bydlení pro lidi se zkušeností s duševním onemocněním, především po delších hospitalizacích.

Potenciálně systémové změny najdeme částečně v kapitole o covidu („systémová opatření proti pandemii“), a zejména pak v kapitole Mnohem kratší cesta k léčbě.  Z covidové agendy zaujme jednoznačný a chvályhodný záměr transformovat  Státní zdravotní ústav (SZÚ) do moderního ústavu schopného vyhodnotit existující i potenciální zdravotní rizika a navrhnout účinná opatření k jejich omezení. Koalice slibuje, že připraví a zrealizuje komplexní transformační plán hygienické služby a SZÚ, včetně definice rolí, potřebných investic a rozvoje lidských zdrojů. Zavazuje se, že tak učiní během dvou let.

Kratší cesta k léčbě – to je samozřejmě téma její časové a místní dostupnosti (v této kapitole je pak ještě pel-mel dalších záměrů na systémové změny – viz dále). Určitě bude užitečné, když se provede revize těchto parametrů a najde způsob jejich efektivního měření ve prospěch pacientů. Autoři programu soudí, že  čekací doby budou měřit pomocí elektronické žádanky o poskytnutí zdravotní služby. Bude ovšem velmi záležet na provedení. To je totiž onen známý hlavolam, zda může být zdravotní péče současně dostupná, ufinancovatelná  a kvalitní. Úplně ideálně nemůže. Je třeba hledat vyvážený kompromis, který odvisí zejména od kapacitních možností – personálního  a věcného vybavení, ale i racionálního nastavení celé sítě.  Závazek Pirátů se Starosty měřit kvalitu péče prostřednictvím otevřených dat je toho logickou součástí. Naproti tomu jejich dojem, že změna v obsazování správních rad zdravotních pojišťoven „směrem k pojištěncům“, které prosazovali již v tomto volebním období, přinese nějaké pozitivní dopady na racionální dostupnost péče, jsou poněkud liché.

Zajímavý je nápad umožnit skupině nemocnic akreditovat společný vzdělávací program pro mladé lékaře, což by mohlo přispět k udržení jejich vzdělávání i v malých nemocnicích, a zároveň zajistit jeho kvalitu. Lékárníky nepotěší plán „zajistit možnost doručení léků na předpis pacientům domů“, třebaže jedním dechem se dodává, že „současně při zachování dostupnosti lékárenských služeb“. S podobným návrhem ve sněmovně ztroskotal Adam Vojtěch (poslanecký návrh), ale při změně jejího složení je reálné, že by taková změna mohla projít.

Piráti se Starosty se v programu také dotýkají financování zdravotnictví. Ve výdajové stránce chtějí připravit úhrady pro telemedicínu  a řešit financování domácí péče tak, aby byla dostupná a propojená se sociálními službami. Na straně příjmů hovoří o predikovatelném financování zdravotnictví, čímž mají na mysli automatickou valorizaci platby státu za státní pojištěnce. O jiných zdrojích se ovšem nezmiňují. Neřešení dlouhodobé finanční udržitelnosti zdravotnického systému a opomíjení motivací jeho aktérů, je největší slabinou pirátsko-starostovského programu.

V kapitole o propojení dat v zájmu zdravotníků i pacientů najdeme očekávatelné návrhy z oblasti elektronizace zdravotnictví (eHealth), z nichž většina už nějakým způsobem běží nebo se rozvíjí. Samozřejmě, že leitmotivem, který je určující pro Pirátskou stranu, je poskytování otevřených dat, kde se chtějí autoři programu inspirovat Velkou Británií. Důležitým záměrem pak je definování standardů ve vyhlášce k elektronizaci, čímž by se bránilo monopolu jednoho dodavatele.

A nakonec stojí za zmínku důraz na preventivní prohlídky a zdravý životní styl, kde se navrhuje mj. motivační systém úhrad pro zdravotníky a bonusy pro občany. Také Piráti se STAN se chtějí speciálně zaměřit na stomatologii a minimalizaci kazů, zejména u dětí.

Celkové hodnocení: dvojka

S programem si Piráti se Starosty dali skutečně práci, na rozdíl od ostatních kandidujících stran. Zavázali se k celé řadě změn, které mohou být užitečné pro pacienty i zdravotníky. Některé představy jsou zatím neurčité a velmi záleží na jejich provedení. Bohužel prakticky žádnou pozornost nevěnují finanční udržitelnosti systému a posunu směrem k autentickému zdravotnímu pojištění (tj. větší možnosti v nabízení různých produktů i odpovědnost zdravotních pojišťoven).

SPOLU až příliš stručně

Program pro zdravotnictví schovala Koalice SPOLU pod velké téma Spolu pro zdravou rodinu. Vedle bydlení, sociální pomoci, vzdělávání a sportu je tam kapitola o vstřícném zdravotnictví. Text je stručný, ale hutný. Obsahuje  dobré úmysly, k nimž ovšem chybí podrobnější popis toho, jak jich hodlá trojkoalice dosáhnout. Což je škoda, protože disponuje možná nejsilnějším expertním zázemím ze všech kandidujících subjektů. Za SPOLU kandiduje celá řada osobností, které zastávaly vysoké manažerské funkce v českém zdravotnictví. Koncentrovaná zkušenost ODS, TOP 09 i KDU-ČSL mohla vyústit v daleko  zajímavější program, než jaký byl nakonec voličům předložen. Na druhou stranu v některých ohledech jsou názory na rezort například mezi KDU a ODS velmi vzdálené, a společný program je proto cenným dokladem schopnosti najít odvážný kompromis.

Ten lze spatřit v klíčových větách, které se týkají financování: „Podpoříme vzájemnou konkurenci zdravotních pojišťoven a odpovědnost za efektivitu systému. Odstraníme diskriminaci v možnostech úhrady nehrazených zdravotnických materiálů. Umožníme doplňkové připojištění zdravotních a sociálních služeb a pojištění na míru dle přání občana.“ To jsou nakonec velmi silné závazky, opět je jen velká škoda, že nejsou dále rozvedeny.

Zbytek programu je totiž podobný s tím, o  co usiloval Adam Vojtěch v roli ministra zdravotnictví a co mají ve svém programu v určité formě i Piráti se Starosty (občas i ostatní kandidující strany). SPOLU klade důraz na zlepšení dostupnosti péče (praktici, pediatři, stomatologové v menších obcích) a chce vytvořit „základní síť zdravotnických zařízení a lékařské pohotovostní služby s trvalým hodnocením regionální dostupnosti“. Praktičtí lékaři a ambulantní specialisté by měli mít více pravomocí. V rámci prevence klade důraz na dietní stravování ve školních jídelnách a vyšší výběr a kvalitu stravování v nemocnicích. Občany dbající na prevenci chce SPOLU finančně zvýhodnit a podpoří i konzultace přes telefon a internet. Zdravotnictví postaví na elektronizaci a nabídne jednotnou elektronickou kartu pacienta. Zavede systém kontroly a hodnocení kvality zdravotnických zařízení.

Překvapivá je věta, že „pomocí systému DRG zajistíme spravedlnost úhrad lůžkové zdravotní péče, zrušíme limity na odůvodněnou zdravotní péči“. Po mnoha seminářích o DRG by snad už každému v Česku mohlo být jasné, že samotné DRG k nastolení spravedlnosti nevede, je to jen nástroj na popis stavu. To, zda vůbec se má usilovat o nějakou spravedlnost  a jakou vlastně, je otázka politického rozhodnutí. Za DRG se nelze schovávat. Doufejme, že toto si ve skutečnosti experti SPOLU uvědomují, že se nebudeme další čtyři roky těšit na to, jak profesor Ladislav Dušek a ÚZIS nějak zázračně vyřeší problémy financování českých nemocnic a zavede na zemi dokonalou spravedlnost. Zamrzí i věta:  „Budeme řešit problém přesahu zdravotní a sociální péče“. Tu už jsme slyšeli za posledních dvacet, možná třicet, let mnohokrát, ale „skutek utek“.

SPOLU se hlásí k důstojné mzdě pro všechny zdravotnické pracovníky, ale je to zase jen obecná proklamace. Konkrétnější je v návrhu zavést stipendijní programy během studia pro budoucí zdravotnické pracovníky a motivační programy s cílem vrátit špičkové vědce zpět ze zahraničí. Ve vzdělávání hodlá koalice zavést  zodpovědnost motivovaných školitelů.  A navrhuje, aby stát hradil  základní vzdělávací kmen v prvním oboru specializačního vzdělávání. SPOLU také chce navyšovat prostředky pro zdravotnický výzkum a zvýšit ohodnocení vědeckých pracovníků.

Celkové hodnocení: dva mínus

Program obsahuje příliš mnoho obecných frází a málo konkrétních řešení, i když je celkově postaven dobře. Předností je odvaha jít do témat, jichž se čeští politici bojí – tedy konkurence zdravotních pojišťoven a alespoň doplňkového připojištění. Na spojenectví silných zdravotnických osobností s bohatými manažerskými zkušenostmi ze tří zavedených politických stran je to ale přeci jen málo.

Babiš mimo klasifikaci

Hnutí ANO nemá volební program. Má ale Andreje Babiše a ten má špičkový marketingový tým, který dokáže napsat poutavé čtení o tom, jak by mohlo být české zdravotnictví krásné. A pak má ještě Adama Vojtěcha. Ten sice nekandiduje, ale ve funkci ministra zdravotnictví byl pracovitý a začal řešit některé důležité problémy (vzpomeňme reformu primární péče, psychiatrickou reformu, síť urgentních příjmů, změny v lékové politice aj) a akceleroval elektronizaci českého zdravotnictví.  Andrej Babiš velice umně ve své knize Sdílejte, než to zakážou spojil smělé vize s drobnou prací, kterou odvedl jeho ministr. Mistři PR z toho namíchali docela přesvědčivý koktejl, tedy přesvědčivý pro cílovou skupinu voličů. Nebudeme citovat z tohoto dílka, ale souhrnně můžeme říci, že se v hlavních záměrech překvapivě hodně protíná s plány opozičních stran, jejichž návrhy jsme tu podrobněji představili.

Je třeba si také uvědomit, jak vláda vedená Andrejem Babišem vykolíkovala hřiště pro další období. Zásadně navýšila objem peněz, které stát platí za své pojištěnce do systému veřejného zdravotního pojištění. V roce tak přišlo navíc dvacet miliard a v roce 2021 pak padesát miliard korun. Samozřejmě velká část tohoto objemu směřovala na pokrytí mimořádných covidových výdajů. Navýšená platba ale v systému zatím zůstává i pro další léta, navíc bude opět pro příští rok vylepšena o 200 korun, čili do systému přiteče dalších více než 14 miliard korun navíc. Kromě toho Babišova vláda zahájila práce na sedmi strategických investicích za 12 miliard korun do modernizace státních nemocnic a také rozhodla o alokaci peněz do lékařských fakult, kam postupně v nejbližších letech doputuje sedm miliard korun. Přičtěme k tomu Národní plán boje proti rakovině a najednou tu máme v rukou současného premiéra trumfy, proti nimž se opozici jen těžko vymezuje. Zdravotnictví není akutně ve finanční krizi a voliči jsou víceméně s jeho službami spokojeni. Paradoxně to ale může do budoucna uškodit, protože současná „vata“ prudce snižuje poptávku po nutných reformách.

Celkové hodnocení: neklasifikováno

Nemůžeme hodnotit volební program, který neexistuje. Z vizí představených v knize Andreje Babiše i dosavadní práce jeho ministra zdravotnictví ale lze dovodit, kam by se dál české zdravotnictví ubíralo. Zásadní otázkou však bude, v jaké koalici se hnutí ANO ocitne. Už v tomto volebním období se přizpůsobovalo (omezovalo) požadavkům levicových stran ČSSD a KSČM. Pokud by po letošních volbách místo ČSSD závisela Babišova vláda na SPD, můžeme se dočkat třeba i eroze systému například slučováním zdravotních pojišťoven do jedné. Anebo naopak spojením ANO se současnou opozicí by se mohly povést změny směrem k autentickému zdravotnímu pojištění. Doufejme, že další osud českého zdravotnictví budou mít na mysli lídři politických stran a hnutí při povolebním vyjednávání.

Tomáš Cikrt

Společný jmenovatel?

  • 4-5 stran se zaměří na regionální rozdíly v dostupnosti  péče, ale patrně budou mít odlišné představy,  jak je smazávat, a tak cesta ke smysluplnému výsledku bude dlouhá. Opět se bude očekávat od DRG více, než je schopno nabídnout.
  • 3 strany zabrání privatizaci, kterou ale nikdo nenavrhuje.
  • Jedna strana by sloučila všechny pojišťovny do jedné, dvě až tři strany by sloučily jenom dvě pojišťovny a ostatní by (snad) současný počet pojišťoven nechaly na pokoji.
  • Téměř všichni podpoří elektronizaci, velkou podporu má telemedicína.
  • Všichni napříč spektrem chtějí řešit nedostatek personálu, a to s takovou vášní, že vzbuzují naději, že by se jim to snad povedlo. Realita ale bude prozaičtější. Pokud se nesáhne zásadně do struktury poskytovaných služeb, personální nedostatek přetrvá i nadále.
  • Reformy primární péče a psychiatrická reforma, které zahájil Adam Vojtěch, budou podle všeho pokračovat.  Síť urgentních příjmů bude patrně předmětem další diskuse.
  • Mohla by se najít shoda na transformaci hygienické služby a SZÚ směrem k akceschopnější reakci na epidemické hrozby s garanci poskytování hodnověrných informací pro politická rozhodnutí (založených na vědeckých důkazech).

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY