Zasadíme se o provedení systémových změn k integraci a provázání sociálních a zdravotních služeb dlouhodobé péče, píše současná vláda ve svém lednovém programovém prohlášení. Animozita mezi dvěma garančními rezorty v této oblasti je přitom již téměř legendární a na snaze propojit sociální a zdravotní sféru si již vylámal zuby nejeden předchůdce současného ministra zdravotnictví Vlastimila Válka (TOP 09). Ten by to rád změnil, ale sám si velmi dobře uvědomuje, že to nebude jednoduché. Tématu se věnoval kulatý stůl Zdravotnického deníku k financování zdravotnictví.
„S ministrem práce a sociálních věcí Marianem Jurečkou jsme se domluvili, že budeme mít pravidelná jednání. Chtěl bych, aby to bylo na úrovni porad vedení obou rezortů, chceme mít daleko větší kontrolu nad plněním úkolů. Z nějakých důvodů, a typickým příkladem je reforma psychiatrické péče, se proinvestovalo spousta peněz a úsilí a výsledky jsou stále takové rozpačité. Musíme to ale změnit,“ uvedl ministr Válek na kulatém stole Zdravotnického deníku.
„Dnes už obě oblasti nelze vlastně ani oddělovat. Ale musíme si také říct, co chceme od krátkodobé a dlouhodobé následné péče nebo jak provázat ambulantní a hospicovou péči,“ dodal ministr.
Panuje tu silná politická vůle to řešit
Je to hluboký příkop, u něhož zatím nikdo příliš neví, jak ho zakopat. Již od devadesátých let se mluví o tom, že je třeba najít funkční propojení čistě zdravotních provozů s těmi, které zajišťují sociální péči. Jakákoli snaha pravidelně ztroskotává na praktických „detailech“, například jak nastavit pravidla pro hodnocení kvality péče, a především pak, kdo to zaplatí.
Podle Válka je třeba nastavit financování sociální oblasti, které je v současné době závislé na nikým negarantovaných dotacích, podobně systémově jako ve zdravotnictví. „Systém veřejného zdravotního pojištění funguje, je robustní a má relativně velké rezervy. Můžeme se hádat o valorizačních mechanismech, ale neřešíme platby za jednotlivé diagnózy,“ říká Válek. Podle něj je v podstatě jedno, jak konkrétně bude financování sociálních služeb vypadat, důležité je, aby bylo stabilní a aby na něm byla shoda napříč politickým spektrem.
Obecná vůle tu však je, pokračuje. „Ve Sněmovně panuje silná atmosféra, aby se to řešilo. Lidé si uvědomují, že na jedné straně je tu štědrá mísa plateb z veřejného zdravotního pojištění a na straně druhé státní rozpočet, který sociální platby limituje a není zde žádný princip pravidelného nárůstu,“ konstatoval ministr s tím, že už dokonce přichystal dva návrhy, o nichž chce s ministrem Jurečkou diskutovat. Uvítá také návrhy od opozice. „Radši podpořím opoziční návrh, který vydrží deset let, než silou prosazovat model, jenž padne s dalšími volbami. Sociální část nesmí být chudou příbuznou té zdravotní,“ dodal ministr.
Chybí hnací motor
S Válkovým hodnocením situace souhlasí i opoziční poslanec a předseda podvýboru pro lékovou politiku, přístrojovou techniku a zdravotnické prostředky Kamal Farhan (ANO). „Už termín zdravotně-sociální pomezí má mezi sebou pomlčku, ten rezortismus je maligní,“ konstatoval. Podle něj především chybí nějaký rozhodce, který by stál nad oběma ministry a celou debatu řídil. „Takovým supervizorem by měl být premiér,“ myslí si.
„Realita se nám proměnila pod rukama. Domovy seniorů plnily dříve hlavně sociální roli, ale dnes se v praxi jedná o léčebny dlouhodobě nemocných. Ne však financováním. Ale ti lidé potřebují jeden druh zařízení,“ souhlasí také místopředsedkyně Poslanecké sněmovny Olga Richterová (Piráti).
„Jsou ale i malé věci, které se počítají a lidem připadají velké. Myslím, že postupně budeme schopní ty antagonismy překonávat,“ uvedla. Je však nutné jasně definovat odpovědnosti, kdo má co za úkol. „Pokud není jasný hnací motor, tak i když se společnost jako taková posunula, celý problém se neposune nikam,“ dodala poslankyně.
Vobořil: Musíme vystoupit z toho, že to celé má zajistit veřejná správa
Národní protidrogový koordinátor Jindřich Vobořil upozorňuje, že když se připravoval zákon č. 108/2006 o sociálních službách, do značné části se inspiroval úpravou ve Velké Británii. „Nezkopírovali jsme tam ale to financování. To je při tom základ. Pokud to nepropojíme, tak se nic nestane,“ uvedl Vobořil, podle něhož jsou dotace ten „nejhorší způsob financování“ (ve Velké Británii funguje jedno národní pojištění pro zdravotní péči i sociální služby – pozn.red.).
Uvítal by také, kdyby se oblast sociálních služeb více otevřela neziskovým a soukromým subjektům. „Nejde jen o to, kdo to financuje, ale i kdo to zřizuje. U nás je pořád tendence, že všechno má řešit stát, resp. veřejná správa. Ta to chce vyřešit, chce mít tu síť, kterou služby zajistí.“ To je ale podle něj chyba, která brání modernizaci sektoru či lepší práci s veřejností. A jako příklad uvádí již zmíněné domovy pro seniory. „Ty obrovské domy, to je české specifikum. To nikde v Evropě není. Naprostá většina seniorů chce přitom dožívat v domácím prostředí a nikoli tam. Na druhou stranu ale nikdo nechce být tím, kdo zavírá domovy pro seniory, kde je třeba 300 a 400 lidí,“ popisuje Vobořil tak trochu uzavřený kruh.
A pokud některé činnosti zajišťují pouze nestátní organizace, jako jsou hospice či adiktologické služby, dodává ještě, tak jejich zaměstnanci dostávají ještě nižší platy. „Tyto služby se pak nevyplatí provozovat. Celé to stojí a padá na tom financování,“ zdůrazňuje. „Pokud nevystoupíme z toho, že to celé musí zajistit veřejná správa, nezměníme model financování a nevytvoříme pobídky pro nestátní sektor, nic se nezmění,“ uzavírá Vobořil.
Helena Sedláčková
Foto: Radek Čepelák
