Středa, 25. května, 2022

Argumentaci Ústavního soudu považuji za přiměřenou a hlavně nikoli černobílou, glosuje zamítnutí stížnosti senátorů docent Šustek

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Plénum Ústavního soudu včera jednomyslně zamítlo návrh skupiny padesátky senátorů na zrušení některých paragrafů dvou zákonů a čtyřech vyhlášek, které upravují financování českého zdravotnictví.  Ústavní soud vzkázal politikům, že jeho úkolem není tvorba zdravotnické politiky státu a že mu nepřísluší posuzovat způsob úhrady zdravotní péče. Zdravotnický deník se stížnosti senátorů věnoval opakovaně a vyhradil jí dokonce i celý diskusní blok na loňské konferenci Ekonomika zdravotnictví. Vystoupil na ní i respektovaný expert na zdravotní právo advokát docent Petr Šustek, který nejen na naší konferenci, ale také v dlouhodobé veřejné debatě oponoval autorům návrhu s argumenty, jejichž odraz nyní můžeme vidět i v obsáhlém padesátistránkovém odůvodnění nálezu Ústavního soudu. Požádali jsme ho nyní o první rychlé zhodnocení tohoto nálezu.

Jaký argument, s nímž se ztotožnil Ústavní soud, považujete za hlavní určující při rozhodování o zamítnutí stížnosti senátorů?

Bez ohledu na argumentaci senátorů v ústavní stížnosti či jiných účastníků řízení, jakým byla například vláda, považuji v rozhodnutí za velmi cenný hlavně primární přístup Ústavního soudu v tom smyslu, že dle mého hlubokého přesvědčení velmi správně rozumí podstatě sporu jako jakémusi, za sebe říkám trvale přítomnému, napětí mezi zájmem na poskytování co možná nejlepší zdravotní péče na straně jedné a ekonomickou udržitelností celého systému na straně druhé. Na základě toho potom ÚS výslovně uvádí, že respektuje funkci státu spočívající ve formulování konkrétní zdravotnické politiky, avšak zachovává si svou zásadní roli jakožto orgánu ochrany ústavnosti, kdy svůj případný zásah do konkrétní právní úpravy zásah odůvodňuje pro případy porušení ústavně zaručených práv.    

Co vlastně Ústavní soud vzkazuje politikům? Vymezil nyní jasněji hranici mezi politickou odpovědností a rolí soudní moci?

Pokud některá část politického spektra nesouhlasí s věcnými řešeními v právní úpravě, nemá postupovat korekcí přes Ústavní soud, ale skrze vlastní právně politickou úvahu, na základě které vyprodukuje jiný věcný návrh řešení a ten bude schopna prosadit. V této souvislosti můžeme upozornit i na to, že Ústavní soud rozhodoval v plénu, což znamená, že rozhoduje o nejdůležitějších věcech v plném složení, tedy alespoň v 10 z 15 soudců a že nikdo ze 12 tady rozhodujících soudců nebyl proti konkrétnímu rozhodnutí Ústavního soudu, respektive nepřišel s odchylujícím se, čili disentním názorem.

Na konferenci, kterou před půl rokem pořádalo naše vydavatelství, jste překřtil ústavní stížnost senátorů na stížnost „na všechno“. Napadala totiž hlavní pilíře, na kterých stojí zdravotnický systém v Česku. Dá se tedy říci, že si můžeme oddechnout, že soud takto rozhodl?

Děkuji za tuto otázku. Přijde mi, že obdobným způsobem smýšlel o ústavní stížnosti sám Ústavní soud, neboť v závěru odůvodnění svého nálezu uvedl, že s ohledem na petit a odůvodnění ústavní stížnosti posuzoval ústavnost a zákonnost celkové koncepce právní úpravy financování poskytování zdravotní péče, jak je zakotvena v předpisech zdravotnického práva. V tomto smyslu pak lze říci, že z hlediska argumentů obsažených v ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal právní úpravu za neústavní. Kdyby se Ústavní soud rozhodl jinak, znamenalo by to povinnost přepracování dotčených právních předpisů, nicméně i přes rozhodnutí Ústavního soudu lze ze stavu věcí vyčíst, že bychom měli o právní úpravě financování zdravotní péče v České republice více přemýšlet a případně ji vhodně doplňovat.

Obecně se očekávalo, že ÚS vyhoví stížnosti alespoň částečně. Proč myslíte, že se tak nestalo? Jaká byla Vaše osobní očekávání?

Dlouhodobě se i na veřejných fórech netajím v přesvědčení, že řešení vidím spíše ve vhodném a přiměřeném doplňování právní úpravy než v radikálním zásahu do systému. Systém veřejného zdravotního pojištění vnímám jako udržitelnou a vydobytou hodnotu, která je výsledkem solidarity napříč naší společností. Nevím, nakolik jsem povolán hodnotit výsledek rozhodování Ústavního soudu, nicméně mám za to, že rozhodnutí šlo správnou cestou, argumentaci považuji za přiměřenou a hlavně nikoli černobílou, protože Ústavní soud připouští, že zamítnutí ústavní stížnost nevylučuje, že v jiných případech a s jinou právní argumentací každé z ústavní stížností napadených ustanovení zákona může být nadále podrobeno přezkumu Ústavního soudu a rozuměj tedy i s opačným výsledkem. 

Jakou vidíte logiku, jednotící linku, aktuálního rozhodnutí s dřívějšími klíčovými rozhodnutími ÚS ke zdravotnictví, například k poplatkům, nadstandardům, zdravotnickým prostředkům?

Obecně, byť se mnou mnozí nemusí souhlasit, vidím přiměřenou míru zdrženlivosti Ústavního soudu k výrazným zásahům do systému a nic na tom nemění ani některá dřívější rozhodnutí, zejména pak ta, která korigovala úhradovou vyhlášku či nadstandardy a jsem přesvědčen, že nové rozhodnutí nejde či není v rozporu proti předchozí rozhodovací praxi.

Přestože ÚS rozhodl ve prospěch MZ, kde vidíte právně slabé prvky „konstrukce“ českého zdravotnictví, které by si zasloužily, aby byly legislativně upraveny?

Těch oblastí lze nabídnout hned několik. Tak například podmínky úhrady zdravotních služeb nejsou přímo definovány, úhradová vyhláška zohledňuje jen část problému nezaviněné nadprodukce, výsledky dohodovacího řízení nejsou respektovány všemi stranami jako závazný kompromis, způsob financování dopadá na různé typy poskytovatelů zdravotních služeb různě. Problémy spatřuji i u vnitřních detailů výpočtu úhrady zdravotních služeb, typicky se jedná o nedostatečné zohlednění vazeb mezi poskytovateli, nákladové excesy, mimořádně nákladné pojištěnce, disproporci úhrady vyžádané péče, úhradu spotřebovaného materiálu apod. V širším slova smyslu nás pak dlouhodobě čeká debata i nad samotným vymezením pojmu hrazené péče ze zdravotního pojištění.

Jste optimista, pokud jde o politiky – že si teď uvědomí svoji odpovědnost, přestanou se schovávat za soud a odpracují si nutné změny ve prospěch českého zdravotnictví?

Nazval bych to opatrným optimismem. Nicméně problém vidím v samotném základu směřování zdravotnické politiky, kdy jde nejen z hlediska sociálních dopadů o mimořádně senzitivní téma. A trochu se obávám, že se nám může koncepční řešení systému veřejného zdravotního pojištění fragmentovat do dílčích témat, jako jsou například nadstandardy či připojištění, a nepůjde o komplexní systémový přístup.

Tomáš Cikrt

Z tiskové zprávy Ústavního soudu

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítlo návrh skupiny 48 senátorů na zrušení § 15 odst. 10, § 17 odst. 2, 4 a 5, § 39b odst. 10, § 39g odst. 1, § 46 odst. 1 věty druhé a následující, § 47, § 48 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů („ZVZP“), § 112 a § 113 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, a vyhlášky č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, vyhlášky č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, § 32 a § 39 vyhlášky č. 376/2011 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění, a vyhlášky č. 201/2018 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2019.

Ústavní soud vycházel z toho, že součástí práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny je i zajištění fungujícího systému, jenž v sobě zahrnuje i systém dostupné zdravotní péče. Toto právo však spadá do oblasti sociálních práv, kde je dán zákonodárci logicky větší prostor pro jejich limitaci, nežli je tomu např. u práv základních, a lze se jich domáhat pouze v mezích zákonů, která tato práva provádějí. Podstatou sociálních práv je totiž právo jednotlivce na pozitivní plnění ze strany státu, přičemž výše tohoto plnění je limitována i ekonomickými možnostmi státu a úroveň bezplatně poskytované zdravotní péče proto nemůže být bezbřehá.

Úkolem Ústavního soudu není být (na rozdíl od Parlamentu, vlády a Ministerstva zdravotnictví) tvůrcem zdravotnické politiky státu či ústavně „zakonzervovat“ jediné možné řešení ve své podstatě politického sporu z oblasti financování zdravotní péče. Posuzování samotné správnosti či vhodnosti zdravotní politiky státu, resp. způsobu úhrady zdravotní péče, Ústavnímu soudu nepřísluší, nedojde-li zároveň k porušení ústavních práv. Proto Ústavní soud přistoupil k přezkumu napadených ustanovení právních předpisů se značnou mírou zdrženlivosti a s respektem k dělbě moci.

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY