Středa, 25. května, 2022

Díky databázím DNA našly Australanky své biologické otce, kteří darovali sperma

DALŠÍ ČLÁNKY AUTORA

Díky asistované reprodukci už přišly na svět miliony lidí, někteří z nich za pomoci dárcovských spermií a vajíček. Jedněmi z nich jsou i Kate Drysdaleová a Kerri Favaratová z australského Queenslandu, které se rozhodly zjistit, kdo jsou jejich biologičtí otcové. V roky trvajícím detektivním pátrání jim nakonec pomohly databáze DNA, díky nimž se nakonec obě se svými biologickými otci mohly setkat.

Třicetiletá Kate Drysdaleová a devětatřicetiletá Kerri Favaratová sice přišly na svět každá v jiném desetiletí, obě ale díky stejné reprodukční klinice v australském Brisbane. Když se však rozhodly zjistit, kdo je jejich biologickým otcem, neuspěly. Na klinice se dozvídaly, že záznamy poničil kouř, povodně, ztratily se nebo byly zničeny.

„V oddělení záznamů reprodukčních klinik asi dochází k mnoha biblickým katastrofám,“ pozastavuje se podle ABC News Drystaleová s tím, že podobná tvrzení slýchá řada lidí, kteří díky reprodukčním klinikám přišli na svět.

Kerri Favaratová přitom strávila snahou najít svého biologického otce dvě desetiletí. Už jako teenager se dozvěděla, že její biologický otec byl zřejmě student medicíny, a protože měla přístup k záznamům absolventů queenslandské univerzity, udělala si seznam možných kandidátů. Těm, kdo přicházeli v úvahu, napsala dopis, ale bez úspěchu.

Nakonec se rozhodla obrátit se na vědu, konkrétně na databáze a společnosti zaměřené na testování DNA. Takzvané databáze předků umožňují lidem porovnat svou DNA s jinými veřejně dostupnými genetickými profily, pomáhají jim tak najít pokrevní příbuzné a sestavit genealogický strom. Jenže ani u Kate Drysdaleové, ani u Kerri Favaratové cesta nevedla přímo k jejich otcům – ani jeden z nich totiž tou dobou v databázi neměl registrovaný vzorek DNA.

Favaratová tak strávila pět měsíců skládáním rodokmenu poté, co v databázi našla sestřenici ze čtvrtého kolene, tedy ženu, s níž měla společné praprapraprarodiče. Po stovkách hodin detektivní práce se jí ale podařilo dostat se k cíli – našla shodu s lékařem z Brisbane Donaldem Whittakerem. Okamžitě zvedla telefon a zavolala na jeho kliniku s tím, že se jedná o soukromou rodinnou záležitost. A uspěla.

Dnes, o pět let později, se se svým biologickým otcem navštěvují. „Nemáme vztah, jaký mám s tátou, který mě vychoval, nic takového. Ale je tu nepopiratelná vazba. Nezatěžujeme se tím, abychom to nálepkovali. Je to to, co to je,“ říká Favartová.

Stresující hledání

Kate Drysdaleová věděla, že přišla na svět díky dárcovskému spermatu, od svých sedmi let. Tou dobou se její matka rozvedla a otec se z jejich života ztratil. „Můj otec podle práva se s matkou neshodl na tom, jestli mi to mají říct, nebo ne. Ona vždycky chtěla, abych o tom věděla. Rozuměla, jak je důležité znát svou identitu,“ říká Drysdaleová.

Předtím, než se jí narodil syn, se už myšlenky najít svého biologického otce vzdala. Věděla jen to, co řekli její matce na klinice – že měl hnědé vlasy, zelené oči a byl student vysoké školy. Když ale před pěti lety porodila, znovu se v ní probudila touha zjistit více o svém původu. Začala bombardovat kliniku, aby jí poskytla údaje, a nakonec se dozvěděla, že její otec byl student humanitních věd s krevní skupinou 0-pozitivní, měl tři bratry a v době dárcovství mu bylo 21 let. Zjistila také, že má přinejmenším jednoho nevlastního sourozence, neznala ale ani jeho věk, ani pohlaví.

„Rodiče nemuseli informovat kliniku, jestli byla procedura úspěšná a narodilo se dítě. A i kdyby na klinice měli informace řádně zaznamenané, neposkytovali je,“ říká Drysdaleová.

A tak si nakonec nechala otestovat DNA a svůj genetický profil nahrála do databáze. Našla několik shod se vzdálenými bratranci a sestřenicemi, mezi nimiž byla i stoletá žena žijící v Brisbane, která už sama sestavila dlouhý rodokmen. Výsledkem nakonec bylo, že se Drysdaleové i za pomoci skrovných informací z reprodukční kliniky povedlo během tří týdnů biologického otce vystopovat.

Než se rozhodla udělat další krok, oslovila ji nečekaně sama reprodukční klinika s tím, že se jim povedlo jejího biologického otce najít a zařídit povinná poradenská sezení před případným setkáním. I když už Drysdaleová kontakt na svého biologického otce měla, rozhodla se využít kliniky v obavě, aby přímé kontaktování nebylo bráno jako vpád do soukromí. Trvalo rok, než dostala kontakt, a dva, než se konečně se svým biologickým otcem a jeho rodinou setkala.

„První věc, na kterou se mě jeho žena zeptala, bylo: máte také křivé zuby? Skutečně mám,“ vzpomíná Drysdaleová. „Vždycky jsem si myslela, že vypadám jako moje matka – do doby, než jsme se potkali (s biologickým otcem). Je mužská verze mě samé, jen o 21 let starší,“ dodává. I když si v mládí svého biologického otce představovala v negativním světle, nyní byla překvapená. „Je opravdu hezké zjistit, že je to pozitivní, empatický, laskavý člověk, který přemýšlí o světě a má na něj pozitivní vliv. Je pěkné, že jsem vzešla z takové osobnosti,“ říká Drysdaleová.

Kontroverzní opatření

O to více byla Drysdaleová smutná z toho, když se dozvěděla, že její biologický otec už před lety poskytl reprodukční klinice údaje a dal jasně najevo, že je otevřený kontaktu. „Klinika měla jednoduše nahlédnout do záznamů, říci, že je otevřený kontaktu, a spojit nás. Místo toho jsem žila měsíce téměř v panice, že nedostanu žádné informace nebo mě prostě osoba, kterou tak dlouho hledám, definitivně odmítne,“ pozastavuje se Drysdaleová.

Stala se proto jednou ze sedmi desítek lidí, kteří předložili žádosti výboru pro právní záležitosti a bezpečnost queenslandského parlamentu ohledně záležitostí souvisejících s informacemi o dárcích pohlavních buněk. Vyzývá přitom k vytvoření registru dárců, který by klinikám nařizoval včasné poskytování úplných a přesných informací s postihy za nedodržení. Chce, aby všichni lidé, kteří přišli na svět díky dárci, měli přístup k identifikačním údajům týkajícím se dárců a sourozenců počatých dárcem, bez ohledu na to, kdy byli počati. Drysdaleová také požaduje, aby rodné listy lidí počatých díky dárci obsahovaly poznámku o tom, že takto byli počati, a aby zde byly údaje, jak získat další informace. A protože někteří lidé získávají dárcovské spermie, vajíčka nebo embrya ze zámoří, požaduje zákaz dovozu, pokud zúčastněné mezinárodní kliniky nebudou dodržovat standardy Queenslandu.

Šetření queenslandského parlamentu nyní zváží, zda by měl být vytvořen registr dárců pohlavních buněk. Včera v této věci proběhlo veřejné slyšení a zpráva by měla být hotová v srpnu.

Nutno ovšem podtrhnout, že podobné kroky jsou kontroverzní a odborná veřejnost se na nich neshodne. V Česku se objevila snaha zrušit anonymní dárcovství spermií a vajíček v roce 2010, 2015 a 2017, kdy se proti postavila vláda i odborníci. Ti poukazovali na to, že se tímto krokem výrazně sníží počty dárců (více jsme psali zde, zde, zde či zde).

Požadavky Drysdaleové oslovily organizaci Donor Conceived Australia (DCA), která sdružuje přes pět set lidí počatých díky asistované reprodukci. Ta usiluje o možnost využít poradenství pro jednotlivce, dárce a jejich rodiny jako „základní aspekt správy informací týkajících se početí díky dárci“.

„Momentálně nejsou v Queenslandu žádné poradenské služby poskytující specializovanou podporu v oblasti početí díky dárci,“ poukazuje se v žádosti. DCA proto vyzývá k tomu, aby poradenství poskytovali odborníci, kteří nejsou zapojeni do léčby plodnosti a nejsou s ní spojeni, takže bude zajištěno, že jsou „nezávislí, objektivní a zaměřeni na zájmy daného klienta“.

Dnes přitom mnozí lidé žádají pomoc psychologů, kteří nemají tušení, jak jim pomoci. „Donor Conceived Australia doufá, že se zapojí do vytvoření akreditačních kurzů pro odborníky v oblasti duševního zdraví, a vyzývá k vládou financovanému poradenství na podporu lidí počatých dárcem ve chvíli, kdy to nejvíce potřebují,“ říká ředitelka DCA Aimee Shackletonová.

Hrozí vyšší riziko příbuzenských sňatků?

Vraťme se ale k příběhu Kerri Favaratové a jejího biologického otce Donalda Whittakera. Na toho totiž díky databázi DNA čekala ještě další překvapení. Po setkání se svou biologickou dcerou se i on rozhodl vložit svůj vzorek DNA – a výsledkem bylo, že objevil šest dalších potomků, kteří byli počati díky jeho spermiím. Nikdo z nich přitom netušil, jak byli počati. „Se dvěma z nich pravidelně mluvím. Stali se z nás vlastně velmi dobří přátelé,“ říká Favaratová.

Jako student medicíny Donald Whittaker daroval sperma dva až třikrát týdně po dobu pěti let, a je tak nemožné říci, kolik dětí bylo díky jeho spermatu počato. „Když se mluví o počtech, může to být kdekoliv mezi 30 a 300, možná víc. Kdo ví? Nikdy se to nedozvíme,“ poukazuje Favaratová.

Reprodukční kliniky v Queenslandu dnes podléhají pravidlům Národní rady pro zdraví a lékařský výzkum, která od září 2004 požadují, aby k dárcovství spermií, vajíček a embryí docházelo jen tehdy, pokud dárci nejprve souhlasí se zpřístupněním svých informací na požádání ve chvíli, kdy dítě počaté díky nim dosáhne 18 let. Kliniky také musí podniknout všechny přiměřené kroky ke snížení počtu genetických příbuzných počatých prostřednictvím jejich dárcovských programů. Zároveň se doporučuje, aby na jednoho dárce spermatu bylo maximálně 10 rodin bez ohledu na to, kde se tyto rodiny nacházejí.

Podle profesorky práv na University of Western Sydney Sonii Allanové je ale dnes systém v Austrálii samoregulační. „Je důležité si uvědomit, že i když pokyny a doporučení hrají důležitou roli v nastavování standardů, nemají sílu zákona. Pokud nemáte právní moc, je tu riziko, a rozhodně to platí o Queenslandu, že tu budete mít jedince nebo kliniky, kteří nebudou doporučení následovat, neboť k tomu neexistuje žádná vymahatelná povinnost. To může vést k tomu, že lidé budou mít mnohem více dárcem počatých sourozenců, než by měli mít. V kombinaci s nedostatkem informací ohledně dárce a biologických příbuzných je tu zvýšené riziko vzájemného sexuálního vztahu, protože se neví, kdo je čí blízký příbuzný,“ poukazuje Allanová.

Na druhou stranu riziko, že se vezmou dva nevlastní sourozenci spjatí anonymním dárcem, je podle francouzské studie z roku 2013 menší než v obecné populaci. Jak se koneckonců říká, matka jistá, otec nejistý – a to, že řada lidí svého otce buď nezná, nebo je jím z biologického hlediska někdo jiný, než se domnívají, je častější jev než početí za pomoci dárcovských spermií. „Odhadli jsme počet svazků mezi polovičními sourozenci ve Francii kvůli umělému oplodnění na 0,12 ročně, tedy 1,2 svazku za deset let. U ostatní populace jsme z důvodu falešného otcovství odhadli číslo na 0,5, tedy pět svazků za deset let. Nechtěné příbuzenské svazky kvůli falešnému otcovství jsou tedy čtyřikrát častější, než kvůli anonymnímu dárcovství,“ poukázali autoři francouzské studie Jean-Louis Serre a jeho kolegové z univerzity ve Versailles.

Tématu jsme se věnovali také zde.

-mk-

DALŠÍ ČLÁNKY Z RUBRIKY