Mezi polovinou dubna a května poskytly týmy Lékařů bez hranic na Ukrajině přes tisíc individuálních i skupinových psychologických konzultací. Zhruba třetina pacientů byly děti. Lidé zasažení válkou trpí celým spektrem problémů – od úzkostí, přes deprese a panické ataky, po potíže se spánkem nebo ztrátou chuti k jídlu. Lékaři bez hranic také zajišťují výcvik zaměřený na péči o duševní zdraví ve zdravotnických zařízeních a ubytovnách pro vysídlené po celé zemi. Mezera mezi potřebami pacientů a dostupnými službami je však stále obrovská.
„Cítím strach. Mám studené prsty a ruce,“ popisuje Vira, starší žena, která utekla z Doněcké oblasti. Dočasně bydlí v Ivano-Frankivsku na jihozápadě země. „Bojím se o své příbuzné, kteří zůstali doma. Můj syn stále žije uprostřed bojů. Zármutek už vlastně ani necítím, je to spíš takový pocit hluboko uvnitř, který mě okamžitě přivádí k slzám. Neumím popsat, jaké to je“.
Obyvatelé Ukrajiny, kteří unikli ostřelování, žijí s válečnými zraněními nebo se bojí o své milované v konfliktních zónách. Podle psychologů Lékařů bez hranic obvykle nemyslí na své duševní zdraví. Následky války se proto mohou zdát neviditelné, to ale neznamená, že nejsou přítomné. Lidé čelí strachu, neustálému stresu, obavám či pocitu bezmoci.
Spousta zranitelných lidí, jako jsou třeba senioři, žije v izolaci. Byli odříznuti od svých sousedů a příbuzných, kteří pro ně představovali podpůrnou síť. „Jedním z častých problémů je stres způsobený traumatem. Například vzpomínky lidí na to, jak se během ostřelování museli ukrývat ve sklepích, mohou být vyvolány slovy, zvuky, pachy nebo různými scénami připomínajícími původní trauma,“ říká Oksana Vychivska, vedoucí programu psychologické péče Lékařů bez hranic v Kyjevě.
Strach ze smrti
Kateryna se svou matkou musela utéct z města Irpiň, když se jejich přilehlá vesnice dostala pod palbu. Byly evakuovány a teď nocují v ubytovně v Mukačevu na západě Ukrajiny. Právě tady Kateryna řeší s psychologem Lékařů bez hranic panické ataky, které ji trápí od doby, co opustila domov. „Jedna z věcí, se kterými bojuji, je strach ze smrti. Bojím se, že nezvládnu něco udělat, nebo to udělám špatně a nepřežiji. Myslím na to pořád dokola. Nemůžu dělat nic jiného,“ uvádí.
„Tyto reakce během války nejsou ojedinělé,“ říká Lina Villa, jež dohlíží na aktivity Lékařů bez hranic spojené s duševním zdravím v Dnipru a Záporoží. „Snažíme se našim pacientům pomoct tak, aby znovu získali aspoň částečnou kontrolu ve velmi nejisté situaci – a to tím, že vyjádří a pochopí to, co prožívají. Ujišťujeme je, že cítit stres, strach, úzkost, trpět nespavostí – to všechno jsou normální reakce na tuto nenormální situaci,“ vysvětluje Villa. „Je naprosto klíčové, aby lidé s prožitkem traumatu mohli vyjádřit, co cítí. Pokud tu možnost nemají, emoce se v nich nabalují jako sněhová koule a mohou pak způsobit vážnější problémy“.
Děti a jejich emoce
V Berehovu psychologové Lékařů bez hranic pracují s dětmi evakuovanými z válečných zón. Od 4. dubna do 20. května se 375 z nich zúčastnilo individuálních a skupinových sezení. Děti často nasávají stres dospělých. Vykazují symptomy traumatu, které si prožily před evakuací nebo během ní. Trpí úzkostí, panickými ataky, pocity zármutku a nízkým sebevědomím.
„Hodně jich má potíže se spánkem. Některé začaly koktat nebo se pomočovat,“ popisuje Valerij Kučerjavij, psycholog Lékařů bez hranic v Berehovu. Podle jeho slov dětem pomáhají různé praktické metody – jednou z nich je výroba ptáků z papíru. Děti je vystřihují a skládají jejich křídla, zatímco do tohoto procesu vkládají pozitivní emoce a myšlenky. „Doporučuji jim, aby pak se svými výrobky usínaly. Může jim to pomoct se uklidnit,“ dodává Valerij.
Že tyto tvořivé metody práce obvykle dobře fungují, potvrzuje i česká psycholožka Kateřina Šrahůlková, která pracovala s dětmi uprchlíků v Řecku a Jordánsku. „Práci s obrázky jsme využívali při zpracovávání nočních můr, kdy jsme s dětmi kreslili do jejich zlých snů obránce nebo pomocníky, kteří pomáhali ošklivý sen zvládnout, zmírnit či zvrátit jeho negativní průběh,“ uvádí.
Potřeba psychologické péče je obrovská
Lékaři bez hranic sice poskytují v zemi psychologickou péči a školí ve zdravotnických zařízeních, to samo o sobě ale nestačí. „Potřebujeme, aby se služby zaměřené na duševní zdraví rychle navýšily,“ říká Oksana Vychivska. „Jak veřejné zdravotnictví, tak jiné organizace musí zaručit, že se pomoc dostane k těm nepotřebnějším – hlavně do venkovských oblastí, kde jsou lidé často odříznuti a nemají k této péči přístup“.
-TZ Lékařů bez hranic-
